Byl to záblesk, kterým lidstvo vstoupilo do nové éry. Když nad ránem 16. července 1945 Spojené státy úspěšně otestovaly první jadernou bombu, vyvrcholil Projekt Manhattan a vojáci tak získali novou, ničivou zbraň. Jen málo se ale ví, že u tohoto přelomového momentu byli i dva lidé s československými kořeny. Fyzik Georg Placzek a chemička Lilli Hornigová.
Čtyřiadvacetiletá Hornigová sledovala obří explozi z hor, ze zhruba stopadesátikilometrové vzdálenosti, devětatřicetiletý Placzek byl přímo s hlavní skupinou vědců, pouhých 35 kilometrů od prvního atomového hřibu v dějinách. Jen kousek od něj postával manžel Lilly Hornigové.
Cesta brněnského Žida k atomové bombě
„Přestože Placzkova vědecká kariéra trvala pouhých pětadvacet let, zanechal v mnoha odvětvích fyziky nesmazatelnou stopu. Především však byl vyhledávaným a respektovaným spolupracovníkem a iniciátorem činnosti nejvěhlasnějších fyziků své doby, z nichž mnozí získali Nobelovu cenu. Navíc byl osobností obdařenou značným šarmem a velkým vědeckým i lidským rozhledem. K tomu ovládal deset světových jazyků,“ popisuje tuto výjimečnou osobnost brněnská židovská obec.
Cesta Georga Placzka, která vyvrcholila jeho přítomností u první exploze atomové pumy v dějinách, začala na náměstí Svobody v Brně, kde se roku 1905 narodil. Tento příslušník brněnské židovské menšiny patřil mezi skupinu vědců, kteří v meziválečné době zásadně měnili lidské poznání světa. Na začátku třicátých let byl Placzek součástí elitní skupiny fyziků, kteří odhalovali pravidla mikrosvěta. Tento vnuk nejvyššího zemského rabína spolupracoval s nejslavnějšími evropskými badateli, studoval na několika špičkových univerzitách a většinu své vědecké práce odvedl na Institutu Nielse Bohra v Kodani.
Právě tam pootevřel dveře budoucímu využití jaderné energie, když roku 1936 vydal společně s Ottou Frischem studii, ve které jako vůbec první vědci poukázali na roli izotopu U235, což mělo později zásadní význam nejprve pro vývoj atomové bomby, později ale i komerčního jaderného reaktoru.
V mládí koketoval s radikálně levicovou orientací, ale ještě v meziválečné době o toto zaměření přišel – a to poté, když osobně pracovně navštívil Stalinův Sovětský svaz. Se stejným znepokojením sledoval, jak v Evropě roste nebezpečí nacismu, což ho vedlo k emigraci za oceán. Povedlo se mu to jako jedinému z jeho rodiny – rodiče ani sourozenci holocaust nepřežili. Ve Spojených státech varoval ty, kdo riziko podceňovali, před hrozbami obou evropských totalit.
V USA pokračoval ve svém výzkumu atomové energie. Pracoval nejprve na Cornellově univerzitě, ale později jeho kvalit přímo využil i projekt Manhattan. Do Los Alamos přišel těsně před výbuchem první jaderné bomby – jeho přínos pro tento projekt byl oceněn tím, že po válce se dostal do vedení laboratoře. Svou vědeckou kariéru zakončil na Princetonu, kde se stýkal nejen s Robertem Oppenheimerem, ale také se svým brněnským spolužákem, matematikem Kurtem Gödelem. Jeho životní cesta, která začala v Brně, skončila v Curychu, kde za dodnes nevysvětlených okolností zemřel roku 1955.
Vědkyně, která nechtěla, aby její zbraň zabíjela
Lilly Hornigová se narodila v Ústí nad Labem, stejně jako Placzek do židovské rodiny. V Československu žila ale jen osm let, pak se s rodiči odstěhovala do Berlína. Byla nejen jedinou Češkou, která se přímo podílela na výrobě první jaderné zbraně, ale současně i jednou z mála žen, jež v tomto projektu pracovaly na skutečně kvalifikované pozici.
Z Německa musela s celou rodinou uprchnout už krátce poté, co se tam chopil moci Adolf Hitler. Stejně jako tisíce dalších Židů si vybrali za svůj budoucí domov Spojené státy. Talentovaná dívka tam vystudovala univerzitu v New Jersey, pak nastoupila na postgraduál na Harvard. Seznámila se tam se svým budoucím mužem Donaldem Hornigem.
Oba se přímo podíleli na vývoji atomové zbraně. On pracoval na jednotce odpalující pumu, ona zase navrhovala nálože, které obklopovaly radioaktivní jádro bomby. Původně se sice měla věnovat přímo jaderné explozi, ale teprve tehdy si její nadřízení uvědomili, že silná radiace by mohla ovlivnit její plodnost – proto byla přeřazená ke konvenčním výbušninám. Když zjistila, že zařízení, na němž pracuje, má být svržené na lidské bytosti, hluboce ji to zasáhlo – podle historika Martina Krska proti tomu protestovala v petici adresované přímo prezidentu Harrymu Trumanovi.
Po válce pokračovala ve hvězdné vědecké kariéře, její muž se stal vědeckým poradcem dvou amerických prezidentů. Když roku 2017 ve věku 96 let zemřela, věnoval jí dlouhý článek i americký deník New York Times. Její klíčová role ve vývoji jaderné zbraně není zapomenutá ani dnes – objevila se i v loňském filmu Oppenheimer, kde ji hrála Olivia Thirlbyová.
