Už od dob George Washingtona patří ve Spojených státech k tradici prezidentství podávání takzvané zprávy o stavu unie. Někteří šéfové Bílého domu svá doporučení Kongresu předávali ústně, jiní raději písemně. Nešlo však ani tak o formu, jako o obsah. S příchodem rozhlasu a televize a v 90. letech s rozšířením internetu se ze zprávy pro Kongres stala do značné míry zpráva pro veřejnost. Do téměř 230 let dlouhé historie se zapsala například Monroeova doktrína nebo Bushova „osa zla“.
Podle článku II oddílu 3 americké ústavy by měl prezident „čas od času podat Kongresu informaci o stavu unie a doporučit taková opatření, která považuje za nezbytná a vhodná“. Ústava tedy jasně neříká, jak často by měl prezident tuto zprávu podávat, podle tradice to ale bývá jednou ročně. Vymezené není období ani způsob, jakým má být zpráva Kongresu předána.
Zpočátku američtí prezidenti své sdělení Kongresu pojmenovávali „Výroční zpráva“. Výraz „zpráva (nebo také poselství) o stavu unie“ začal používat až Franklin D. Roosevelt, ačkoli je stejné označení zanesené i v ústavě.
Od ústní formy k psané a zpět
Tradici založil 8. ledna 1790 první prezident Spojených států George Washington. Své poselství přednesl ve druhém roce svého prvního funkčního období osobně v New Yorku, který byl hlavním městem Spojených států od roku 1785 do roku 1790. Mluvil tehdy velmi stručně. Jeho následovník John Adams se také držel ústního projevu.
PŘEČTĚTE SI ZPRÁVY O STAVU UNIE AMERICKÝCH PREZIDENTŮ
Už třetí prezident Thomas Jefferson ale v roce 1801 tuto tradici opustil. Nechtěl si údajně připadat jako nějaký monarcha, podle jiných bylo ale důvodem to, že nebyl považován právě za dobrého řečníka. Písemná forma se pak udržela více než 100 let.
V roce 1913 Woodrow Wilson opět oživil osobní přednes a tato tradice přetrvává dodnes. Navíc dal poselství moderní formu s konkrétními návrhy.
Načasování? Dříve prosinec, dnes leden
Do nástupu administrativy prezidenta Franklina D. Roosevelta v roce 1933 dostal Kongres celkem 141 zpráv a z toho 125 v prosinci, jednu v lednu a září, tři v říjnu a jedenáct v listopadu. Poté, co se datum inaugurace amerických prezidentů změnilo na lednové, většina poselství přicházela v lednu a výjimečně pak v únoru.
Zprávu prezidenti obvykle četli nebo předávali Kongresu v odpoledních hodinách. V roce 1965 ale prezident Lyndon Johnson načasování posunul na hlavní televizní vysílací čas, aby získal širší publikum.
Před rokem 1989 mohl zprávu zaslat Kongresu jak dosluhující prezident, tak ji mohl v rámci prvního projevu před parlamentem přednést jeho následovník. Od roku 1989 ale hlava státu přednáší zprávu až po roce působení ve funkci.
Stručnost versus obsáhlost
Rekord ve stručnosti drží první prezident Washington s 1089 slovy. Naopak nejdelší zprávu o 33 667 slovech měl v roce 1981 prezident Jimmy Carter.
Měřeno podle času, byla nejdelší řeč prezidenta Billa Clintona v roce 2000. Trvala hodinu dvacet osm minut a čtyřicet devět sekund. Z hlediska počtu slov byl nejdelší z jeho projevů ten z roku 1995 o 9190 slovech. Například projevy Baracka Obamy v průměru obsahovaly přes 6000 slov.
Projevy amerických prezidentů se postupně jazykově zjednodušovaly. Souviselo to jak s přechodem od psané formy k ústní, tak se změnou publika od zákonodárců až po širokou veřejnost.
S technologickým pokrokem se zvětšovalo i obecenstvo pro prezidentské zprávy. Calvin Coolidge byl prvním prezidentem, jehož slova v roce 1923 vysílal rozhlas. Poselství demokrata Harryho Trumana už v roce 1947 poprvé přenášela televize a Bill Clinton byl první, jehož poselství se v roce 1997 šířilo i přes internet.
Projevy, které se zapsaly do historie
Zprávy, které měly dlouhodobý dopad, se většinou týkaly zahraniční politiky. Mezi nejikoničtější patří projev Jamese Monroea, který v roce 1823 oznámil, že do amerických záležitostí nesmějí vojensky a politicky zasahovat Evropané.
Takzvaná Monroeova doktrína, základ zahraniční politiky USA v 19. století, pomohla k samostatnosti španělským koloniím ve Střední a Jižní Americe. Prezident Abraham Lincoln zase v poselství v roce 1862 zdůraznil, že věří, že občanská válka povede k osvobození černých otroků.
George Washington v prvním projevu 8. ledna 1790 mimo jiné řekl, že „být připraven na válku je jedním z nejúčinnějších prostředků k zachování míru“ a že „vzdělání je v každé zemi základem šťastné veřejnosti“.
Do historie se zapsaly i projevy Franklina D. Roosevelta, který vyjmenoval čtyři základní svobody, nebo Geralda Forda, který v roce 1975 začal slovy: „Musím vám říct, že stav unie není dobrý“. Mluvil o tom, že miliony Američanů jsou bez práce, ekonomická recese a inflace znehodnocují peníze milionů dalších lidí, ceny jsou příliš vysoké a země z energetického hlediska závisí na ostatních.
Bushova „osa zla“
Zpráva o stavu unie je i příležitostí, jak může hlava státu přesvědčit obyvatele k podpoře svých záměrů. Důležité to bylo třeba pro prezidenta George W. Bushe, jehož projevům od útoků 11. září 2001 dominoval boj s terorismem a válka v Iráku.
Porážku terorismu označil Bush za hlavní cíl v roce 2002 (30. ledna), když jasně vyhlásil změnu zahraniční politiky. Použil tehdy termín „osa zla“, který vešel do dějin. Označil tak země, které se podle něj snažily získat zbraně hromadného ničení, tedy Severní Koreu, Írán a Irák.
„Podobné státy a jejich terorističtí spojenci jsou centrem zla, které zbrojí, aby ohrozilo světový mír,“ řekl Bush před společnou schůzí obou komor Kongresu. Všechny tři země se proti Bushovým obviněním ostře ohradily.
V projevu, který za bouřlivých ovací republikánů i demokratů trval hodinu, dále řekl, že hlavními cíli jsou porážka terorismu, zajištění domácí bezpečnosti a oživení ekonomiky. Zároveň zdůraznil, že přes válku s terorismem, hospodářský útlum a nebezpečí, které hrozí civilizovanému světu, jsou Spojené státy silnější než kdy jindy.
Zajímavosti:
- Jeden člen prezidentova kabinetu vždy při projevu chybí, aby tak byla zajištěna kontinuita úřadu pro případ, že by došlo například k útoku během prezidentovy řeči. V úředním žargonu je označován jako „ustanovený přeživší“ (designated survivor). Zdržuje se na neznámém místě, je chráněn jako hlava státu a má k dispozici kufřík s „jaderným tlačítkem“.
- Jedinými prezidenty, kteří nikdy svou zprávu o stavu unie nepředstavili, byli William Henry Harrison a James Garfield. Oba zemřeli dříve, než měli možnost poselství předat. Harrison podlehl v roce 1841 zápalu plic a Garfield byl v roce 1881 zavražděn.
- Podle agentury Gallup zprávy o stavu unie většinou neměly přílišný vliv na popularitu prezidentů. Jinak tomu ale bylo u Billa Clintona.
- Clintonova podpora veřejnosti po přednesení zprávy v roce 1996 vzrostla ze 46 procent na 52 procent. Podpořil tehdy mimo jiné zvýšení minimální mzdy a udržení vojenské angažovanosti po celém světě. „Nesmíme být světovým policistou, ale můžeme a měli bychom být nejlepším světovým mírotvůrcem,“ řekl tehdy Clinton.
