Praha - Slatiny byly ve své době městem ve městě. Prvorepublikový slum, do něhož vcházet bylo cizím téměř zapovězeno. Neboli dle Igora Hnízda: "Do vašeho rajonu, jak mi bylo řečeno, se před válkou odvažovali policisté pouze na koních a vždy ve dvou." Tento citát legendárního učitele z filmu Obecná škola ale vůbec není jen příměrem. Týkal se skutečně přímo Slatin - některé části filmu Obecná škola se totiž ve Slatinách a jejich okolí odehrávaly. Pořadu Z metropole se podařilo vystopovat skutečné osudy postav, které se staly předobrazy filmových hrdinů Jana a Zdeňka Svěrákových.
Ve Slatinách žilo v dobách jejich největší slávy - většinou v bídě - ve 400 velmi skromných domcích až 3500 lidí. Podle kronikáře Prahy 10 Michala Ezechela vznikla kolonie v letech 1926 až 1928, první domky tam ale stály už v roce 1924. Souviselo to se vznikem tzv. Velké Prahy v roce 1922. Do Prahy se stěhovali obyvatelé z venkova za prací.
Jana Viktorínová z Muzea hlavního města Prahy dodává, že do Slatin se zřejmě jako první přistěhovali někteří zahradníci, potom se začaly parcelovat pozemky místních velkostatkářů a v roce 1924 se obec rozhodla obecní pozemky rozparcelovat.
Podle Michala Ezechela obyvatelé Slatin chovali slepice, králíky, za druhé světové války i další zvířata. „To sepětí s přírodou tady samozřejmě bylo větší než v normálních činžácích. Byly zde především mladé rodiny, které měly 4–6 dětí,“ řekl Michal Ezechel, kronikář Prahy 10.
Jana Viktorínová z Muzea hlavního města Prahy konstatovala, že zhruba 30 procent obyvatel Slatin byli Pražané a zhruba 70 procent tvořili nově příchozí do Prahy. „Většinou pocházeli ze Středočeského a Jihočeského kraje,“ řekla Jana Viktorínová. Bývalý obyvatel Slatin Míla Čejka vzpomíná, že ve Slatinách žilo dost zaměstnanců dráhy, jinak to byli většinou nádeníci a uhlíři. „Na blízkém seřaďovacím nádraží se kradlo uhlí z vagonů a potom se dál prodávalo obyvatelům. Těm lidem, kteří s uhlím obchodovali, se říkalo uhlobaroni nebo uhlobaronky,“ konstatovala Jana Viktorínová z Muzea hlavního města Prahy.
Bývalý obyvatel Bohdalce Bořivoj Penc připomněl, že domečky si tam lidi stavěli sami, ze všeho, co našli. „Byla to čtvrť, vlastně už periferie, kolem byla pole, tam jsme se báli chodit,“ vzpomíná Míla Čejka. A bývalý obyvatel Slatin Míla Čejka doplňuje, že pověst Slatin nebyla valná, protože tam byla soustředěná chudina.
Policisté jen na koních a vždy ve dvou!
Ve Slatinách a okolí se odehrávala i část děje slavného filmu Obecná škola. Všem asi utkvěla v paměti legendární věta učitel Igora Hnízda: „Do vašeho rajonu, jak mi bylo řečeno, se před válkou odvažovali policisté pouze na koních a vždy ve dvou.“ Autor scénáře filmu a bývalý soused slatinských Zdeněk Svěrák dnes vzpomíná, kterak slýchal, že před válkou to tak opravdu bývalo. Když ještě strážníci jezdili na koních.
Rafanda
Rafanda - tak Slatiny nazval ve svém fejetonu z roku 1925 Karel Čapek: „Rafanda se nestará příliš o hygienu - jen lepší z domků mají na zahrádce záchodky, ale má svou čistotu. Nemá vodu a jedinou studni na nádraží prý jim chtějí zavřít. Ale Rafanda neuhne, zřídila se sama a poroste dále na svazích Bohdalce. Dejte jim vodu a odveďte splašky, neboť roste tu kus budoucího města. Mnoho zdaru, muži se skutečnými kladivy v rukou a ženy, jež jste rozvěsily záclonky domova, kde před týdny byl úhor!“
Jakkoliv tu cizím nebývalo bezpečno, do Slatin se, jak jinak než na koni, odvážil na kontrolu i prezident Tomáš Garrigue Masaryk. S jeho návštěvou částečně souvisí i vzpomínka bývalého obyvatele Jiřího Tichoty. „Nebyla tady voda. Každý tady měl nějaká zvířata, tak byl kompost a vedle měli studánku. A to bylo nebezpečné. Rozšířil se tady tyfus. A lidi tady umírali,“ řekl Jiří Tichota. A v souvislosti s návštěvou prezidenta nakonec Slatiny vodu získaly: „Z Bohdalce sem přivedli vodu a byly tady veřejné stojánky s městskou vodou. Byly tady dlouho. Ale pak si sem celá Praha jezdila mýt auta, tak je zrušili,“ vzpomíná Jiří Tichota.
Pro cizince území vrcholného nebezpečí, pro místní - byť skromný - ráj, pospolitost a kulturní i živnostenská rozmanitost. Například v místní hospodě býval za výčepem ohromný divadelní sál, kde se hrálo pro děti i pro dospělé. Soubor měl asi 40 lidí. A šíři společenského života ve Slatinách dokládá i spolkový katastr. Za první republiky tam působilo hned osmnáct spolků.
Stěhování na sídliště a bourání původních domků
V šedesátých letech se místní obyvatelé začali houfně stěhovat do sídlištních bytů. Podmínkou získání bytu bylo přitom zbourání původních domků nouzové kolonie. Na jejich místech začaly růst dlouhé řady plechových garáží.
Dosud tu zbylo asi pět desítek starých domků, na některých parcelách si lidi postavili dřevěné chatky a ve Slatinách se teď především zahradničí. Jinde jsou jen ruiny, které občas obývají bezdomovci. Ti také před časem podpálili původní domek Tichotova zahradnictví. A že se tu dnes necítí bezpečně ani místní, potvrzuje starousedlice Anna Chlpíková - vzpomíná, jak ji přepadl a okradl 14letý mladík. A tak paradoxně možná teď by se sem prvorepublikoví strážníci báli víc než v dobách, kdy se to tradovalo.
Obecná škola aneb jak to bylo ve skutečnosti
Nesmrtelnou slávu drsnému území Slatin přinesl film Jana a Zdeňka Svěrákových Obecná škola natočený v roce 1991. Z tamních domků a uliček pocházeli všichni ti, kteří přivedli do blázince svou učitelku a které později rázně a svérázně srovnal legendární Igor Hnízdo.
Na skutečného učitele, předobraz Igora Hnízda, zavzpomínal Zdeněk Svěrák: „Ten pocit v nás vzbudil a to asi chtěl, že jsme si ho vážili, a to, co nám říkal, jsme hltali. On byl charismatický. Už to, že někdo přijde do třídy v khaki košili a s malou pistolí v rajtkách a upře na vás takové přísné oči. A pak se dozvíte, že je dokonce spisovatel - a to on byl! A to měl taky na dveřích – Václav Mejstřík, učitel – spisovatel. A já jsem si říkal – tohle jednou budu,“ řekl Zdeněk Svěrák, bývalý obyvatel z okolí a autor scénáře filmu Obecná škola.
Nutno ale dodat, že podobných Igorů Hnízdů bylo ve škole na pomezí Slatin víc: „V páté třídě jsme dostali pana učitele Petržílku. Hrál na housle, museli jsme zpívat Ogaři idů. Kdo nezpíval, dostal smyčcem. Byl to gauner - ten nás mydlil. A přitom byl dobrý, chodil s námi na fotbal. Ale jinak to byl asi on,“ vzpomínal na druhý předobraz Igora Hnízda bývalý obyvatel Slatin Jiří Tichota.
A skutečný předobraz měla i Daniela Kolářová v roli oné učitelky, kterou děti přivedly až do specializovaného ústavu. „Tu jsme měli ve druhé třídě a nebyli jsme hodné děti. A ta to nevydržela nervově a odešla od nás,“ vzpomíná Jiří Tichota.
Protagonistkou scény s vrženým kalamářem se ale tato učitelka ve skutečnosti nestala, zrovna tak jako ho na tabuli nemrštil Josef Rosenheim: „To si Zdeněk taky otočil, tam ze mě udělal úplného grázla, jak jsem hodil ten inkoust. To jsem nehodil já - to byl Lorenc,“ vzpomíná Josef Rosenheim, bývalý obyvatel Slatin.
Opravdového Rosenheima, superlotra z filmu Obecná škola se pořadu Z metropole podařilo vypátrat díky televizním divákům v jedné středočeské vesnici. „Já ne že bych byl negramot blbej. Ale línej! A nechtěl jsem se učit. Chodil jsem za školu,“ konstatoval Josef Rosenheim.
„Já jsem tomu Rosenheimovi taky přiřkl věci, které dělal někdo jiný. Mně se líbilo to Rosenheim, že je to takové německé jméno,“ vysvětlil své scénaristické pohnutky Zdeněk Svěrák.
Celoživotní nekuřák Josef Rosenheim pocházel z dvanácti dětí. Vyučil se zedníkem a boxoval za B.C. Smíchov. Zdeněk Svěrák přiznává, že ponechat ve filmu nejen spolužákům jejich opravdová jména bylo poněkud riskantní. „Já jsem za prvé chtěl ta jména trochu zvěčnit. A taky jsem si říkal, co když se jednou někdo bude vzpouzet, že jsem ho takhle vykreslil. No a jednoho dne na chalupu přijela návštěva, dědek v mém věku a říkal – Ahoj, Zdeňku, já jsem Pepík Rosenheim. A já jsem se osypal, myslel jsem, že mě jde ztrestat,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák. Josef Rosenheim ale dodává, že mu to nevadí: „Kdyby to udělal po pravdě, tak by to nemohli dát na veřejnost,“ uvedl Josef Rosenheim.
Na výzvu pořadu Z metropole se přihlásil i pan Míla Čejka, starší bratr Karla Čejky, ve filmu šikovného harmonikáře, který přišel o prsty. Ve skutečnosti ale harmoniku za nepříliš poctivých okolností získal Bořivoj Penc. Stejný Bořivoj Penc, který si paradoxně ve filmu o mnoho let později zahrál ošizeného harmonikáře.
Interiéry filmové hospody vznikaly sice jinde, exteriéry jsou autentické - z Elektrárenské ulice. Tou stejnou ulicí také ve filmu projížděl Zdeněk Svěrák, co by svůj vlastní tatínek na Čejkou upraveném kole. Reálný základ má i slavná rákoska v rukou učitele Igora Hnízda. Jak dnes vzpomíná Josef Rosenheim, byla z tvrdého rákosu a pan učitel je opravdu nešetřil.
Dům, kde Zdeněk Svěrák vyrostl, stojí dosud. Stejně jako ten, kde bydlel Bořivoj Penc. Skutečná Obecná škola, místo, kam chodili Slatiňáci i další děti z okolí, je v žalostném stavu. Na konci minulého roku jeden z jejích pavilonů dokonce vyhořel.
Pavlína Adamcová, mluvčí pražských hasičů uvedla, že hasiči nejdřív vůbec nevěděli, že jedou hasit na legendání Obecnou školu. „Hasilo se pěti vodními proudy, čili oheň byl už poměrně velký, byl vyhlášen druhý stupeň požární poplachové aktivity. Na místo dojeli i hasiči z Petřin,“ řekla Pavlína Adamcová.
Film se natáčel i v dávné obecné škole, ale filmaři navíc postavili přesnou kopii dřevěného pavilonu bohdalecké školy ve Slivenci. To aby dosáhli autentičnosti místa na pražské periférii tak, jak ho měl v paměti Zdeněk Svěrák. Ten totiž rád vzpomíná na to, že při pohledu z okna viděl zahradnictví, a ne dům, který by znemožňoval výhled.
A na závěr zajímavý paradox. Zatímco skutečný Josef Rosenheim neměl nikdy potíže s paragrafy, jeho herecký představitel dosud nedokázal ze své životní filmové role vystoupit.
