Přesně před osmdesáti lety začala na zámku Cecilienhof Postupimská konference, která byla posledním velkým jednáním takzvané „velké trojky“ složené ze Spojených států amerických, Velké Británie a Sovětského svazu (SSSR). Konference se do historie zapsala mimo jiné tím, že v jejím průběhu americký prezident Harry S. Truman informoval sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina o tom, že USA úspěšně odpálily první atomovou bombu v rámci testu Trinity.
Podstatný vliv na podobu konference mělo složení jednotlivých delegací, v jejichž rámci došlo ve srovnání s předchozími schůzkami „velké trojky“ k podstatným změnám. V čele té americké už totiž nestál prezident Franklin Delano Roosevelt, který 12. dubna 1945 zemřel. V pozici hlavy státu ho nahradil viceprezident Truman.
Web National WW2 Museum upozorňuje, že se jednalo o zásadní přelom. Rooseveltův vliv na americkou zahraniční politiku byl totiž značný a podstatnou část agendy si obstarával zcela sám. Truman tak na rozdíl od něho nedisponoval dostatečnými zkušenostmi a na svou novou roli podle serveru nebyl zcela připraven.
Jiný pohled nabízí web Imperial War Museums, podle nějž Truman naopak na konferenci zapůsobil „rázným a věcným přístupem“. „Nováček, který se dokázal velmi rychle učit, který dokázal naslouchat a dokázal velmi důsledně plnit plán, jejž si připravil se svými spolupracovníky,“ popsal Trumana při příležitosti 75. výročí konference historik Petr Mareš, podle něhož byl americký prezident pro Stalina „důstojným protivníkem“.
Další změnu způsobily britské parlamentní volby, které se konaly 5. července 1945, tedy necelé dva týdny před začátkem konference. Jejich konečné výsledky ale byly k dispozici až 26. července. Dosavadní ministerský předseda Winston Churchill z hlasování vyšel jako poražený a 28. července jej v čele britské delegace nahradil nový labouristický premiér Clement Attlee, který byl ale na konferenci přítomen od samotného začátku, jelikož Britové s touto variantou dopředu počítali.
V čele sovětské delegace naopak stál stejně jako při předchozích schůzkách „velké trojky“ v Teheránu a na Jaltě Stalin.
Situace před konferencí
Jak již bylo zmíněno, Postupimská konference nebyla první, na níž se řešily otázky související s poválečným uspořádáním v Evropě. Tato témata představitelé „velké trojky“ probírali již na konci roku 1943 v Teheránu a také na konferenci v Jaltě v únoru 1945. Jednaní ve městě ležícím na poloostrově Krym probíhala v době, kdy sovětská vojska stála jen několik desítek kilometrů před Berlínem.
V Jaltě byla stanovena podoba okupačních zón v Německu a Stalin souhlasil s tím, že po porážce Berlína vstoupí do války proti Japonsku. Mimo to se podařilo dosáhnout i dohody o nových polských hranicích. „Západní spojenci odcházeli z konference vcelku spokojeni,“ konstatuje v textu na webu Vojenského historického ústavu Praha (VHÚP) Jaroslav Láník.
Na počátku července 1945 ovšem podle Láníka Churchill požadoval urychlené svolání další konference, která měla řešit novou mocenskou situaci v Evropě. Tu vytvořila jak totální porážka nacistického Německa, tak také rozšíření sovětské vojenské přítomnosti na kontinentu.
Rostoucí nedůvěra
Na pozadí těchto událostí navíc podle webu National WW2 Museum narůstala vzájemná nedůvěra jednotlivých lídrů. Churchill přestával věřit možnosti, že by se SSSR bylo možné spolupracovat i po válce. Znepokojoval ho i vývoj v Polsku. V telegramu, který zaslal 4. července Trumanovi, podle Láníka poprvé hovořil o železné oponě, již sovětská vojska budují v Evropě.
Churchill také odmítal, aby britská a americká vojska vyklidila území za demarkační linií, která podle dohody z Jalty patřila do sovětského okupačního pásma. Nedůvěřivý vůči Sovětskému svazu a Stalinovi byl podle historika Jaroslava Kučery i Attlee.
V rámci Spojených států panovala v přístupu k Sovětskému svazu nejednotnost. Například admirál William Leahy se podle National WW2 Museum podobně jako Churchill domníval, že jedním z hlavních cílů SSSR je šíření komunismu. Prezident Truman byl naopak přesvědčen, že vzájemná nedůvěra pramení spíše z nedorozumění, k nimž došlo v období mezi dubnovou smrtí Roosevelta a německou květnovou kapitulací.
Americký prezident se také domníval, že sovětské požadavky usilující o kontrolu nad Polskem či o zisk území, která SSSR ztratil už na začátku století během konfliktu s Japonskem, v zásadě odpovídají tomu, o co v minulosti usilovalo už carské Rusko. Truman se proto podle National WW2 Museum neobával sovětských mocenských her v jiných částech světa. Přesto v řadě aspektů Truman vůči Stalinovi zaujímal ostřejší postoje než Roosevelt.
Šéf Bílého domu také podle Láníka potřeboval sovětská vojska ve válce proti Japonsku a o dramatický střet se Stalinem nestál. Američané tak přišli na konferenci s vlastními plány, které na britské návrhy příliš nebraly ohled.
Nedůvěra ale panovala i z opačné strany. Podle webu National WW2 Museum byl totiž Stalin přesvědčen, že západní spojenci dostatečně neoceňují oběti Rudé armády a sovětských obyvatel během bojů s Německem. „Ztráty a utrpení hrály v Postupimi zásadní roli v postojích a chování Sovětů,“ píše v knize Potsdam historik Michael Neiberg.
Situace v Německu
Postupimská konference začala 17. července 1945. Tedy v době, kdy už byly boje v Evropě skončeny, avšak válka v Tichomoří nadále probíhala. Rozdělení okupovaného Německa do čtyř okupačních zón (francouzská, americká, britská, sovětská) bylo v zásadě dohodnuto už před konáním této konference.
Web National WW2 Museum ale upozorňuje, že stále bylo potřeba formulovat politiku upravující okupační správu a vyřešit otázky týkající se odstranění nacistických elementů, reformy německých politických institucí či vymáhání reparací.
Již před samotným konáním konference docházelo ke sporům, které vyplývaly například z odlišného přístupu k výběru osob pověřených na okupovaných územích civilní správou. Zatímco Spojené státy a Velká Británie do těchto pozic vybíraly lidi, kteří sdíleli podobné ideály jako tyto západní státy, Sověti na okupovaném území podobně jako ve východní Evropě podporovali jim nakloněné politické strany.
Sovětský tisk pak podle webu National WW2 Museum tvrdil, že USA a Velká Británie zastávaly k bývalým nacistům příliš shovívavé postoje. Západní spojenci naopak podezřívali Sovětský svaz, že bývalé nacistické úředníky a vojenské důstojníky využívá pro vlastní účely.
Reparace a plán čtyř D
Na samotné konferenci se vedly spory zejména okolo reparací a ekonomické obnovy Německa. Stalinovým cílem totiž bylo poraženou zemi co nejvíce ochromit, aby do budoucna nepředstavovala hrozbu. Sověti proto prosazovali tvrdé reparace i velké územní ztráty a devastaci průmyslu. Rovněž požadovali co nejvyšší reparace na obnovu svého válkou poničeného území.
Truman a Churchill přišli s mírnějším návrhem, jelikož se po zkušenostech z období po první světové válce obávali další destabilizace Evropy. Domnívali se navíc, že příliš slabé Německo bude znamenat silnější Sovětský svaz, a proto usilovali o to, aby země zůstala hospodářsky stabilní. Okupační mocnosti se nakonec shodly na tom, že každá z nich bude moci vybírat reparace ve své vlastní okupační zóně.
Kromě toho byly na konferenci stanoveny čtyři hlavní cíle pro okupaci Německa, jimiž byly demilitarizace, denacifikace, demokratizace a demonopolizace. Pro tyto principy se vžil název „čtyři D“. Mělo tak dojít třeba k úplnému odzbrojení země či zrušení všech diskriminačních zákonů z nacistické éry.
V souvislosti s demokratizací se Spojenci rozhodli, že na místní a regionální úrovni budou v Německu prozatím ustaveny volené samosprávné orgány, ale právo rozhodovat o záležitostech celostátního významu připadne nově zřízené Spojenecké kontrolní radě pro Německo. Dohoda také řešila potrestání vrcholných válečných zločinců.
„Je pravda, že závěry týkající se Německa byly klíčové. Na druhou stranu tam byla zopakována celá řada věcí, které už byly dohodnuty a původně měly být součástí kapitulačního dokumentu, ale nestaly se. Nakonec byla podstatná část těchto bodů vyhlášena Berlínskými deklaracemi už na začátku června 1945,“ sdělil k závěrům Postupimské konference při jejím 75. výročí Kučera.
Spory okolo Polska a odsun Němců
Velkým tématem bylo také definitivní stanovení poválečných hranic Polska. Podoba východní hranice mezi Sovětským svazem a Polskem byla dohodnuta už na konferenci v Teheránu na konci roku 1943.
Výměnou za ztracené území mělo Polsko získat rozsáhlé oblasti předválečného Německa na linii Odra–Nisa, které na jaře 1945 Sovětský svaz svěřil pod polskou správu. „V Postupimi Stalin akorát oznámil, že se tak stalo,“ upřesnil Kučera s tím, že na konferenci se pak dohodlo, že území zůstanou pod polskou správou. Podle webu National WW2 Museum západní spojenci věřili, že „posun“ Polska na západ umožní vznik dostatečně silného státu, který bude fungovat jako nárazník mezi Německem a Sovětským svazem.
Definitivními se ale tyto změny měly stát až na základě podpisu mírové smlouvy mezi Polskem a Německem. K tomu ovšem došlo až před pětatřiceti lety. Velké spory se vedly i o složení polské poválečné vlády. Web Imperial War Museums ale konstatuje, že v otázce, co představuje „demokratické Polsko“, se Sověti se západními spojenci nikdy neshodli.
Web Office of the Historian upozorňuje také na to, že již před konáním konference Poláci začali z nově získaného území divokým způsobem vyhánět miliony Němců. Totéž se ostatně dělo i v Československu či Maďarsku. Mezi závěry Postupimské konference pak patřilo rovněž prohlášení, že tyto přesuny obyvatelstva by měly být prováděny řádným a humánním způsobem. Příslušné státy byly požádány, aby další deportace dočasně pozastavily. Důvodem byla mimo jiné obava z nestability v okupačních zónách, kam se vyhnaní lidé přesouvali. I proto existovaly snahy toto obyvatelstvo napříč zónami spravedlivě „rozdělit“.
Válka v Tichomoří a jaderná zbraň
Postupimská konference se ale netýkala pouze evropských záležitostí. Zástupci USA, Británie a Číny vydali v jejím průběhu prohlášení, v němž stanovili podmínky japonské kapitulace. Země vycházejícího slunce dostala na výběr mezi složením zbraní a totálním zničením.
Podle Neiberga bylo prohlášení, takzvaná Postupimská deklarace, „politickým dokumentem zaměřeným na domácí publikum požadující tvrdé podmínky, ale zároveň dávající Japoncům důvod ke kapitulaci, místo aby bojovali dál.“
Spojené státy už v té době disponovaly atomovou bombou. K prvnímu jadernému testu v rámci projektu Manhattan totiž došlo 16. července, tedy jen den před začátkem konference. „Máme nový bojový prostředek obzvláště ničivé síly,“ sdělil Truman Stalinovi přes tlumočníka 24. července. Reakce Stalina je ale nejistá. Podle Trumana sovětský lídr odpověděl, že doufá ve využití zbraně proti Japoncům. Podle britského ministra zahraničí Anthonyho Edena za informaci pouze poděkoval. Tlumočník pak tvrdil, že Stalin jen lehce přikývl.
Podpis závěrečných dokumentů Postupimské konference na počátku srpna 1945 byl prezentován jako velký diplomatický úspěch, přestože řada sporných otázek zůstala nedořešena. „Když se člověk podívá kritickým pohledem, tak zjistí, že z toho, co tam bylo dohodnuto, bylo realizováno vlastně překvapivě málo. Takže my na jednu stranu považujeme Postupim a Postupimskou dohodu za jeden z konstitutivních článků poválečného uspořádání, ale v materiálním ohledu je tam skutečně nových a zásadních rozhodnutí málo,“ shrnul Kučera.
