Ústřední výbor Komunistické strany Československa

Soud pravomocně rehabilitoval manželku a syna popraveného Rudolfa Slánského za to, že je komunistický režim nezákonně zbavil osobní svobody. Vyhověl tak návrhu politikovy dcery Marty. Slánského manželka Josefa byla v roce 1952 po zatčení svého manžela několik měsíců vyslýchána v ruzyňské věznici. Jejího syna Rudolfa, disidenta, stát bezdůvodně krátce zadržel o dvacet let později.

Ozbrojený odpor proti okupaci v srpnu 1968 by nepochybně vedl k masakru, to si uvědomoval i tehdejší prezident Ludvík Svoboda, prohlásil ve speciálním vysílání ČT24 k výročí invaze historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Milan Bárta. Podle historika z Ústavu pro soudobé dějiny Oldřicha Tůmy nebylo ani možné bránit hranice. „Československá armáda byla součástí nějakého vojenského celku, její bojové útvary byly rozmístěny na západních hranicích, měly jasné úkoly pro případ války se Západem,“ poznamenal.

Zděšené tváře, údiv, ale i rezignace - tak vypadaly výrazy herců, kteří se přesně před 45 lety sešli v Národním divadle. Na příkaz komunistické strany se zde 28. ledna 1977 konala snad nejviditelnější normalizační propagandistická akce té doby - podepisování takzvané Anticharty. Provolání, které mělo odsoudit Chartu 77 požadující dodržování lidských práv, tehdy podepsaly stovky umělců, kteří tak zároveň stvrdili svůj souhlas s normalizací. Někteří tvrdili, že to pro ně byla jediná cesta, pokud chtěli dál veřejně působit. Až na výjimky málokdo svůj podpis pod Antichartou veřejně odvolal. Originální podpisové archy se navíc nezachovaly.

Jak zabránit tunelování majetku komunistické strany (KSČ) a Socialistického svazu mládeže (SSM), řešili před třiceti lety ministři i poslanci. Ti v prosinci 1991 uzákonili zrušení všech smluv o užívání nemovitostí KSČ a SSM. Některé dlouhodobé pronájmy totiž byly podle úřadů podezřele výhodné. Někde naopak došlo k bezproblémovému předání majetku obcím nebo městům.

Lidská tvář socialismu a symbol pražského jara, výrazná listopadová osobnost, téměř první postkomunistický prezident, slovenská národní ikona, ale i kontroverzní politik – to vše byl Alexander Dubček, který se narodil před sto lety. Díky jeho svobodomyslnému pojetí socialismu je vyzdvihovanou postavou československých dějin, i přes jeho některé politické přešlapy.

Před sedmdesáti lety –  25. února 1951 –  informoval pražský rozhlas o odhalení „protistátního spiknutí“.  Stalo se tak čtyři dny po začátku zasedání Ústředního výboru KSČ, na kterém byli Otto Šling, Marie Švermová a další obviněni z protistátní činnosti a Vladimír Clementis a Gustáv Husák z buržoazního nacionalismu. Hledání vnitřního nepřítele tehdy začalo nabírat stále rychlejších obrátek a nakonec zasáhlo do těch nejvyšších příček stranického žebříčku.

Policie ve čtvrtek zahájila trestní stíhání bývalého člena předsednictva ústředního výboru KSČ Jana Fojtíka. Dvaadevadesátiletého muže viní ze zneužití pravomoci úřední osoby, kterého se údajně dopustil tím, že jako přední stranický ideolog spoluzavinil smrt a zranění několika lidí na československých hranicích, sdělil advokát Lubomír Müller, který v soudních sporech zastupuje lidi perzekvované komunistickým režimem.

Státní zástupce zastavil stíhání bývalých vrcholných představitelů komunistického režimu, které se týkalo používání střelných zbraní na československých hranicích. Někdejší generální tajemník Komunistické strany Československa Miloš Jakeš letos v létě zemřel. Expremiér Lubomír Štrougal a někdejší ministr vnitra Vratislav Vajnar pak podle šéfa Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 Jana Lelka trpí duševní chorobou, která jim trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání.

Je to přesně 60 let, co začala platit Ústava Československé socialistické republiky –⁠ ČSSR. Ta  zavedla mimo jiné do názvu republiky slovo socialistická a změnou prošel i státní znak. Dokument, přijatý 11. července 1960 jako výraz „vybudování socialismu“, byl v dalších letech několikrát novelizován, ale v podstatě platil celých 32 let, až do rozpadu federace.

Padesátá léta v Československu přirovnávají historikové i pamětníci k období temna. Mohou za to především vykonstruované procesy, které vedly k justičním vraždám a mnohaletým trestům, jež dopadly i na nevinné. První snaha revidovat rozsudky se přitom objevila právě už v 50. letech. Takzvaná Barákova komise, která vznikla 10. ledna 1955, měla přezkoumat procesy s členy strany – včetně Rudolfa Slánského. Ve skutečnosti ale viníky příliš nehledala a sloužila především jako alibi pro ty, kdo se sami na předchozích zinscenovaných monstrprocesech podíleli.

Policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) zahájil stíhání někdejšího generálního tajemníka Komunistické strany Československa Miloše Jakeše, bývalého předsedy vlády Lubomíra Štrougala a exministra vnitra Vratislava Vajnara. Klade jim za vinu zneužití pravomoci, a to v souvislosti s používáním střelných zbraní na československých hranicích. Předseda KSČM Vojtěch Filip stíhání označil za „náhradní téma, když pravicové opozici chybí něco jiného, čím by oslovila“.

Přátelé na Karla Gotta vzpomínají jako na laskavého a skromného člověka, který se choval k druhým vždy slušně a nikdy nikomu neublížil. Mnohým se naopak snažil pomáhat. Za socialismu se zastával i kolegů z branže, kteří byli zakázáni a ocejchováni jako protirežimní. Při sepisování nové knihy to zjistil zpěvák a klávesista v 80. letech zakázaného Pražského výběru Michael Kocáb. Sám Gott se svou intervencí nikdy nechlubil, ocenil jej Kocáb v mimořádném vysílání ČT24.

Poslední zbytky nadějí, že se v Československu podaří i po invazi vojsk Varšavské smlouvy udržet některé reformní myšlenky pražského jara, pohřbilo 17. dubna 1969 zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ). Právě před 50 lety se do čela strany a země dostal hlavní favorit okupantů, Gustáv Husák. Vítězství promoskevských sil znamenalo nástup normalizace, která přinesla čistky, cenzuru, nesvobodu, hrubé porušování základních lidských práv a ekonomickou devastaci země.