Uplynulo dvacet pět let od úmrtí posledního komunistického prezidenta Československa. Gustáv Husák, který zemřel 18. listopadu 1991, byl rozporuplnou osobností s životem plným zvratů. Do povědomí lidí se zapsal jako symbol normalizace, sám přitom nejprve patřil mezi oběti komunistických čistek. Později se ovšem stal vedoucím téhož režimu a jedním z politiků, kteří přivedli zemi do podřízenosti sovětským okupantům.
Oběť komunistických čistek i symbol normalizace. Od smrti Gustáva Husáka uplynulo 25 let
Studio 6: Od úmrtí Gustáva Husáka uplynulo 25 let (zdroj: ČT24)
Gustáv Husák se narodil 10. ledna 1913 v Dúbravce u Bratislavy jako nejmladší ze tří dětí dělnické rodiny. Úspěšně vystudoval práva a živil se jako advokátní koncipient. Již před válkou patřil k předním slovenským levicovým intelektuálům, přispíval například do levicově zaměřené revue DAV. Do komunistické strany vstoupil v roce 1933.
Jeho politická kariéra začala právě ve 30. letech ve studentském hnutí a začala stoupat za druhé světové války, kdy se stal členem vedení slovenské komunistické strany a předsednictva ilegální Slovenské národní rady. Podílel se také na přípravě Slovenského národního povstání. Podle historika Zdeňka Doskočila se ale do odboje zapojil až poměrně pozdě – v roce 1943.
Politické začátky v odboji
„Pomohla mu náhoda. Jednak většina komunistických odbojářů už byla pozatýkaná, takže nastala personální nouze. A jednak komunistická resistence změnila svoji strategii,“ komentoval Doskočil důvod Husákova zapojení do slovenské rezistence. Ta na pokyn Kominterny začala spolupracovat s nekomunistickým odbojem a hledat nové kontakty. Na to se hodili lidé, kteří žili legálně a měli sociální vazby i do nekomunistického prostředí. Husák tyto podmínky splňoval.
Za Slovenského národního povstání patřil Husák mezi osoby, které se podílely na přípravě programových politických dokumentů slovenského odboje. Navrhl i koncept nového řešení česko-slovenských vztahů. „Na druhou stranu Husákova činnost nepostrádala určité kontroverze,“ uvedl Zdeněk Doskočil. „Dlouhé roky se v období komunistického režimu tajilo, že Husák byl autorem memoranda adresovaného sovětským místům. Navrhovalo, aby se československá otázka řešila tím, že Slovensko bude jako svazová republika připojeno k SSSR,“ řekl. Kdyby po roce 1968 vyšel tento Husákův návrh najevo, byla by to podle Doskočila politická sebevražda.
V poválečných letech Husákova politická kariéra rostla. Stál v čele Sboru pověřenců plnícím roli slovenské vlády, měl pod kontrolou policii i Státní bezpečnost. Na podzim 1947 organizoval politické provokace zaměřené na nekomunistické pověřence.
Gustáv Husák
Ve vazbě svá doznání vždy odvolal
V době politických čistek, na jaře 1950 čelil spolu s dalšími konstruovanému obvinění ze „slovenského buržoazního nacionalismu“. Zbavili ho funkcí i členství ve straně. „Momentem, který toto obvinění zpustil, byla roztržka Stalina s Jugoslávií. Stalin začal být velmi podezřívavý k osobám, které byly za války v domácím odboji. Měl obavu, že by se tito lidé mohli zachovat podobně jako Jugoslávie, jako Tito, začít se chovat samostatně,“ vysvětlil Zdeněk Doskočil.
O rok později byla kritizovaná stranická odchylka překvalifikovaná na trestnou činnost. Husák skončil ve vyšetřovací vazbě, kde ho příslušníci StB podrobovali fyzickému i psychickému nátlaku.
Pod tímto tlakem se Husák podle Zdeňka Doskočila zezačátku doznával. Vždy ale přiznání odvolal a vyšetřování začalo nanovo. „Trvalo asi rok, než vyšetřovatelé pochopili, že Husák nebude ten, kterého by do scénářů vykonstruovaných procesů mohli použít, jak si představovali,“ řekl.
V roce 1954 ho proto odsoudili na doživotí. O šest let později byl po amnestii propuštěn z vězení a roku 1963 rehabilitován. Svou statečnost využil v roce 1968 při svém politickém comebacku.
Účastník Pražského jara i ničitel nadějí na změnu
Během Pražského jara v roce 1968 vystupoval Husák jako stoupenec reformního proudu v komunistické straně a podporoval Alexandra Dubčeka. „Husák si svůj návrat do politiky vydobyl sám. Využil situace, kdy byla zrušena cenzura a konaly se bojovné aktivy a mítinky studentů a setkání s občany. Husák na nich začal aktivně vystupovat, byl velmi radikální a tím vytvořil situaci, kdy ho nebylo možné ponechat stranou,“ vysvětlil Zdeněk Doskočil okolnosti Husákova návratu na politickou scénu.
V dubnu téhož roku se stal místopředsedou vlády. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ale obrátil. Tehdejší prezident Svoboda ho vybral na jednání československé delegace v Moskvě. Husák patřil k těm, kteří tlačili na podepsání moskevského protokolu.
Když se v dubnu 1969 dostal s podporou Sovětského svazu do čela KSČ, zmizely poslední zbytky nadějí, že se v okupovaném Československu podaří udržet alespoň některé myšlenky pražského jara. Již v prvním projevu po zvolení mimo jiné řekl: „Jde o to, přátelé, abychom nepodléhali zahraniční propagandě (…) různým našeptávačům nebo silám, které nemají zájem na konsolidaci.“
Gustáv Husák a Leonid Iljič Brežněv
Svůj vzestup završil v roce 1975, kdy se stal prezidentem místo těžce nemocného Ludvíka Svobody. Jediný Slovák mezi československými prezidenty měl ve svých rukou prakticky neomezenou moc ve straně i ve státě až do prosince 1987, kdy funkci generálního tajemníka Ústředního výboru KSČ přenechal Milouši Jakešovi.
Po sametové revoluci, v prosinci 1989, musel abdikovat a na jeho místo komunisty stále ještě ovládaný parlament zvolil disidenta a „nepřítele socialistického zřízení“ Václava Havla. V únoru 1990 se Husáka zřekli i komunisté a vyloučili ho ze strany. Zemřel 18. listopadu 1991 ve věku 78 let, dva roky po pádu režimu, který pomohl vystavět.