Otřesy, které postihly Venezuelu, jsou podle seismologů silnější, než je v této oblasti obvyklé. Doposud není zcela jasné, proč přesáhly magnitudo 7. Možná šlo o část nějakého doposud neznámého cyklu.
Podle seismologa Aleše Špičáka došlo ke dvěma silným zemětřesením. To první mělo sílu 7,2, to druhé bylo ještě silnější s magnitudem 7,5. Ohnisko otřesů přitom leželo jen mělce pod povrchem, pouhých třináct, respektive deset kilometrů, což znamená, že se energie z nich nerozptýlila, ale projevila se plně na povrchu. Energie se navíc podle seismologa neuvolňuje v jednom bodě, ale na obrovské ploše. Vzniká z posunu sousedních bloků, které se vůči sobě pohnou – podobně, jako když sirka škrtne o škrtátko.
Síla tohoto zemětřesení je podle Špičáka překvapivá. „Za dobu měření pomocí přístrojů, tedy asi za posledních sto let, v této oblasti k takhle silným otřesům nedošlo,“ uvedl pro Českou televizi. Je to dobře vidět v následující grafice. Silnější otřesy zaznamenala tato oblast naposledy roku 1900, kdy dosáhly magnituda 7,7:
„Zemětřesení jsou v této oblasti přitom relativně častá,“ doplňuje Špičák. „Nacházíme se totiž na kontaktu Jihoamerické a Karibské desky. Jde u nich o takzvaný smykový pohyb, podobně, jako je tomu u zlomu San Andreas v Kalifornii.
Klíčovou roli tam hraje zlomový systém El Pilar, který probíhá podél severního pobřeží a považuje se za jeden z nejaktivnějších a potenciálně nejnebezpečnějších zlomů v zemi. Mimo jiné je svou povahou velmi podobný východnímu anatolskému zlomu v Turecku, jenž je zodpovědný za významnou část tamních silných zemětřesení.
Ale pohyb desek ve Venezuele není ani zdaleka tak dynamický, oba bloky se pohybují relativně pomalu, spíše tam dochází k zemětřesením kolem síly šest. Venezuela tedy není na takovou katastrofu připravená a ani nemohla být. Kromě toho, že s rizikem nemohla počítat, nebylo ani dost času, aby zafungovaly systémy rychlé výstrahy.
Ty podle Špičáka sice zaznamenají otřesy pouhých deset až patnáct sekund po prvních záchvěvech v epicentru, ale vzhledem k rychlosti šíření seismických vln a vzdálenosti pouhých sto kilometrů od epicentra se nemohly dostat varovné informace k lidem včas.
Síť seismických stanic je navíc v posledních letech kvůli ekonomické krizi a omezeným investicím v některých ohledech značně omezená, což komplikuje kvalitnější monitorování i případnou rychlou reakci.
Příčina a následky
„Sto let, co jsou dostupné přesné informace o pohybu desek, není dostatek času vzhledem k tomu, jak dlouhodobé jsou geologické procesy, pro pochopení celého cyklu těchto bloků,“ zdůrazňuje Špičák. Na rozdíl od atmosféry nebo moře probíhá v geologických vrstvách vše výrazně pomaleji, takže je možné, že událost byla součástí nějakého rozsáhlejšího pravidelného cyklu, který jen lidstvo nemělo šanci zatím poznat.
Situace je v tom horší než například v Evropě, kde existují písemné prameny staré tisíce let, jež historická zemětřesení mnohdy detailně popisují a pomáhají tak rekonstruovat detailní pohled na cyklus. Ve Venezuele takové zdroje nejsou.
Špičák očekává, že by mohly přijít další následné otřesy (některé se už projevily), které by mohly mít značnou sílu, dají se předpokládat i ty o síle kolem magnitudo 6. Dalším problémem podle něj může být fakt, že epicentrum leží v hornaté oblasti, takže tyto další zemětřesení mohou způsobovat sesuvy půdy a také fenomén označovaný za ztekucení sedimentů – půda se pak může začít chovat jako kapalina.
