Praha - „Bylo to naše rozhodnutí, udělali jsme to pro sebe a pro své čisté svědomí. A hlavně proto, aby všichni viděli, že bratrská pomoc se netýkala všech.“ Tak vzpomíná na srpen 1968 ruská disidentka Natalia Gorbaněvská, která tehdy spolu s dalšími sedmi statečnými na Rudém náměstí demonstrovala „za svobodné Československo“. Ačkoliv prý nikdy neměla sklon k účasti na demonstracích, v tuto chvíli už nemohla jen sedět u psacího stroje a psát protestní dopisy. Jak sama říká, ani dnes nemůže jen tak nečinně sedět stranou, ačkoliv už vyrostlo „nové pokolení ochránců lidských práv“.
„Já jsem si ale nemyslela, že po 45 letech si to budou lidé ještě pamatovat,“ podivuje se Gorbaněvská. Překvapilo ji, že dokonce jedna z dívek, která za letošní demonstraci na Rudém náměstí, kam přišla i Gorbaněvská, musela zaplatit pokutu, napsala na svém facebooku: „Za štěstí vyjít na Rudé námětí s Gorbaněvskou jsem ochotna zaplatit mnohem víc.“ (více čtěte zde:)
Podle Gorbaněvské stálo tehdy na straně Československa mnohem více lidí v různých městech Sovětského svazu. Ona a jejích sedm přátel, kteří vyšli 25. srpna na Rudé náměstí s transparenty a letáky, byli prý jen více vidět, protože se sešli v srdci Moskvy - na Rudém náměstí, proto se o nich veřejnost více dozvěděla. Na malé protestní shromáždění tehdy Gorbaněvská vzala i svého tehdy tříměsíčního syna.
Čtyři dny po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla skupinka osmi Sovětů, kteří nesli československou vlaječku a transparenty odsuzující okupaci Československa. Na transparentech byly nápisy Za vaši i naši svobodu, Ať žije svobodné Československo, Hanba okupantům, Svobodu Dubčekovi nebo Ruce pryč od Československa. Během několika minut skupinu surově napadli policisté v civilu. Účastníci byli zatčeni a odsouzeni k několika letům za mřížemi, v pracovních táborech nebo ve vyhnanství, někteří i k nucené psychiatrické léčbě. Tato demonstrace byla tehdy v Sovětském svazu výjimečným projevem odvahy a jména „osmi statečných“ demonstrantů jsou známá dodnes: lingvista Konstantin Babickij, básník Vadim Delone, dělník Vladimir Dremljuga, anglista Viktor Fajnberg, básnířka a překladatelka Natalija Gorbaněvská, fyzik Pavel Litvinov a lingvistka Larisa Bogorazová; na náměstí se k nim pak jako osmá připojila mladičká Taťjana Bajevová. Po propuštění emigrovali Gorbaněvská, Fajnberg a Delone do Francie a Litvinov, Dremljuga a Bajevová do USA. V Rusku zůstaly pouze Babická a Bogorazová.
Lidé se začali scházet, zajímalo je, co se tam děje, a najednou někdo řekl: „Přestaňte je bít.“ Postupně sebrali všechny účastníky kromě Gorbaněvské: „Když jsem tam zůstala sama, řekla jsem: proběhla tady demonstrace proti invazi v Československu. Roztrhali nám naše plakáty a mé kolegy odvezli, zlomili českou vlaječku… Když jsem řekla, že proběhla demonstrace v souladu se sovětskou ústavou, ozvalo se z davu, že mám pravdu,“ vzpomíná Natalija Gorbaněvská.
Každý měl volbu, rozhodovali jsme sami za sebe
Sovětská ústava tehdy garantovala právo na demonstraci. Ačkoliv Gorbaněvská nikdy neměla sklon účastnit se veřejných demonstrací, tehdy jí prý „přestalo stačit sedět u psacího stroje a psát protestní dopisy“. Na tzv. „demonstraci vsedě“ sice zatčena přímo nebyla, na svou odvahu doplatila až po roce a půl, kdy jí sovětské úřady diagnostikovaly pomalu se rozvíjející schizofrenii a následně ji zavřely do psychiatrické léčebny. Své vzpomínky sepsala ruská disidentka v knize Poledne, která loni vyšla i v češtině.
Vadim Delone: „Za pět minut svobody na Rudém náměstí jsem byl ochoten zaplatit roky v lágru.“
Myšlenka uskutečnit demonstraci napadala více lidí, vědělo o ní minimálně několik desítek lidí. Každý se ale rozhodoval sám za sebe, každý měl volbu, tvrdí. „Jeden přítel přišel k nám a vysvětloval, proč nepůjde. Nikoho nelze odsuzovat, že nešel, a nikoho nelze odsuzovat za to, že šel,“ vysvětluje disidentka. Objevil se i názor, že šlo o provokaci. Gorbaněvská nesouhlasí: „Soudě podle toho, že se nám nepostavili do cesty, nevěřím, že šlo o provokaci. Nebyli připraveni, neměli po ruce ani auta,“ dodává.
Institut soudní psychiatrie, v němž byla tehdy vyšetřována, údajně v současném Rusku znovu funguje. Nedávno tam byl dokonce prý vyšetřován jeden ze současných politických vězňů. Známou disidentku dodnes udivuje, že si lidé i po 45 letech tuto událost na Rudém náměstí stále pamatují. Například v roce 2008 nebo i letos vyšla na stejné místo skupinka lidí s heslem „Za vaši i naši svobodu“.
„U soudu s Pussy Riot šlo o osobní pomstu“
Když pak počátkem 90. let zavládla v Rusku svoboda, Gorbaněvská byla odhodlána se s klidem vydat do důchodu. Ochraně lidských práv se podle ní už nebylo nutné dále věnovat. Po roce 2000 si prý ale náhle uvědomila, že musí zasáhnout, neboť také situace v novodobém Rusku vyžaduje ochranu lidských práv. „Vyrostlo nové pokolení ochránců lidských práv, ale já nemohu stát stranou,“ dodává známá bojovnice za lidská práva.
Soud ve známé kauze dívčí punkové skupiny Pussy Riot podle Gorbaněvské „nebyl v duchu justice“. Zahájené trestní stíhání prý není spojeno s tím, že vstoupili na místo vykázané pouze pro duchovní, ale spíše s tím, koho „chtěly zahnat pomocí bohorodičky“. „To jméno nechci ani vyslovovat. Odsoudili je nepřiměřeně, šlo především o osobní pomstu,“ míní Gorbaněvská.
