Po náhlém uvolňování poměrů, zrušení cenzury a rozkvětu umění v první polovině roku 1968 přišel šok v podobě okupace. Reformní politici zmizeli, režim se začal utužovat. Se srpnovými událostmi se musela vypořádat propaganda. Právě výkladu okupace normalizační mocí se věnuje historik a kurátor výstavy Rok 1968 v Brně očima cenzora Martin Samson.
Historik Samson: Lidé dnes věří víc než kdy dřív, že nás Sověti zachránili před kontrarevolucí
Výstava Rok 1968 v Brně očima cenzora se věnuje komunistické propagandě. Kdy přišel zlom v přístupu posrpnových politiků, kdy začali události překrucovat?
Zvýšil se nákup alkoholu a vzrostl počet narkotiků, velmi silně se zvýšil počet trestných činů mladistvých. Nemalý podíl na těchto jevech měly na vině nedostatky ve výchově mládeže v posledních letech. Reakční živly podkuřovaly mládeži, rozpoutávaly nihilistické vášně, vyvolávaly paušální odmítání vymožeností socialismu.
Překrucování přišlo už společně se Sověty, přivezli s sebou publikaci, které se říká Bílá kniha. Už v ní jsou vykládány informace tak, jak je pak předkládalo konzervativní křídlo strany. To se výrazně dostává k moci na konci roku 1968, ale už po samotné okupaci jim narostly růžky. Jsou to Biľak, Indra a další, kteří k nám Sověty „pozvali“.
V celé komunistické straně ale bylo křídel více; dubčekovská část držela v roce 1968 linii reforem i po okupaci. Respektive tvářili se, že drží linii reforem, ale v tu dobu už spolupracovali s konzervativci a odstraňovali své proreformní ministry v naději, že si zachovají vliv. Pro lidi ale prezentovali naději, že by změny mohly v okleštěné podobě pokračovat. Je proto třeba dívat se na problém z více stran.
Poté, co se přístup komunistické strany sjednotil a srpnové události se začaly vysvětlovat jako přátelská pomoc, měnil se výklad okupace během dalších dvaceti let režimu?
Nemůžeme říci, že by se výklad sjednotil. Reformní křídlo bylo úplně zatlačeno do pozadí, Dubčeka odstranili do podniku státních lesů a konzervativní křídlo se ujalo moci. S nastupující normalizací se samozřejmě přitvrzovalo i v propagandě, výklad okupace se mění už od roku 1969.
Manifest pravdy (propagandistická příručka z pera tehdejšího ministra školství Jaromíra Hrbka – pozn. redakce) byl nejprve pronesen jako přednáška a o rok později vyšel jako publikace.
Od roku 1969 nabírá manipulace s fakty na otáčkách, až přechází do absurdity. V srpnu 1969 vyšlo speciální číslo novin, bylo první výročí okupace a obrovské demonstrace, které byly velmi brutálně potlačeny. Tyto noviny jsou opravdu plné absurdit (obhajovaly násilný zásah vojáků, milicionářů a policistů proti demonstrujícím – pozn. redakce). V Brně zemřeli dva lidé a střelbou, bitím bylo plno zraněných a zatčených. Obviněno bylo přes sto lidí.
Zvláštní vydání novin v srpnu 1969
Jaká byla primární motivace pro přetváření pohledu na okupaci? Byla to snaha o změnu pohledu občanů nebo snaha přesvědčit Moskvu, že se zdejší režim utužuje?
Byla to hlavně snaha ospravedlnit vstup. O nic jiného než o ospravedlnění vstupu vojsk Varšavské smlouvy nešlo. Moskva v tom měla jasno a lidé v tom měli jasno také, ale raději mlčeli.
Aby se Československo nestalo Jugoslávií
Inscenuje se ničemná provokační kampaň se zcela vymyšlenou účastí „sovětských agentů“ na smrti ministra Jana Masaryka, ač vždy bylo a je nezvratně prokázáno, že šlo o sebevraždu. Sdělovací prostředky rozpoutávají šílenou protisovětskou hysterii při cvičení spojeneckých armád Varšavské smlouvy na území ČSSR.
V příručce Manifest pravdy, která se snaží pozměňovat výklad srpnových událostí, píše její autor, tehdejší ministr školství Hrbek, mimo jiné: „Narůstalo vážné nebezpečí boje, v němž se utkají síly socialistické revoluce se silami protisocialistickými a kontrarevolučními.“ Věřili tomu opravdu ti, kteří okupaci chystali?
To je otázka. Myslím si, že na straně Moskvy a těch, co úder připravovali, byla jistá obava, aby se Československo nevydalo cestou Jugoslávie. Má to totiž dlouhou historii. Už v roce 1948, kdy se komunisté dostali k moci, část komunistické strany věřila, že je nastoupena specifická cesta československého socialismu, stejně jako v Jugoslávii.
Už tehdy řekli Sověti jasné „Ne“. Řekli, že touto cestou se nepůjde, a tehdejší špičky na to velmi poslušně kývly. Československá cesta byla zmařena a to samé se děje znovu v roce 1968.
Velkou roli hrála takzvaná Brežněvova doktrína. Ta byla formulována v roce 1968 v Bratislavě a říká, že problém uvnitř jakéhokoliv státu Varšavské smlouvy se týká všech ostatních států východního bloku. V podstatě si tak Brežněv legalizoval cestu k ovlivňování dění v jakémkoliv státě ve východním bloku.
V Manifestu pravdy se také ještě píše: „Ve dnech 9. až 19. srpna byli naši vedoucí představitelé sedmkrát naléhavě upozorňováni na hrozící katastrofu.“ Věděl někdo, kromě signatářů takzvaného zvacího dopisu, že se chystá okupace?
Věděl o tom třeba ministr obrany Martin Dzúr, který byl kromě prezidenta nejvyšší velitel československé armády. V Brně o tom věděl Josef Kúkel, velitel desáté letecké armády v Tuřanech. Ten kvůli tomu, aby umožnil plynulý příchod Sovětů, zrušil dovolenou.
Otázkou je, jestli o tom věděli politici, o kterých se v Manifestu píše, myšlen je tam zřejmě Dubček. Nevím ale, jestli to Dubčekovi došlo. Při jednání v Čierné nad Tisou, kdy na něj Brežněv dost tlačil, přislíbil Dubček změnu a věrnost východnímu bloku. Nemyslím si ale, že si uvědomoval možnost, že bude Československo okupováno.
V Čierné nad Tisou Brežněv po Dubčekovi žádal odsouhlasení několika podmínek jako rozpuštění nekomunistických spolků nebo dosazení nového vedení strany. Kdyby tyto podmínky splnil, došlo by k okupaci?
Manifest 2000 slov dal podrobný návod, jak postupovat. Hlásal svobodu slova – a současně vybízel k umlčení zastánců jiného názoru. Hlásal plnou demokracii – a současně vyzýval k rozpoutání individuálního teroru vůči funkcionářům strany. Hlásal humanismus – a přitom neváhal použít zcela nelidských a nenávistných metod morální a společenské likvidace svých odpůrců. Hlásal touhu po diskusi a dialogu s kdekým, avšak proti komunistům chtěl vytvářet »pořádkovou službu« – jako kdyby Hitler své SA.
Většina historiků se domnívá, že už při tomto jednání se Brežněv k okupaci rozhodl. Dubček nebyl tak povolný, jak očekával. Otázkou je, jestli vůbec Dubček mohl couvnout zpátky. Brežněv po něm chtěl znovuzavedení cenzury a to by si ve vnitřní politice mohl dovolit dost těžko. Ale jestli by nastoupení na kurz směrem zpět něčemu zabránilo, se říci nedá.
Dnes propagandě věří víc lidí než za normalizace
Začali lidé třeba i s odstupem let věřit normalizačnímu výkladu srpnových událostí? Zajímal je vlastně vůbec?
Asi nejsmutnější na této otázce je, že čím dál od událostí jsme, tím více lidé věří zkreslování. Vede se zde určitá hybridní válka, na internetu je v současné době dost často zmiňována sovětská okupace jako pomoc proti pražskému Majdanu nebo záchrana před kontrarevolucí. Tehdy lidé zažili invazi, zažili i pražské jaro. Dnes se propagandě věří víc. V každém případě se ale každý, kdo chtěl dále vykonávat svoji funkci, musel tvářit, že věří propagandě, a musel souhlasit se „vstupem spřátelených vojsk“.
Vaše výstava, jak už jste naznačil, se zabývá i propagandou dneška, internetovými trolly nebo manipulativními ruskými dokumenty. Liší se tato dnešní propaganda jen formou, nebo i obsahem od té normalizační?
Dnešní trollové a ti, kdo vytváří tento pohled, využívají nejvíc, což je smutné, právě onu Bílou knihu, zejména argumenty, že se v Československu připravovala kontrarevoluce. Dnešní propaganda se ale liší přidáváním současných problémů.
Příkladem může být řetězový email, ze kterého patrně čerpal inspiraci Vojtěch Filip z KSČM. Snažil se relativizovat útok Sovětského svazu tím, že okupanti vlastně byli Ukrajinci a že bychom se měli podívat, co se na Ukrajině děje dnes, a dát si to do spojitosti. Což je samozřejmě naprostá hloupost.
Nacionalisté také využívají panslovanský způsob argumentace, označují Rusko jako velkého bratra, který nás podrží a podržel nás i v roce 1968. Typické je právě spojování s Majdanem, přidávají současné problémy na Ukrajině a převádí to zpětně do roku 1968.
Mlčeli, ale nevěřili
Byla normalizační propaganda úspěšná? Dosáhli její tvůrci toho, čeho chtěli?
Dosáhli toho, aby lidé mlčeli, což byl spíš důsledek represí, než že by tomu lidé opravdu věřili. Do myslí lidí ale nevidím. Třeba do kronik často kronikáři vkládali list, kdy si sypou popel na hlavu. Na výstavě máme kroniku Brna 3.
»Klub-231« soustředil pod svoji střechu více než 40 tisíc lidí, mezi nimi mnoho bývalých kriminálních zločinců a vlastizrádců. Jak napsalo »Rudé právo«, členy tohoto klubu se stali dokonce i bývalí nacisté, esesáci, henleinovci, ministři bývalé loutkové vlády tzv. Slovenského státu, představitelé reakčního duchovenstva a další.
Její autor píše dost protisovětsky a v roce 1970 do ní vložil list, ve kterém se kaje, že informoval pod dojmem tehdejších událostí. Myslím si ale, že to byla povinná úlitba, na názoru lidí se asi mnoho nezměnilo.
Rossija 1 obhajovala invazi do Československa (zdroj: ČT24)
Co byla podle vás největší lež?
Asi celek. Žádná kontrarevoluce nebyla, byl to svébytný přechod k jiné formě socialismu. Výklady se ale lišily. Například nekomunistické křídlo podporovatelů reforem, ke kterému patřil i Václav Havel, vidělo pražské jaro jako cestu zpět k liberálnímu kapitalismu, což kritizovali jak Sověti, tak socialisté. Na druhou stranu je tu i křídlo levicových intelektuálů kolem Dubčeka, kteří dobové dění viděli jako svébytnou cestu československého socialismu. Nicméně o žádné kontrarevoluci se mluvit nemůže.
Z čeho mě ale až zamrazilo, je citát z Bílé knihy o klubu K 231, tedy klubu bývalých politických vězňů. O něm se píše, že se v něm sdružovali fašisté a bývalí esesáci. To je nehorázný nesmysl a lež.