Lidská tvář socialismu a symbol pražského jara, výrazná listopadová osobnost, téměř první postkomunistický prezident, slovenská národní ikona, ale i kontroverzní politik – to vše byl Alexander Dubček, který se narodil před sto lety. Díky jeho svobodomyslnému pojetí socialismu je vyzdvihovanou postavou československých dějin, i přes jeho některé politické přešlapy.
Před 100 lety se narodil Dubček. Stal se symbolem pražského jara, kritiku vyvolaly kroky po okupaci
Je prosinec 1989 a ve Vladislavském sále Pražského hradu je Václav Havel Federálním shromážděním zvolen prvním polistopadovým prezidentem. Moc mu svěřuje šéf parlamentu Alexander Dubček, který je ve funkci pouze několik málo dní. Nedlouho předtím se mohlo zdát, že slib hlavy státu bude podepisovat právě on. Po rezignaci Gustáva Husáka totiž visely ve vzduchu hlavně dvě jména – Havel a Dubček.
Dubček byl fenoménem a prakticky slovenským národním kandidátem na prezidenta. Na post sám velice aspiroval a měl oporu mnoha slovenských organizací. Nejzásadnější hlas měla Verejnost proti násiliu (VPN), která se však k Dubčekovi postavila odmítavě. Členům vadilo jeho angažmá po pražském jaru a hlavně fakt, že i přes jeho politiku reprezentuje minulost – socialismus.
„V podstatě byl slovenský kandidát proti českému kandidátovi. Hrozilo nebezpečí, že dojde k roztržce mezi českým a slovenským národem a politickou reprezentací. Nebezpečí bylo velmi vážné, protože Dubček chtěl být také prezidentem,“ popsal tehdejší situaci pro Český rozhlas historik z Ústavu pro soudobé dějiny Jiří Suk.
Z politických jednání Havla a tehdejšího ministerského předsedy Mariána Čalfy nakonec ale vzešlo, že převážně komunistický parlament si odhlasuje za prezidenta Havla, zatímco Dubčekovi bude udělena jiná velmi vlivná politická funkce – předseda Federálního shromáždění, s čímž po dohodě souhlasil. Jeho jmenování bylo snahou uspokojit slovenskou veřejnost, která si ve většině přála Dubčeka na Hradě. Dubček byl pro mnoho lidí, na rozdíl od dramatika Havla, tváří demokracie a progresivní politiky.
Zkušený funkcionář
Dubček se narodil 27. listopadu 1921 v Uhrovci na západním Slovensku, ve stejném domě jako revolucionář Ludovít Štúr. Rodina byla tradičně komunistická, otec patřil k zakladatelům strany na Slovensku. Dubčekové žili až do začátku druhé světové války v Rusku, Alexander se po návratu na Slovensko stal v sedmnácti letech členem tamní komunistické strany. Za války se zapojil do odboje a v roce 1944 se účastnil Slovenského národního povstání, ve kterém byl těžce zraněn. Do pádu nacismu byl však partyzánem.
Po komunistickém puči v únoru 1948 se Dubček oddal politické kariéře. Střídal nejrůznější funkce a díky svým schopnostem šplhal po stranickém žebříčku. V roce 1955 se stal členem Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska (ÚV KSS), kde později působil i v předsednictvu. Po roce 1958 byl také v ÚV Komunistické strany Československa (KSČ). Aby se mu dostalo patřičného vzdělání, nastoupil v těchto letech na Vysokou stranickou školu v Moskvě. Během šedesátých let se pak stal poslancem Slovenského národního shromáždění i Národního shromáždění.
V roce 1963 to dotáhl až na tajemníka ÚV KSS, kde začaly jeho spory s hlavou státu a tehdejším nejvyšším funkcionářem Antonínem Novotným. Na plenárním zasedání ÚV KSČ v říjnu 1967 přerostly jejich neshody až do otevřeného konfliktu, v němž Novotný obvinil Dubčeka z nacionalismu. Avšak v té době již byla v řadách KSČ zformována opozice proti Antonínu Novotnému, proto se mu nejenom nepodařilo Dubčeka odstavit, ale sám ztratil funkci prvního tajemníka ÚV KSČ.
Socialismus s lidskou tváří
Nástupcem se v lednu 1968 stal Dubček. Byl kompromisním kandidátem různých táborů strany, který byl přijatelný pro většinu předsednictva. Okamžitě se snažil o reformu strany a společnosti. Rychle si získal oblibu veřejnosti svým vystupováním. V pozici tajemníka prosazoval liberálnější a progresivnější politiku než jeho předchůdci. Společně s ostatními proreformními komunisty propagoval myšlenku demokratického socialismu, kde je svoboda slova a tisku, občanská společnost může vzkvétat.
Tato snaha vyústila v dubnu 1968 v takzvaný Akční program KSČ, který měl být realizací obrodného procesu reformních komunistů. Dokument reagoval na společenský vývoj v šedesátých letech, na krizi ekonomiky, kritiku stalinismu i na celkové mezinárodní uvolnění. Byl zčásti analýzou a popisem stavu včetně existujících problémů, zároveň ale přicházel s řadou návrhů na změny. Státní socialismus se měl přeměnit v demokratický „socialismus s lidskou tváří“.
Dubček se v uvolňujícím Československu rychle stal symbolem naděje pro svobodnější zítřky. Během jeho působení ve vedení KSČ se uvolnila cenzura a kultura prosperovala. Období uvolnění se začalo přezdívat pražské jaro. Umírnění režimu ale přineslo i větší požadavky ze strany obyvatelstva, které se domáhalo plnohodnotné demokracie. Zároveň se nad Dubčekem začala stahovat mračna z Moskvy, která celou situaci napjatě sledovala.
Neostalinistovi v čele Kremlu Leonidu Brežněvovi se dění v Československu nelíbilo, Sověti proto začali tajně připravovat intervenci. V srpnu byly v Bratislavě předány zvací dopisy, bez vědomí Dubčeka a vedení strany. 21. října 1968 vstoupily na území Československa vojska Varšavské smlouvy.
Po okupaci
Představitelé progresivní KSČ ještě stačili okupaci odsoudit v takzvaném prohlášení Všemu lidu Československé republiky, načež byli odvlečeni na ponižující vyjednávání s Brežněvem v Moskvě.
Dubček v Moskvě po čtyřech dnech nakonec podlehl nátlaku Brežněva a podepsal takzvaný Moskevský protokol o normalizaci poměrů v Československu, který de facto schvaloval vojenskou okupaci. Kvůli tomu je některými historiky považován za slabocha či dokonce zrádce pražského jara.
O jeho osobní odvaze není podle historika Jana Rychlíka nutno pochybovat, odkazuje například na jeho angažmá ve Slovenském národním povstání. Jeho vztahy s Moskvou považuje však za pochybné. „Domníval se, že různým manévrováním a lavírováním zdrží to bezprostřední nebezpečí sovětské invaze, že dojde ke sjezdu a potom se uvidí. Samozřejmě teď můžeme říct, že to bylo naivní. Otázkou pak je, jaká jiná strategie se mohla za dané bezvýchodné situace osvědčit,“ řekl v pořadu Historie.cs.
Historici často poukazují na Dubčekovo kontroverzní působení po okupaci. Postupně se z politické scény ztrácel, ale neprojevoval se jako opoziční osobnost, nýbrž podřízeně hlasoval pro velmi radikální zákony přijaté na počátku normalizace.
Jedním z nich byl i takzvaný pendrekový zákon z roku 1969, který měl legalizovat krvavé zásahy proti demonstrantům, kteří vycházeli mohutně do ulic. Dubček se jeho podpisem u veřejnosti zdiskreditoval a ponížil. Podpisu často litoval, jak se po revoluci svěřil.
Gustáv Husák a nové vedení KSČ se chtělo Dubčeka zbavit. Postupně mu odebíralo jakékoliv pravomoci, až byl nakonec ze strany v roce 1970 vyloučen. Zbytek normalizace strávil pod dohledem Státní bezpečnosti.
„Byl pod stálým policejním dozorem, byla mu kontrolována korespondence, kontrolovány byly jeho návštěvy, veškerý okruh lidí, se kterými se stýkal. Snažili se ho oddělit jakousi neviditelnou zdí od ostatních obyvatel. Na druhé straně tím, že byl známý, byť ho Husák neměl rád, nemohl si režim dovolit nechat ho zavřít,“ říká historik Rychlík.
Návrat do politiky
Po zbytek normalizace se snažil Dubček, alespoň v rámci možností, napravit svoje chyby. V roce 1974 napsal kritický dopis Federálnímu shromáždění a Slovenské národní radě, ve kterém odsoudil režim a kritizoval potlačování lidských práv.
Ke konci osmdesátých let se začal postupně vracet do politického života. V roce 1988 byl Dubčekovi vrácen cestovní pas, aby mohl jet převzít čestný doktorát na Univerzitu v Boloni. V navazujícím rozhovoru obhajoval správnosti myšlenek pražského jara, které přirovnal k probíhající perestrojce Michaila Gorbačova. Tento pohled zopakoval ještě v dubnu 1989 pro maďarskou státní televizi.
Velký návrat pro něj přišel s listopadovými událostmi. Již 22. listopadu vystoupil na podporu demonstrací v Bratislavě a o dva dny později se objevil společně s Václavem Havlem na balkoně Melantrichu na Václavském náměstí. Čechoslováci ho přijali s bouřlivým potleskem. V podstatě hned se stal jedním z nejvážnějších kandidátů na prezidenta.
obrázek
Nakonec se stal ale „pouhým“ předsedou Federálního shromáždění, kterým byl až do své smrti. Ve funkci prosazoval myšlenku federativního Československa.
„To opravdu nepatří ke šťastným nebo velkým kapitolám jeho politického života. Toto relativně krátké angažování, 1989 až 1992, mu tu satisfakci, jakou očekával, nepřineslo. A myslím, že se stále dostával na vedlejší kolej československého a českého politického života,“ řekl o Dubčekově polistopadové kariéře historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd v pořadu Historie.cs.
Tragická nehoda
Bylo před půl desátou dopoledne 1. září 1992, když z dálnice D1 na 88. kilometru ve směru na Prahu vyletělo BMW. I když hustě pršelo, auto jelo vysokou rychlostí, protože Alexander Dubček pospíchal na zasedání parlamentu. Utrpěl velmi vážná zranění a byl v bezvědomí hospitalizován v pražské Nemocnici Na Homolce. Z nehody už se ale nevzpamatoval a na následky zranění 7. listopadu zemřel.
Úsek, na kterém Dubček havaroval, je velmi častým místem nehod. Spekuluje se však, že Dubčekova smrt nebyla nešťastnou nehodou, jak se může zdát. Ozývá se názor, že na Dubčekově smrti měly zájem bývalé mocenské kruhy v Rusku, protože měl vypovídat o činnosti KGB. Nehodu na D1 někteří dávají do souvislosti s neobjasněnou vraždou polského expremiéra Piotra Jaroszewicze.
Dubčekovo úmrtí ještě více vyostřilo česko-slovenské vztahy, které byly napjaté. Premiérem po rozdělení společného státu zůstal Vladimír Mečiar a jeho protiváhou se ve funkci prezidenta nakonec stal Michal Kováč. Je otázka, jak by se slovenské dějiny vyvíjely, kdyby nebylo 1. září a 7. listopadu 1992.
Havarované auto Alexandra Dubčeka je vytahováno z příkopu
V (ne)správný moment na (ne)správném místě?
Podle historika Stanislava Sikory z Historického ústavu Slovenské akademie věd je Dubček i přes svoje chybná rozhodnutí velkou osobností slovenských a československých dějin. „Byl to člověk, který pohnul komunistickým nehybným močálem a pokusil se v tehdejších podmínkách, hlavně geopolitických, o humanizaci toho systému,“ řekl v pořadu Historie.cs.
„Byl jistě osobně čestný člověk, ale nějakou vlastní jasnou koncepci neměl. Spíše byl ve správnou dobu na správném místě, a naopak z pohledu normalizace v nesprávnou dobu na nesprávném místě,“ doplňuje.
„Dubček je nepochybně symbolem změn šedesátých let. A také není náhodou, že se o něj potom opírali eurokomunisté. Že si ho vzaly jako vývěsní štít velké komunistické strany na Západě, v Itálii, částečně ve Francii, ve Španělsku, které říkaly, že ano, jsme komunisté, ale s moskevským stalinismem nemáme nic společného. To znamená, že to nepochybně je velká osobnost našich dějin, byť některé jeho plány se nám dnes mohou jevit jako naivní,“ míní historik Rychlík.
„Důležité je připomenout jeho osobní charakteristiku: Dubček byl civilně opravdu sympatický. Když si vezmeme celou plejádu funkcionářů před ním a po něm, on z nich jistým způsobem vyčníval. A to jeho osobní charisma hrálo pro jeho popularitu jak v české, tak slovenské veřejnosti důležitou roli,“ vysvětluje historik Tůma.
„Zdůraznil bych ale to, že symbol Dubček někdy zakrývá skutečného Dubčeka, politika se všemi problémy a slabostmi,“ dodává.
