Poslední zbytky nadějí, že se v Československu podaří i po invazi vojsk Varšavské smlouvy udržet některé reformní myšlenky pražského jara, pohřbilo 17. dubna 1969 zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ). Právě před 50 lety se do čela strany a země dostal hlavní favorit okupantů, Gustáv Husák. Vítězství promoskevských sil znamenalo nástup normalizace, která přinesla čistky, cenzuru, nesvobodu, hrubé porušování základních lidských práv a ekonomickou devastaci země.
Před 50 lety se moci chopil Husák. Následovaly dvě dekády normalizace
Začátkem roku 1969 v tehdejším Československu postupovala konsolidace poměrů podle představ Sovětského svazu. Převažující letargii a rozčarování z nesplněných nadějí pražského jara nedokázalo zlomit ani sebeobětování Jana Palacha a jeho následovníků Jana Zajíce a Evžena Plocka.
Sovětské vedení v čele s Leonidem Brežněvem dlouhodobě připravovalo změnu ve vedení KSČ, jež měla definitivně odstranit Alexandra Dubčeka a další zbylé reformisty. Hlavním adeptem na Dubčekovo místo se stal Gustáv Husák. Čekalo se jen na vhodnou příležitost, jak tuto výměnu provést.
Provokace Státní bezpečnosti
Ideální možnost se naskytla v souvislosti s hokejovým šampionátem v březnu 1969, na němž Československo dvakrát porazilo sovětskou „sbornou“. Zvláště po druhém zápase začaly v ulicích bouřlivé oslavy, které se na některých místech změnily v otevřená vystoupení proti okupantům.
S velkou pravděpodobností se přitom většinou jednalo o záměrně vyprovokované akce. Státní bezpečnost (StB) stála také za nejvýraznějším konfliktem hokejových oslav, kterým se stalo rozbití kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflot v dolní části Václavského náměstí. „Byla to úplně poslední kapka, která naplnila osud Alexandra Dubčeka,“ okomentoval historik Jan Kalous.
Československá vláda incident odsoudila a jménem prezidenta Ludvíka Svobody a premiéra Oldřicha Černíka byla sovětskému velvyslanci předána omluva. Sovětské vedení se však pouze s omluvou nespokojilo a jeho tlak na československou stranu ještě zesílil a postupně přešel až k výhrůžkám vojenským zásahem.
Začátkem dubna se s tehdejším prvním mužem KSČ Alexandrem Dubčekem setkal zvláštní zplnomocněnec sovětské vlády a náměstek ministra zahraničí Vladimir Semjonov a dal mu jasně najevo, že ztratil důvěru Moskvy. Dubček pochopil, že jeho pozice je neudržitelná, a rozhodl se na svou funkci raději rezignovat.
Tajná schůzka s Brežněvem
Byl vždy na prvním místě disciplinovaným a uvědomělým komunistou, který zřejmě dokonce věřil v možnost realizace utopické komunistické společnosti.
Zasedání ÚV KSČ bylo svoláno na 17. dubna, těsně před ním se Husák tajně sešel s Brežněvem. Ústřední výbor konstatoval, že vedení strany nedokázalo realizovat účinná opatření k odstranění a překonání „krizových jevů“, a ve funkci prvního tajemníka nahradil Dubčeka Gustáv Husák.
Přechod k normalizaci se definitivně uzavřel v prosinci 1970, kdy komunisté přijali dokument Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. Text se na dalších 20 let stal základním ideologickým východiskem komunistického režimu, osou takzvané normalizace režimu.
„Šlo o velký mezník, změnil se totiž koncept dosavadní politiky, byť to tak zpočátku nevypadalo. Husák deklaroval, že nebudou provedeny žádné čistky. Nicméně velice brzy nastoupil úplně jiný kurz a způsob, jakým režim komunikoval s veřejností,“ vysvětlil historik Kalous.
GALERIE
Před 50 lety se Husák chopil moci
Normalizace znamenala zrušení reformních výdobytků politického uvolnění během pražského jara, potrestání jeho představitelů a podporovatelů a podřízení se vůli sovětských vůdců vykonávané jejich československými přisluhovači z řad KSČ.
Mimo jiné přinesla propouštění ze zaměstnání, politické čistky, obnovení cenzury, potlačení svobod včetně uměleckých projevů, policejní represe a sledování občanů, zrušení mnoha zájmových a politických organizací či uzavření hranic.
Husák prezident, Husák vyvrhel
Svůj kariérní vzestup Husák završil v roce 1975, kdy se stal prezidentem místo těžce nemocného Ludvíka Svobody. Jediný Slovák mezi československými prezidenty měl ve svých rukou prakticky neomezenou moc ve straně i ve státě až do prosince 1987, kdy funkci generálního tajemníka Ústředního výboru KSČ přenechal Miloši Jakešovi.
Po sametové revoluci, v prosinci 1989, musel Husák abdikovat a na jeho místo komunisty stále ještě ovládaný parlament zvolil disidenta a „nepřítele socialistického zřízení“ Václava Havla. V únoru 1990 se Husáka zřekli i komunisté a vyloučili ho ze strany. Zemřel 18. listopadu 1991 ve věku 78 let, dva roky po pádu režimu, který pomohl udržet.
