Razová (Bruntálsko) - Dramatické osudy Josefy Slánské, vdovy po popraveném generálním tajemníkovi strany Rudolfu Slánském, ožily na divadelních prknech ostravské Komorní scény Aréna. Inspirací k divadelní hře S nadějí i bez ní byla Slánské kniha vzpomínek s názvem Zpráva o mém muži. Autora hry Tomáše Vůjtka zavedl zájem o její život také do vesnice Razová na Bruntálsku, kde Slánská tři roky bydlela.
Psal se rok 1953 a u domku v obci Razová na Bruntálsku zastavilo stěhovací auto. „Ten dům v roce 1953 vypadal zcela jinak, určitě neměl bílou fasádu a všechno vybavení, které má dnes,“ vysvětluje předseda Klubu za starý Bruntál Pavel Rapušák. Josefa Slánská přijela do Razové i se svými dvěma dětmi, dospívajícím Rudolfem, pozdějším signatářem Charty77 a porevolučním velvyslancem v Moskvě, a malou Martou.
Rudolf Slánský
Sám osobně dával pokyny k zatčení a vyslýchání mnoha z těch, po jejichž boku později stanul před soudem. Zatčen byl 23. listopadu 1951. Dožadoval se setkání s Gottwaldem, ale neúspěšně. Proto se koncem ledna 1952 pokusil oběsit. O neúspěšnou sebevraždu se pokusil ještě jednou, když hlavou narážel o topení. Všech 14 bývalých funkcionářů bylo 27. listopadu 1952 shledáno vinnými z velezrady, špionáže a sabotáže a odsouzeno k nejvyšším trestům - ke smrti oběšením 11 ze 14 obžalovaných. Společně se všemi ostatními odsouzenými byl popraven oběšením 3. prosince 1952 v pankrácké věznici.
„Hned sehnala zaměstnání v sousední vesnici v Leskovci, kde byl závod na výrobu plastických hmot. Tam byl zaměstnán i její syn, v opracovně výlisků,“ dodává Rapušák. V Razové lze dodnes najít ty, kteří si na Slánskou pamatují. Božena Slámová s ní pracovala v továrně: „Chovala se normálně jako každá jiná, snažila se. Několikrát jsem s ní i mluvila. Vzpomínám si, že říkala, že musí kouřit, aby zahnala hlad,“ vzpomíná Slámová.
Hra S nadějí i bez ní
Josefa Slánská postupně vykládá svůj tragický osud. Začíná u prvního setkání s Rudolfem Slánským, popisuje jejich rodinný vztah s Klementem Gottwaldem, jehož nazývá přátelsky Kléma, únos jejich dcery, pokračuje přes soudní proces a následnou smrt jejího manžela a končí v období sametové revoluce. V tom jí pomáhají dva vyslýchající (jmenovitě Karel a Karel), kteří pokládají otázky či recitují socialistické fráze a dobové citace, kterých je v této hře požehnaně. Občas se na pódiu z ničeho nic vynoří sbor a scéna na okamžik připomíná kabaret.
Dramatika Josefa Vůjtka inspirovala k napsání hry S nadějí i bez ní Slánské kniha vzpomínek s názvem Zpráva o mém muži, kde Slánská popisuje i pobyt v Razové. Jedná se o výpověď o 50. letech, o době stranických čistek, jejichž obětí byl nakonec i její muž. Slánská se věnovala i rodinným vztahům s Gottwaldovými.
I za druhé světové války se narozdíl od některých jiných českých a slovenských pečlivě vybraných soudruhů - emigrantů měli Gottwaldovi lépe. Josefa Slánská například vzpomíná, jak se jí v těžkých válečných letech narodila nedonošená holčička na umření Naděžda. Za kmotru jí šla právě Marta Gottwaldová a sehnala pro miminko vše možné i nemožné. Paradoxem je, že vypiplanou Naděždu Slánskou unesli z kočárku z jednoho moskevského parku a dítě se už nikdy nenašlo.
Přepis úryvku z dokumentu Stará historie z roku 1993 (režie Pavel Štingl):
Hovoří Josefa Slánská: „Lidé nechtějí věřit, že jsme nevěděli, ale my jsme skutečně nevěděli, co se děje. Možná, že Gottwald věděl, pravděpodobně věděl. Z toho zřejmě vznikal jeho nepříčetný strach, jak se ukazuje. Všechno svědčí o tom, že Gottwald se Stalina nesmírně bál. Vždyť potom odmítal jezdit na schůzky se Stalinem a posílal Slánského nebo Čepičku.“
"Stalinistické myšlení navazuje na vztah nevolníků k carovi v ruském samoděržaví. Bylo snazší cara svrhnout, než změnit myšlení nevolníků a jejich postoje k carovi. Stalinistické myšlení se utvářelo od dětství, jak je vidět na příkladu později popraveného Rudolfa Slánského a jeho syna. Když se dítě generálního tajemníka dozvědělo o uvěznění svého otce, reagovalo slovy: '. .. když to říká Stalin, tak to musí být pravda.'" (Josefa Slánská, Zpráva o mém muži).
