Soud pravomocně rehabilitoval manželku a syna popraveného Rudolfa Slánského za to, že je komunistický režim nezákonně zbavil osobní svobody. Vyhověl tak návrhu politikovy dcery Marty. Slánského manželka Josefa byla v roce 1952 po zatčení svého manžela několik měsíců vyslýchána v ruzyňské věznici. Jejího syna Rudolfa, disidenta, stát bezdůvodně krátce zadržel o dvacet let později.
Marta Slánská, které je pětasedmdesát let, se ze zasedání omluvila kvůli zdravotnímu stavu i silné emocionální vazbě k projednávaným událostem. Usnesení soudu o tom, že jejích příbuzných se týká soudní rehabilitace, otevírá cestu k případnému odškodnému od státu. Zmocněnec Slánské Lubomír Müller uvedl, že žádost o odškodné zatím s klientkou neprobíral. Slánská vzkázala, že je ráda, že rozhodnutí vyšlape cestu i pro obdobné případy.
Někdejší generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa (KSČ), náměstek předsedy vlády a osobní přítel prezidenta Klementa Gottwalda Slánský si vyslechl trest smrti v politickém procesu s údajným protistátním spikleneckým centrem. Rozsudek byl vykonán v prosinci 1952 několik dní po jeho vyhlášení. Po jedenácti letech byl verdikt zrušen.
„Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že přinejmenším od 1. března do 30. dubna 1952 byla Josefa Slánská zbavena osobní svobody ve vazební věznici Praha-Ruzyně v souvislosti s procesem s jejím manželem, který byl typickým komunistickým monstrprocesem,“ uvedl předseda senátu pražského městského soudu Michal Roubíček.
S časovým vymezením toho, kdy přesně Slánská pobývala v ruzyňské věznici, měl soud problém. Její vazební spis se v archivech nezachoval, takže jediným přímým zdrojem byly její vzpomínky v knize Zpráva o mém muži. Tam vymezovala dobu svého uvěznění na leden až duben, respektive květen 1952.
Zadržení kvůli údajné „protistátní činnosti“
U Rudolfa Slánského mladšího byla situace jasnější – stát ho podle archivních záznamů zbavil osobní svobody 31. ledna 1972 a provedl u něj domovní prohlídku, a to v souvislosti s údajnou blíže nespecifikovanou protistátní činností. Nevznesl proti němu žádné obvinění a propustil ho 2. února 1972.
Soudce zdůraznil, že rozhodnutí není o Josefě Slánské nebo jejím synovi. „Toto rozhodnutí je o konkrétních aktech a úkonech, kterým tyto osoby čelily ze strany státní moci, a o tom, zda tyto úkony byly akceptovatelné a zda obstojí v přezkumu demokratického právního státu,“ vysvětlil. Dodal, že osobou a rolí Rudolfa Slánského v padesátých letech se soud nezabýval, protože to je pro dané řízení irelevantní.
Státní zástupce Aleš Cimbala neměl proti rehabilitacím námitky. Podle něj je důležité, aby se stát vypořádal s minulostí, a nedopouštěl se tak stejných chyb i v budoucnosti. „Když se jednou stane bezpráví, i když se třeba páchá na osobách, které samy v rámci svého předchozího života přispěly k rozjetí celé této mašinérie, tak pořád je to rozhodnutí, které nemá oporu v právu. Je to projev libovůle státní moci,“ řekl.
Pražský městský soud bude v odděleném řízení řešit také internaci Slánského rodiny, která podle Müllera trvala od listopadu 1951 do listopadu 1955. Josefu, sedmnáctiletého Rudolfa a tříletou Martu držela po zatčení Slánského Státní bezpečnost v objektu Veselíkov a později je odeslala na Bruntálsko, kde Josefa se synem pracovali v továrně. Do Prahy se rodina směla vrátit až po několika letech a i nadále byla pod dozorem StB. Slánského manželka zemřela v roce 1995, její syn – disident a signatář Charty 77 – v roce 2006.
