Zatímco v Evropě zuřila koncem roku 1941 válka již přes dva roky, mohly se Spojené státy stále ještě těšit z míru. Již od jara se sice po přijetí Zákona o půjčce a pronájmu nedalo hovořit o úplné neutralitě USA, které dodávaly zbraně zejména do vzdorující Británie, drsná realita bojiště ale zůstávala běžným Američanům na hony vzdálena. Situaci změnil až 7. prosince 1941 překvapivý japonský útok na vojenskou základnu Pearl Harbor na Havajských ostrovech.
Napětí mezi USA a zemí vycházejícího slunce přitom rostlo už delší čas a napadení přístavu, který se kvůli zhoršující se situaci v Pacifiku stal začátkem roku 1941 sídlem americké Tichomořské flotily, jen „vypustilo páru z kotle“. Pod něj už od půlky 30. let přikládali Japonci hlavně svou expanzí v Asii, ale také spojenectvím s Německem a Itálií v září 1940. Už o několik měsíců dříve začal velitel japonského loďstva admirál Isoroku Jamamoto chystat útok na havajskou základnu.
Přípravy tak již byly v plném proudu, když v červenci 1941 Japonci okupovali Indočínu a Američané v reakci na obsazení francouzské kolonie zmrazili japonské účty v USA a uvalili embargo na dodávky ropy a dalšího strategického materiálu do Japonska. Přestože mezi oběma tichomořskými rivaly pokračovala diplomatická jednání, souhlasil v půli podzimu s útokem na Pearl Harbor i císař Hirohito. Směrem k cíli vyplulo 26. listopadu 1941 šest letadlových lodí s doprovodem.
Na palubách nesly přes 400 letounů, většinou bombardérů (ať už klasických nebo nesoucích torpéda), za jejichž řídicí páky usedala elita námořního letectva. Piloti, zoceleni boji v Asii, měli za sebou náročný výcvik, při kterém si vyzkoušeli i simulované útoky na město Kagošima na hornatém ostrově Kjúšú, jehož okolí se podobalo krajině kolem Pearl Harboru. Po cestě dlouhé 6300 kilometrů zakotvila japonská plavidla 440 kilometrů severně od Havaje a čekala na poslední rozkaz.
Ještě předtím, než se stovky japonských letounů vrhly do akce, zaútočilo na americkou základnu několik miniponorek, ovšem bez většího úspěchu. Jednu z nich Američané potopili po půl šesté ráno, což ale nic nezměnilo na překvapivosti následujícího leteckého úderu. Americké radary sice přilétající letouny zaznamenaly, operátoři je ale omylem považovali za vlastní bombardéry, které měly dorazit na zdejší základnu z pevniny.
Japonci využili momentu překvapení
První vlna japonských bombardérů přilétla k cíli krátce po tři čtvrtě na osm ráno a jejich posádky měly před sebou přístav jako na dlani. Překvapení bylo dokonalé a obránci americké základny nedokázali nalétávajícím Japoncům účinně vzdorovat. Ze čtyř stovek letounů s bílými hvězdami jich zůstalo nepoškozeno jen pár a pouze necelé desítce pilotů se ve všeobecném zmatku podařilo vzlétnout a utkat se s nepřítelem. O moc lépe na tom nebyly ani obsluhy protiletadlových děl a kulometů.
Mezi první a druhou vlnou náletů se ale obrana vzpamatovala, o čemž svědčí i počet sestřelených japonských letadel – zatímco z první vlny se nevrátilo devět strojů, druhá se stala osudná 20 posádkám. Celý nálet, k jehož neočekávanosti přispělo i to, že Japonsko předalo nótu s vyhlášením války až po útoku, trval jen necelou hodinu a půl. Následky ale byly na první pohled hrozivé, zahynulo přes 2400 Američanů, na dně skončily čtyři bitevní lodě a potopena či poničena byla i řada dalších plavidel.
Japonské ztráty byly na druhou stranu minimální, přesto se ale nedá mluvit o jasném vítězství. Kvůli obavám z možného protiútoku totiž Japonci nepodnikli uvažovanou třetí vlnu náletu, a tak přístavní zařízení v Pearl Harboru uniklo vážnému poškození a mohlo i nadále sloužit námořnictvu. Ještě podstatnější bylo, že zničení či poškození unikly tři americké letadlové lodě – dvě právě vezly letouny na vzdálenější ostrovy, třetí čekala na své letecké osazenstvo v San Diegu.
Pouhé náhodě tak Američané vděčili za to, že hned od začátku války měli své námořní letectvo připravené k boji. A jak se ukázalo v dalším průběhu bojů v Tichomoří, právě letadlové lodě a jejich letadla rozhodovaly o vítězství v námořních bitvách, a tak i o výsledku války. Stejná náhoda pak také způsobila, že Japonci sice „dosáhli v Pearl Harboru velkého taktického vítězství, ale zároveň prohráli válku“, jak výsledek prozíravě zhodnotil jeden z velitelů útoku, admirál Čiuči Hara.
Abe v Pearl Harboru uctí oběti války
Současný japonský premiér Šinzó Abe by se měl stát prvním poválečným šéfem japonské vlády, který se v průběhu výkonu své funkce vydá na Pearl Harbor. „Účelem nadcházející návštěvy je uctít oběti války, a nikoli přednést omluvu,“ prohlásil mluvčí kabinetu Jošihide Suga.
Návštěva, během níž se setká s dosluhujícím americkým prezidentem Barackem Obamou, je plánována na 26. a 27. prosince, napsala agentura Reuters. Spekulace o možné Abeově návštěvě Pearl Harboru kolují již několik měsíců. Rozvířily se poté, co Obama letos v květnu jako první prezident Spojených států navštívil japonskou Hirošimu.
Bílý dům potvrdil, že Obama a Abe 27. prosince společně navštíví památník obětí zkázy americké vojenské lodi USS Arizona v přístavu Pearl Harbor. Podle Bílého domu „návštěva obou vůdců ukáže moc usmíření, jež změnila bývalé nepřátele v nejbližší spojence, které sjednocují společné zájmy a stejné hodnoty“.
„Vyšle to vzkaz Číně o síle americko-japonských vztahů a pravděpodobně je cílem vyslat stejný vzkaz i Trumpovi,“ uvedl profesor Columbijské univerzity Gerry Curtis.
