Dějiny Ukrajiny má za „pseudohistorickou absurditu“, nelegální ruská anexe Krymu podle něj „zachránila mír“ a plnohodnotná invaze do sousední země je jen „shromažďováním ruských zemí“. Delegaci Moskvy v zatím neúspěšných rusko-ukrajinských jednáních o konci ruské války vede kremelský poradce Vladimir Medinskij, který popírá existenci Ukrajiny a který si vysloužil přirovnání k nacistickému ministrovi propagandy Josephu Goebbelsovi. Experti upozorňují, že Medinskij v čele delegace je dalším důkazem, že Moskva žádný mír nechce.
Medinskij je poradcem šéfa Kremlu Vladimira Putina a dříve z pozice ministra kultury dohlížel na vydání jednotné učebnice dějepisu, která lže o ruské agresi proti Ukrajině i o odstranění sochy maršála Ivana Koněva z pražské Bubenče.
Ukrajina není jedinou obětí jeho pseudohistorické propagandy. Medinskij sám je autorem několika knih či akademických prací, v nichž mimo jiné tvrdí, že sovětsko-nacistický pakt Molotov-Ribbentrop, v jehož tajném dodatku si Stalin a Hitler rozdělili střední a východní Evropu, si „zaslouží památník“.
Dále třeba tvrdí, že Sovětský svaz nikdy neobsadil pobaltské státy, jejichž okupaci přitom předjímal právě pakt Molotov-Ribbentrop, ale pouze je „začlenil“. Snímek dokazující uspořádání společné nacisticko-sovětské vojenské přehlídky v okupovaném Polsku v roce 1939 je pak podle něj „upravený ve Photoshopu“.
„Cílem není ukončit boje, ale prosadit válečné cíle“
„Putin má všechny tyhle historické nesmysly rád. Medinskij si našel dobré místo. Plně chápe, že historie je jen nástrojem propagandistické manipulace, a bude s ní manipulovat tak, jak mu to v současné situaci vyhovuje. Mluví o tom zcela otevřeně,“ řekl o Medinském podle webu Važnyje istorii nejmenovaný bývalý ruský vládní úředník.
„Jeho úkolem u jednacího stolu není ani tak ukončit boje, jako spíše prosazovat válečné cíle svého šéfa,“ shrnul úlohu Medinského v čele ruského „vyjednávacího“ týmu The Economist. Oficiálním cílem Moskvy je odstranění toho, co nazývá „prvotními příčinami“ konfliktu, pod čímž se schovává popření práva nezávislé Ukrajiny na existenci.
Také sám Medinskij existenci Ukrajiny popírá. „Pseudohistorická absurdita, nakažená ideologickým virem, pokud není včas zastavena, má tu vlastnost, že se rozrůstá. Příklad? Prosím – ‚dějiny Ukrajiny‘. Absurdita metastázuje, zcela okupuje mozek a mění se v realitu,“ napsal pohrdavě o sousední zemi.
Syn okupanta Československa
Medinskij se narodil 18. července 1970 ve městě Smila v Čerkaské oblasti na Ukrajině, v rodině sovětského vojáka, jehož rodina se kvůli službě v armádě často stěhovala. V té době pobývala právě na Ukrajině a začátkem 80. let přesídlila do Moskvy.
Medinského otec se účastnil mimo jiné invaze do Československa v srpnu 1968 či do Afghánistánu o dekádu později a nyní působí, už v důchodu, jako poradce předsedy Ruské vojenské historické společnosti, kterým je – jeho syn Vladimir.
Ten chtěl být původně také vojákem, ale kvůli oční vadě ho na školu nevzali. Vystudoval tak žurnalistiku a angličtinu na Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO), vstoupil do Komunistické strany Sovětského svazu, a ještě během studia absolvoval stáž na velvyslanectví SSSR a později Ruska ve Washingtonu.
Studium na MGIMO a práce na ambasádě přitom podle expertky na ruské zpravodajské služby Amy Knightové „(naznačují) možnost, že působil spíše v oblasti zahraniční rozvědky než v diplomatické oblasti“. „Žurnalistika je mezi Rusy již dlouho zástěrkou pro špionáž,“ uvedla.
Později pracoval pro noviny Rossija, kde podle svého vlastního vyjádření „vyráběl fake news“ a „nejčernější představitelné PR“ v době protigorbačovského puče v srpnu 1991. Po studiích spoluzaložil PR agenturu, jejímiž klienty byly banky či tabákové společnosti, přičemž v případě některých z nich šlo o takzvané pyramidové hry.
Mýty o Rusku
Do politiky vstoupil na přelomu tisíciletí, mezi lety 2003 a 2011 byl poslancem za vládnoucí Jednotné Rusko.
Během tohoto období vydal sérii knih Mýty o Rusku, jejímž cílem oficiálně bylo vyvrátit „negativní stereotypy“ o zemi. V jednom ze svazků například odmítá tvrzení o ruské opilosti a krutosti, píše o „ruské duši“ a popírá, že Rusové smýšlí autoritářsky.
List Kommersant o sérii v roce 2009 psal jako o „nejrozšířenější historické knize v moderním Rusku“, historici ale Medinského kritizovali za nevědecký přístup, nahrazování jedněch mýtů jinými a za to, že píše „agitaci, propagandu a nesmysly“.
Skupina vědců dokonce vydala knihu s názvem „Anti-Medinskij: Vyvrácení. Jak vládnoucí strana ‚edituje‘ historii“, v níž zpochybňuje jeho interpretace a obviňuje ho ze zkreslování historických faktů ve prospěch politických zájmů.
Naopak Kreml Medinského dílo přijal dobře. „Koncept knihy je velmi kontroverzní a sporný, ale je absolutně ku prospěchu Ruska,“ prohlásil v roce 2009 o první části série Vladislav Surkov, tehdejší zástupce šéfa kremelské kanceláře a neformální ideolog režimu.
„Historický“ film o události, která se nestala
O tři roky později se Medinskij stal ministrem kultury. „Vybrali si poměrně průměrného propagandistu, a navíc propagandistu nestoudného Goebbelsova druhu,“ přirovnal tehdy historik Mark Solonin Medinského k propagandistovi třetí říše. Jeho jmenování označil za urážku ruského kulturního dědictví.
„Není to ten typ pozice, o kterou lidé bojují. Není snadné najít na tento post člověka,“ komentoval to tehdy analytik Vladimir Pribylovskij. „Možná proběhla soutěž mezi blázny a oni si prostě vybrali toho nejvlastenečtějšího.“
Z Medinského se ve funkci ministra stal „tvůrce mýtů na plný úvazek“, konstatuje The Economist. Zřídil tábory vojenské historie pro teenagery, nechal stavět válečné památníky a financovat filmové trháky o sovětském vítězství nad nacistickým Německem, které ignorovaly historická fakta.
Nechal například zfilmovat „příběh“ takzvaných panfilovců – osmadvaceti vojáků, kteří podle legendy bránili Moskvu před nacisty – což byl ale výmysl sovětské propagandy. Když na tuto skutečnost upozornil ředitel Státního archivu Sergej Mironenko, ve funkci skončil. Medinskij označil kritiky legendy za „naprosté šmejdy“ a film nechal natočit.
Naopak se zasadil o zákaz britské satiry Ztratili jsme Stalina (někdy uváděné také pod názvy Smrt Stalina či Stalinova smrt), která paroduje okolnosti diktátorovy smrti a následný boj o moc.
Koněv v pseudohistorické učebnici
Medinskij se také angažoval v případu odstranění sochy sovětského maršála Koněva z veřejného prostranství v Bubenči v Praze 6. Tehdejšího starostu Prahy 6 Ondřeje Koláře kvůli přemístění sochy přirovnal k vůdci regionální odbočky nacistické strany NSDAP.
Ruský vyšetřovací výbor zahájil v roce 2020 ve věci trestní řízení, a to na základě paragrafu o „rehabilitaci nacismu“. Česká diplomacie stíhání české samosprávy ruskými úřady odsoudila a upozornila, že příslušné ruské zákony nejsou v Česku vymahatelné.
Právě odstranění Koněvovy sochy v Praze se dostalo i do nové ruské učebnice dějepisu, která vyšla v roce 2023 a jejímž je Medinskij spoluautorem.
Kniha mimo jiné obsahuje Kremlem schválené příběhy o „speciální vojenské operaci“ na Ukrajině. Z války obviňuje USA a je v ní i citát vůdce Vladimira Putina, který tvrdí, že „Rusko žádné vojenské akce nezačalo, ale snaží se je ukončit“.
Doktorát za nevědecký plagiát
Medinskij ve funkci přežil i skandál kolem své dizertační práce, za kterou získal v roce 2011 doktorát z historie. Jeho práci „Problémy objektivity ve zobrazování ruských dějin ve druhé polovině 15. až 17. století“ v roce 2017 několik historiků kritizovalo jako nevědeckou, plnou chyb a částečný plagiát.
Medinskij třeba v práci podle kritiků tvrdí, že za doby Ivana Hrozného byly církevní knihy v moskevském carství psány rusky, takže byly snadno srozumitelné, na rozdíl od katolické Bible, která byla psána latinsky. Ve skutečnosti ale byla jazykem náboženských knih v Moskvě církevní slovanština, která byla běžným lidem nesrozumitelná, zatímco v Evropě už zásluhou Martina Luthera existovala Bible v němčině.
„Jednou větou se mu podařilo ukázat, že o takovém jevu, jako je církevní slovanský jazyk, ani o Lutherově překladu Písma svatého do němčiny, nic neví,“ uvedli stěžovatelé.
Expertní rada ruské Vyšší atestační komise proto doporučila doktorát odebrat. Prezidium komise, které doporučení posuzovalo, ale Medinského podrželo, a ten si tak titul nechal.
Putinův ghostwriter
Souběžně se ziskem postu ministra kultury se Medinskij v roce 2012 stal také šéfem nově založené Ruské vojenské historické společnosti, v níž mu radí jeho otec. Působí rovněž jako předseda a první tajemník Svazu spisovatelů Ruska a vedl i komisi proti „falzifikaci“ historie, která bojovala proti čemukoliv, co Kreml označil za „zkreslování“ dějin.
Po odchodu z čela ministerstva kultury v roce 2020 ho Putin jmenoval svým poradcem a o rok později postavil do čela nové meziresortní komise pro historické vzdělávání, kterou historici se znepokojením označili za „nebezpečnou“ a za „vstup ideologie do vědy“.
Právě Medinskij je také podle zdrojů webu Važnyje istorii jedním z autorů Putinova dekretu o tradičních duchovních a morálních hodnotách z roku 2022, který se stal základem konzervativního kurzu Ruska. Jeho součástí jsou „nepřátelé, posvátné tradice a zákazy“ a používá se jako nástroj cenzury, neboť ministerstvo kultury vyžaduje, aby kulturní instituce pracovaly pouze s díly, která odrážejí „tradiční hodnoty“.
Novinář Michail Zygar uvádí, že Medinskij je rovněž Putinovým ghostwriterem, tedy autorem textů připisovaných oficiálně šéfovi Kremlu. Podle Zygara mezi ně patří i nechvalně proslulá esej „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“ z roku 2021.
V ní Putin/Medinskij uvádí řadu bizarních pseudohistorických tvrzení, která mají dokázat, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ. Putin je později použil k ospravedlnění plnohodnotné pozemní invaze na Ukrajinu.
Vyjednavač, který nic nevyjednal
Nyní je Medinskij hlavním ruským vyjednavačem v rozhovorech s Ukrajinou. Za Moskvu už vedl jednání v roce 2022, kdy byl Kyjev ochotný kývnout na vyhlášení neutrality i na vzdání se členství v NATO výměnou za bezpečnostní garance.
Výsledek ale zhatily některé požadavky Ruska, které mimo jiné trvalo na zásadním zmenšení ukrajinské armády, na což Kyjev nepřistoupil.
Rusko také odmítlo žádost Ukrajiny, aby v případě útoku dostala od garantů své bezpečnosti – mezi nimiž měla být i Moskva – pomoc v podobě uzavření vzdušného prostoru či zbraní a aby mohla použít armádu na svou obranu. Rusko však trvalo na tom, že jakékoli takové rozhodnutí musejí schválit všichni garanti, takže by mělo právo veta.
Podle The Economist signalizuje Putin opětovným výběrem Medinského, že rozhovory nebere vážně a že se jimi pouze snaží vytvořit zdání, že je otevřen dialogu. „Kreml se však domnívá, že má na bojišti výhodu, a rozpoutal nemilosrdnou letní ofenzivu. Diplomatické ústupky jsou prozatím nepravděpodobné – zejména s Medinským u jednacího stolu,“ píše list.
Také podle Alexandra Baunova z analytického centra Carnegie není Medinskij vhodným vyjednavačem. „Není ani technokrat, ani expert, ale vysoce ideologický a nepřesný interpret historie pro široké publikum. V jistém smyslu to odpovídá Putinově pohledu na válku na Ukrajině jako primárně na prostředek k nápravě (údajné) historické chyby: vzniku samostatné a navíc ‚špatné‘ Ukrajiny.“
„Nejste Ukrajinci, jste Rusové“
Medinskij Ukrajině pohrozil, že přijde o další území, pokud nepřistoupí na ruské požadavky, napsal The Wall Street Journal (WSJ). Ukrajinští představitelé podle listu uvedli, že Medinskij se během rozhovorů v Istanbulu pravidelně uchyloval k pochybným interpretacím konfliktů z minulých století, aby prosadil své argumenty.
Člen ukrajinské delegace, náměstek ministra zahraničí a velvyslanec při OSN Serhij Kyslycja, popsal, že se Medinskij při jednáních snažil Ukrajince přesvědčit, že nejsou Ukrajinci, ale Rusové, a že rusko-ukrajinská válka je tudíž bratrovražedným bojem.
Také podle WSJ mluví Medinskij o „konfliktu mezi starším a mladším bratrem“. Kyjev reagoval, že Rusové tak jen maskují své expanzivní ambice. „Pokud Rusko tvrdí, že je ‚bratrem‘ nějakého středoevropského nebo východoevropského národa, pak je v tom příběhu Kainem, který už drží kámen,“ řekl mluvčí ukrajinské diplomacie Heorhij Tychyj.
„Rusové mají chromozom navíc“
Zatímco Medinského popírání existence Ukrajiny vyvolává odpor, některé jeho pokusy zdůraznit údajnou ruskou nadřazenost vedou k nezamýšlenému humoru.
„Věřím, že po všech katastrofách, které postihly Rusko ve dvacátém století, počínaje první světovou válkou a konče perestrojkou, skutečnost, že Rusko přežilo a rozvíjí se, ukazuje, že náš národ má jeden chromozom navíc,“ prohlásil v roce 2012, když působil jako ministr kultury.
Přítomnost jednoho chromozomu navíc u člověka ale není výhodou, nýbrž genetickou poruchou, která se projevuje Downovým syndromem či jinou vrozenou vadou.
