Dlouholetý spor o Náhorní Karabach mezi Arménií a Ázerbájdžánem měla vyřešit březnová mírová dohoda. Místo podpisu ale na společné hranici narůstá napětí a země se navzájem obviňují z porušování příměří. Je proto otázkou, zda by měl pakt v případě potvrzení váhu, zvlášť pokud za sebou ani jedna ze znepřátelených zemí nemá silného zákulisního hráče, říká expertka Petra Košťálová.
„Jednání o znění návrhu dohody týkající se míru a navázání mezinárodních vztahů mezi Ázerbájdžánem a Arménií byla uzavřena,“ stojí v prohlášení ázerbájdžánského ministerstva zahraničí z poloviny března.
Mír mezi oběma jihokavkazskými zeměmi má vyřešit dlouholetý spor o území Náhorního Karabachu. Hornatý region leží na jižním konci pohoří Karabach na území Ázerbájdžánu, za jehož součást je mezinárodně uznáván. Do roku 2023 v něm však žilo převážně sto tisíc etnických Arménů.
„Pro Armény je Karabach naprosto zásadním územím z hlediska identity, protože představuje – tedy donedávna představoval – až posvátný prostor, který si dokázali po rozpadu SSSR vybojovat. Arménie pokládá Karabach za nedílnou součást vlastní historie,“ popsala Petra Košťálová z Ústavu etnologie a středoevropských a balkánských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Požadavek na změnu arménské ústavy
Ázerbájdžán ale v mírové dohodě požaduje změnu arménské ústavy, která by „odstranila nároky vůči svrchovanosti a územní celistvosti Ázerbájdžánu“, tedy zmínku o Karabachu, jak uvádí Reuters. Východní soused Arménie dále v prohlášení zdůraznil nutnost zrušit takzvanou Minskou skupinu a „související struktury Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE)“.
Baku také žádá, aby mu Jerevan poskytl koridor přes arménské území, který by spojoval Baku s jeho exklávou Nachičevan a jeho spojencem Tureckem, uvádí Reuters.
Podle Košťálové je pro teritoriální integritu Ázerbájdžánu pozemní spojení s Nachičevanem, které je obklopeno z jedné strany právě Tureckem a z druhé strany Arménií a Íránem, „velice přitažlivé“.
Tiranské snahy
Arménský premiér Nikol Pašinjan a ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev se poprvé od oznámení mírové dohody setkali v albánské Tiraně na summitu Evropského politického společenství.
„Strany jednaly o současné situaci a přikládaly význam pokračování procesu směřujícího k podpisu dohody,“ uvádí se ve společném prohlášení. K podepsání vyzývají i vrcholní představitelé Evropské unie (EU). Pašinjan se v Tiraně setkal s několika z nich včetně francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.
Šéf Elysejského paláce na síť X napsal, že normalizace vztahů mezi Arménií a Ázerbájdžánem „je nezbytná pro stabilitu regionu“. Vyjádřil také „plnou podporu Arménii, její celistvosti a územní svrchovanosti“.
Vzájemná obvinění z porušování příměří
Navzdory diplomatickým pokrokům mezi Arménií a Ázerbájdžánem ale napětí na společné hranici narůstá. Pouhé tři dny po oznámení o dosažení dohody vydal Ázerbájdžán první prohlášení, v němž obvinil Arménii z porušování příměří podél hranice. Od té doby vzneslo Baku téměř třicet takových obvinění – jejich západní soused ale všechna odmítl.
Arménie zase šestkrát obvinila Ázerbájdžán z útoků na civilní infrastrukturu v pohraničních vesnicích a zveřejnila prohlášení doprovázená fotografiemi, na nichž jsou vidět škody způsobené střelbou spolu s úlomky kulek.
Podle Košťálové je otázkou, zda by případný podpis mírové dohody ke klidu v regionu přispěl. „Tento klid pohraniční arménské oblasti opravdu potřebují, aby lidé v nich žijící mohli začít přemýšlet v alespoň střednědobém horizontu. Současný vývoj ale dává tušit, že i kdyby byla mírová dohoda podepsána, stejně nemusí mít dlouhého trvání – pokud každá ze zúčastněných stran za sebou nemá silného zákulisního hráče,“ vysvětlila.
Ázerbájdžánská a arménská výchozí pozice
„Ázerbájdžánu tato dvojaká situace – ani válka ani mír – v podstatě vyhovuje, vojenské síly i financí má dost a může proto vyčkávat, jestli se ve světě nezmění strategická rovnováha natolik, aby se pustil do dalších územních zisků, tentokrát už přímo na území severní nebo jižní Arménie,“ poznamenala Košťálová.
„V posledních letech si buduje Ázerbájdžán stále více image silného regionálního hráče, což se mu daří,“ připomněla na příkladu světového klimatického kongresu, který loni hostilo Baku. Země je sama o sobě podle ní silná dost a zároveň ji podporuje i Turecko, jehož „rychle rostoucí vliv v celé černomořské a předovýchodní oblasti je více než patrný“.
„Arménie v tomto případě tahá za kratší konec provazu, protože na její straně tak početná armáda ani velké finanční zdroje nejsou,“ popsala expertka. „Arménie má za sebou v podstatě hlavně slovní podporu ze strany EU, což rozhodně není dostatečné,“ dodala.
Rusko jako „arbitr“
Rusko, které sousedí s Ázerbájdžánem, otevřeně nepodporuje ani jednu stranu konfliktu, informovala Košťálová. „Rusku se dlouhodobě hodilo hrát roli jakéhosi arbitra tohoto sporu, tedy někoho, kdo z pozice ‚velmoci‘ dozírá na dění na jižní hranici svých imperiálních zájmů,“ uvedla.
Podle Košťálové je tato strategie pro Rusko výhodná, jelikož na něm obě strany „nějakým způsobem závisely“. „To se ale podle mého názoru mění s ruskou invazí na ukrajinská území. Ázerbájdžán se stává stále více nezávislým, protože vidí, že si to může dovolit a že k tomu má dost síly. Alijev je rovnocenným partnerem Moskvy a prosazuje čistě své zájmy – tím spíše, čím více Rusko na jižním Kavkaze slábne. Na své straně má navíc Turecko,“ vysvětlila expertka.
Rusko loni v červnu stáhlo z oblasti Náhorního Karabachu všechny své jednotky, které měly v roce 2020 současně s příměřím zabránit dalším bojům mezi znepřátelenými státy. Před pěti lety si boje mezi Arménií a Ázerbájdžánem vyžádaly asi šest a půl tisíce obětí.
Možné upozadění konfliktu
Arménie si tak podle Košťálové musí naklonit nějakého z „velkých zákulisních hráčů – ať už EU, Rusko nebo USA“. „Domnívám se, že současný arménský premiér Pašinjan si je toho velmi dobře vědom, nicméně má dost svázané ruce,“ zmínila.
„Do úvahy je třeba brát i fakt, že jak do Jerevanu, tak i do gruzínského Tbilisi zamířil po vypuknutí (plnohodnotné) války na Ukrajině velký proud emigrantů z Ruska. Arménii tak čeká něco jako diplomatické šachy,“ poznamenala expertka.
„Je ovšem otázkou, jestli země s necelými třemi miliony obyvatel bez většího nerostného bohatství bude pro někoho v této hře zajímavá a zda nebude celá debata upozaděna daleko ‚bolavějšími‘ regionálními a nadregionálními konflikty – děním na Ukrajině, na palestinských územích či v Sýrii,“ uzavřela Košťálová.
