Symbol regionální stability, ale také moderní a tolerantní stát. Omán se nachází v neklidné oblasti, sám však láká turisty na svou vstřícnou tvář. Nabízí toho opravdu hodně – obří kaňon, duny, jezírka ke koupání, stovky pevností či nové mešity s nádhernými zahradami. Do této blízkovýchodní země jsme se vydali začátkem roku autem po vlastní ose z emirátů. Pozitivní dojem z Ománu nám nakonec nezkazila krize kolem Íránu, nejistota ohledně vývoje po úmrtí dlouhodoletého vládce ani náhlé záplavy.
Do Ománu v dramatické době íránské krize, záplav a úmrtí sultána. Nadchne obří kaňon i pouštní bobování
Po nedávných cestách do Íránu a Libanonu naše okouzlení Blízkým východem dosud nevyprchalo. Tentokrát padla volba na přece jen klidnější a stabilnější destinaci. Omán ještě není tolik turistický a v lednu se tam ohřejete, jelikož průměrné teploty dosahují kolem 27 stupňů. Zrádné jsou ale obzvlášť v noci vyšší nadmořské výšky nebo také pouště, kde může být klidně pouhých pár stupňů nad nulou. Tam přijde vhod i zimní bunda.
Do Ománu se lze dostat více způsoby, nejjednodušší zůstává let z Prahy s přestupem, nám se ovšem zdála jako lákavější varianta vyrazit na road trip z Dubaje ve Spojených arabských emirátech a zažít Silvestr a Nový rok v této hypermoderní a bizarní arabské metropoli.
Z Česka existují levné přímé lety hlavně na letiště v Šardžá, které se sice již nachází v sousedním emirátu, obě města jsou ale de facto propojená a taxíky vás do hodiny dopraví do centra Dubaje.
Vízum do Ománu jedině před cestou
Vízum do emirátů se předem nezařizuje, po příletu na letišti jednoduše proběhne kontrola dokumentů a pak razítko do pasu. Naopak do Ománu je nově povinné zařídit si vízum před cestou na oficiálním webu. Stačí rychlá registrace, vložit kopii pasu a také svou fotografii v pasovém formátu. Vízum na deset dnů stojí v přepočtu asi 300 korun a potvrzení jsme překvapivě dostali do deseti minut po odeslání formuláře.
Ománské riály
Před cestou jsme si ještě vyměnili peníze. Jeden emirátský dirham je něco přes šest korun a měna je v posledních letech dostupná v Česku. To ománský riál patří mezi „nejdražší“ měny světa – za jeden zaplatíte skoro šedesát korun a v tuzemsku se dosud sehnat nedá, proto jsme vybrali alespoň nějaké dolary. Ty jsme směnili až v ománském nákupním centru, kde jsou dle doporučení výhodné kurzy.
Ještě před odletem bylo třeba vyřídit s autopůjčovnou v Dubaji všechny pojistky a povolení k přejezdu hranic, které jsou nutné, a ne všechny autopůjčovny podobný výlet povolují.
Konec roku v Dubaji byl zážitek vskutku nevšední – obrovské množství turistů, ale také vánoční stromky v hotelech a překvapivě rovněž specializované obchody, kde se dala koupit láhev za pár set korun. To v sousedním Šardžá, které je hlavním městem stejnojmenného emirátu, stále platí absolutní zákaz.
Za vidění rozhodně stojí každou půlhodinu večerní fontána s hudbou. Nachází se u obřího nákupního centra Dubai Mall, kde se ztratí snad úplně každý. Vstup do Burdž Chalífy na základní vyhlídku vyjde kolem tisícovky a několikahodinová fronta za to tak úplně nestojí. Emiráty už stejně plánují vystavět novou čtvrť, kde má vyrůst během příštích let nová nejvyšší budova světa – Dubai Creek Tower. Ta má překonat právě Burdž Chalífu, jež se pyší neuvěřitelnými 828 metry.
GALERIE
Čtvrť Dubai Marina
Na Dubaj jsme měli jen tři celé dny, to základní se ale stihnout dá, ať už je to návštěva čtvrti Dubai Marina s restauracemi a vyhlídkou na mrakodrapy, tržiště ve staré čtvrti Deira nebo některá z veřejných pláží poblíž luxusního hotelu Burdž al-Arab. Zvláštní kouzlo má vpodvečer staré město s klimatizačními věžemi, které ostře kontrastuje se zbytkem hypermoderní Dubaje.
Silvestrovské oslavy na pláži
Silvestr v Dubaji je kapitola sama pro sebe. Čekat na velkou podívanou u Burdž Chalífy, kde si údajně musíte udržet pozici nějakých osm hodin předem, se nám nechtělo, a tak jsme zvolili o něco klidnější variantu na pláží Al-Sufouh. Tam panovala poslední den roku vskutku bujará atmosféra, desítky tisíc místních si tam uspořádaly piknik a kempovaly. Z místa byl výhled na všechny hlavní půlnoční ohňostroje, s přehledem ale zvítězil ten u hotelu Burdž al-Arab.
Z přeplněné Dubaje jsme vyrazili po Novém roce na zhruba pětihodinový přesun do ománského hlavního města Maskatu a těšili se na větší klid. Nejrychlejší trasa vede přes hraniční přechod Hatta, kde vše proběhlo bez komplikací. Na emirátské straně je třeba zaplatit poplatek za výjezd ze země, na ománské pak vystát frontu u okénka a ukázat všechny potřebné dokumenty včetně pasu, e-víza a dokladů od auta. Do pasu pak dostanete razítko a je hotovo.
Omán
Omán je velká pouštní země o rozloze skoro čtyřikrát větší než Česká republika, s desetidenním vízem jsme proto zvolili variantu prozkoumat jen sever země, bohatý především na hory, kaňony a oázy. Už při cestě do Maskatu jsme při průjezdu městy zjišťovali, že s památkami a klasickými centry měst to bude slabší. Historie tam na člověka moc nedýchne, města jsou spíše rozdrobená na velké ploše.
Výjimku představují staré pevnosti, které se nacházejí v Ománu snad všude – na každém kopečku musí být alespoň věž, často z 16. a 17. století, kdy zemi ovládali Portugalci, než je vyhnali Osmané. Omán vyhlásil nezávislost už v polovině 18. století, později se však stal součástí britského protektorátu, plně nezávislým je od roku 1971, kdy se odmítl stát součástí Spojených arabských emirátů.
Jednou z nejvýraznějších pevností v Maskatu je Mutrah – nabízí výhled na okolní opevnění a přístav. Poblíž pevnosti se nachází několikakilometrová promenáda s výhledem na pláže. Za vidění stojí rovněž ceremoniální sultánův palác Al-Alam se zlato-modrou omítkou. Dovnitř se sice dostat nedalo, zážitek ale skýtají i upravené zahrady a vyleštěné chodby, tolik typické pro Omán.
Pevnost Mutrah v Maskatu
Palác nechal vybudovat sultán Kábus bin Saíd, který se stal v uplynulých dekádách jednou z klíčových postav Blízkého východu. Prostřednictvím příjmů z ropy a zemního plynu vytvořil z Ománu moderní, bezpečný stát, který se snaží být zprostředkovatelem v řadě konfliktů. Omán kupříkladu pomáhal s vyjednáním mezinárodní jaderné dohody s Íránem z roku 2015.
Absolutní vládce, který stvořil moderní Omán
Portrét dnes již zesnulého sultána Kábuse bin Saída
Kábus bin Saíd se dostal k moci už v roce 1970, kdy svrhl svého otce. Ten byl velmi tvrdým vládcem, zakazoval rádio a nošení slunečních brýlí. Dokonce určoval, kdo může vstoupit do manželství, vzdělávat se či opustit zemi, upozorňuje BBC. V té době existovalo v Ománu pouhých deset kilometrů zpevněných silnic a tři školy.
Když Kábus bin Saíd převzal otěže, zřídil absolutistickou monarchii. Prohlásil se sultánem, ale také premiérem, ovládl obranu, diplomacii či finance. Lidskoprávní organizace sultána stejně jako jiné absolutistické vládce kritizovaly za utlačování kritiků a médií. V době arabského jara čelil Kábus bin Saíd menším protestům proti nezaměstnanosti a korupci, jeho samovláda ale pokračovala až do začátku tohoto roku.
Po celém Ománu tak visely sultánovy portréty. Jen v Maskatu se nachází hned několik mešit sultána Kábuse. Ta hlavní – Velká mešita – pochází teprve z roku 2001 a ve vybraných hodinách se do areálu dostanou i turisté. Důležité je vhodné oblečení, tedy u mužů dlouhé kalhoty, u žen nejlépe dlouhá sukně, dále šátek a dlouhé rukávy. Na místě lze za poplatek vypůjčit abáji.
Tradiční oděv ománských mužů
Ve Velké mešitě obložené bílým mramorem se můžete projít po údajně největším ručně tkaném koberci světa, jenž má přes 4300 metrů čtverečních. Stejně jako u sultánova paláce, i zde chodby září čistotou a dech berou upravené zahrady, jež hrají mnoha barvami.
Místní chodí takřka bez výjimky oblékaní tradičně – muži v dlouhých bílých oděvech s barevnými pokrývkami hlavy, ženy v abájích. Omán je poměrně konzervativní zemí ibáditů. Ti se hlásí k minoritní větvi islámu ibádíja, jež se neřadí ani k sunnitům ani k šíitům. Vůči turistům je ale Omán vstřícný, a hlavně tolerantní, na rozdíl od Íránu není nutné nosit šátek, slušnost představují zahalená ramena a kolena, ani za šortky vás ale nikdo neukamenuje.
Obyvatelstvo Ománu
Právě v době, kdy jsme pobývali v Maskatu, se v regionu zvýšilo napětí kvůli zabití velitele íránských elitních jednotek Kuds Kásima Solejmáního. Následoval íránský útok na americké cíle v Iráku a sestřelení civilního letadla v Teheránu. V hotelech nic jiného než CNN neběželo, samé spekulace, že se Američané, ale také Íránci bojí války. Naštěstí v Ománu byl naprostý klid.
Země asijských imigrantů
Velký zážitek jsme si odnesli z jedné místní restaurace v Maskatu, a to v podobě mandi laham – jednoho z tradičních arabských jídel. Jedná se o kořeněné jehněčí na rýži s kešu oříšky a smaženou cibulkou, které se zalévá vývarem.
Mandi laham
V Ománu se obecně hojně podává indické jídlo. Stejně jako v sousedních emirátech i v této blízkovýchodní zemi žije obrovské množství přistěhovalců, hlavně z Indie, Pákistánu a Bangladéše, kteří zde zastávají spíše podružné pozice různých pomocníků, taxikářů nebo právě v restauracích.
Z ománské metropole jsme se vydali směrem na jih, do města Nazvá. Tamní pevnost v minulosti sloužila jako správní sídlo úřadu imámů a její základy se datují zřejmě až do 12. století. V současnosti jde o jednu z nejnavštěvovanějších památek v Ománu.
Kromě nádherných hradeb si náštěvníci mohou prohlédnout místnosti, kde se původně vařilo, modlilo či studovalo. Vstupné činí v přepočtu pár set korun. Odpočinek nabízí přilehlá zahrada s velbloudy, ale také koberci připravenými k relaxu. Poblíž města Nazvá pak leží ještě jedna zajímavost, a to krápníková jeskyně Al-Húta, v níž je překvapivě až moc teplo.
Ve správní oblasti Ad-Dáchílija, kde se nachází Nazvá, jsme měli ubytování v horách v komplexu s chatkami. Nadcházející den jsme vyrazili ve výšce přes dva tisíce metrů na několikahodinovou túru po okolí. Ománské hory jsou hodně suché, ale s dechberoucími výhledy, a připomínají oblast u amerického Grand Canyonu.
GALERIE
Ománská pevnost ve městě Nazvá
Dalším cílem bylo město Al-Hamra, které leží v údolí a je z velké části pokryté palmami. Centrum Al-Hamry, postavené z hlíny, velmi chátrá. Procházka mezi polorozpadlými domy je trochu děsivý zážitek, tato část města vypadá zhruba jako syrské Aleppo nebo jiná oblast, jež si prošla hrůzami války. Člověku zůstává až rozum stát, proč tam neproběhne rekonstrukce, aby se z místa mohlo stát lákadlo pro turisty.
Obří kaňon a procházka po vádí
Nadcházející den jsme se konečně vydali na jedno z nejnavštěvovanějších míst v Ománu - místní Grand Canyon. Nad údolím Vádí Ghul vede značně turistická trasa zvaná Balcony walk. Spád stovky metrů hned vedle úzké stezky nemusí dělat každému dobře, jinak se ale jedná o zhruba osmikilometrovou nenáročnou procházku, která končí v prastaré zaniklé vesnici.
Jedním z míst, které nelze v Ománu vynechat, je i samotné Vádí Ghul. Vádí jsou vyschlá koryta řek vznikající erozí občasného vodního toku v pouštních oblastech. V údolí jsou balvany a místy se v něm objevují různě hluboké kaluže, bez terénního vozu se tak projet nedá. Místní i turisté většinou cestu skutečně jezdí, což může být do určité míry také zážitek, ale přece jen chůze je zdravější.
GALERIE
Vádí Ghul - takzvaný ománský Grand Canyon
Zhruba patnáctikilometrovou cestu tam i zpět, kdy jsme se občas museli brodit a přelézat skály, jsme absolvovali za jedno odpoledne. Ve Vádí Ghul se dá místy i vykoupat v jezírku, a zejména po obědě, kdy slunce pomalu zapadá za skály, je to i ráj pro fotografy.
Pevnost Bahla
V oblasti Ad-Dáchílija se rozkládá také jedna z největších ománských pevností Bahla pocházející ze 13. století. Fascinující jsou zejména hliněné hradby o délce asi deseti kilometrů. Bahla je na seznamu UNESCO a vstupné činí symbolický jeden riál.
Z Bahly jsme se vydali nabýt novou zkušenost v podobě noclehu ve Wahibské poušti. Poslední kilometry nás muselo do kempu dopravit terénní auto, přece jen jízdu do dun zvládají jen ty s lepší výbavou. Nakonec jsme byli v areálu úplně sami, což byl zvláštní zážitek. Stan měl i vlastní malou koupelnu a záchod, v noci ale s tenkou dekou byla opravdu zima, a to nemluvím o vyjících a mňoukajícíh zvířatech venku.
Kromě skvělého rautu ráno i večer, který nám připravili upovídaní imigranti z Bangladéše, jsme si užili také nevšední ranní bobování na dunách.
Kempování v poušti
Koupání u jeskyně
Z Wahibské pouště vedla naše cesta do Vádí Baní Chálid. Toto údolí je spíše než na túry vhodné ke koupání. V palmových oázách jsou jezírka, kde se dá zaplavat. Ve vádí platí ovšem poměrně přísná pravidla oblékání – muži by měli mít k plavkám minimálně tričko, to samé ženy, jež by měly mít zároveň zahalené nohy po kolena. Ne každý to ale dodržoval. Pro odvážnější povahy se poblíž nachází jeskyně Mukal, kam můžete vyrazit s čelovkou.
Závěr naší ománské výpravy patřil městům. Nejprve jsme zamířili do Suru, který nás nijak nenadchnul, a tak jsme se jen na hodinu dvě prošli po promenádě. Nad městem se začala pomalu stahovat mračna – to jsme ale ještě netušili, co nás čeká nadcházející den po přesunu do města Suhár.
Smrt Kábuse a zaplavená Dubaj
Nejprve ráno v televizi oznámili, že zemřel ve věku 79 let sultán Kábus bin Saíd, který patřil mezi nejdéle vládnoucí panovníky světa. Mluvilo se sice o tom, že se léčí v zahraničí, nicméně nás zpráva zaskočila i vzhledem ke skutečnosti, že neměl manželku, potomky ani sourozence. Vyvstala proto obava, aby nezačal nějaký převrat, a to i proto, že zrovna v té době začal v hotelu vypadávat televizní signál.
Zaplavená hlavní silnice v ománském Suháru
Trochu nás však uklidňovalo, že vládce za sebou zanechal alespoň nahrávku se jménem svého zástupce, pokud by se rodinná rada neshodla na jménu. Ještě ten den se nakonec stal nástupcem Kábuse jeho bratranec a dosavadní ministr kultury Hajsám bin Tárik Saíd.
Smrt sultána zjevně oplakávalo i počasí. Přes noc přišly silné bouřky a intenzivní déšť, na který pouštní země není zvyklá, natož připravená. Přesvedčili jsme se o tom při jízdě po Suháru po dálnici, kterou místy zaplavila voda a okolní silničky se postupně měnily v řeky. Jak už to tak v arabských zemích bývá, odtoky na komunikacích fungují minimálně.
Z jednoho místa se už všichni řidiči vraceli po dálnici v protisměru a blikali, takže jsme tuto trasu vzdali a vydali se na druhou dálnici vedoucí k hranicím s emiráty. Nezbývalo než doufat, že nebude vypadat stejně a dostaneme se v pořádku do Šardžá, odkud jsme druhý den brzy ráno odlétali do Prahy.
Alternativní trasa se naštěstí vyplatila. Po zdárném překonání hranic jsme si naivně mysleli, že jsme z nejhoršího venku. Jaké bylo naše překvapení, když jsme dorazili po několika hodinách do samotného Šardžá, které se ocitlo rovněž pod vodou.
GALERIE
Záplavy v Šardžá
Ve městě už byla utopená auta neschopná další jízdy, ze zaplavených tunelů hasiči odčerpávali vodu. Parkoviště u našeho hotelu bylo z poloviny zaplavené a problémy mělo i dubajské letiště, které hlásilo zpožděné a zrušené lety. Večer navíc přišla další silná bouře s kroupami, takže cesta na letiště ve tři hodiny ráno byla velice napínavá. Naštěstí letiště v Šardžá, odkud jsme měli letět my, problémy nemělo, a tak vše skončilo po dvou dramatických dnech happy endem.