Rok osmičkových výročí se nám už bohudík dostává do posledního kvartálu, tak jen ještě přežít teď to mnichovské a za měsíc to dvacetiosmiříjnové a zbude možná i trochu času, abychom se zamysleli nad osmičkou letošní - čili jak se zapíše do naší historie rok 2008.
Kdysi dávno jsem objevil něco jako Kolumbovo vejce. Namaloval jsem si křídou na tabuli jednu velkou osmičku. To jsou, jak víme, dva kroužky postavené na sobě. Zkuste si někdy, co vám vyjde, když z toho horního kroužku umáznete levou půlku a z toho pravého půlku pravou. Ano, vyjde vám otazník jako vyšitý - ovšem otazník bez tečky. Řekl bych, že všechny ty naše osmičky jsou takové otazníky, neboť u všech z nich nemáme zodpovězeny všelijaké otazníky a hlavně všude chybí i nějaká tečka. Žádným z těch výročí totiž nikdy nic neskončilo, spíš vždycky jen začalo.
Faktem ovšem je, že když si vezmeme kteréhokoliv z nich, a to nejen ve století dvacátém, ale už třeba léta 1618, 1648 nebo 1848, skoro nikdy to pro nás nebyly roky šťastné. Jako výjimka se nám může jevit rok 1918, kdy jsme se dočkali samostatného státu a naivně jsme si mysleli, že tady bychom jakousi tečku mohli udělat. Ale, jak víme, ten útvar se nedočkal ani plnoletosti, kterou si pro své občany stanovil až na jednadvacátý rok života.
Tomáš Masaryk řekl kdysi něco o tom, že ke své politické dospělosti potřebujeme jako národ alespoň padesát let klidného vývoje. Všichni si to vykládají jako dobu trvání samostatného demokratického státu - já však soudím, že tím první prezident myslel prostě normální politický život bez národního ohrožení. A do takové představy se nám ani celá doba první republiky nevejde, nemluvě o republice druhé, třetí, čtvrté a bůhvíkolikáté ještě. Při naprosto střízlivém pohledu bychom za takové skoro ideální poměry mohli označit dobu současnou od 1. ledna 1993, to jest zatím necelých šestnáct let České republiky.
Ať už se tak stalo jakkoliv - někdy možná i velmi pochybně - faktem je, že teprve v tomto období můžeme mluvit o ryze českém státu, který není ohrožován ani ze zahraničí ani nějakou vnitřní organizovanou silou. Můžeme mluvit jen o hrozbě terorismu, ten je však dnes více než nějakým konkrétním státem charakterizován různými nevyzpytatelnými skupinami, jejichž centrum zdaleka není tak snadné zasáhnout jako hlavní město nějakého státu.
Jinak bychom měli považovat za štěstí, že jsme členy západních mezinárodních struktur, o jejichž existenci mohli představitelé naší první republiky jen marně snít. Jenže můžeme si být opravdu jisti, že v případě nějakého našeho dost těžko představitelného napadení by automaticky vešel v účinnost onen důležitý článek Severoatlantického paktu, podle něhož by nám všechny členské státy měly přijít okamžitě na pomoc? Zdá se, že naše vláda tomu příliš nevěří, a vkládá tudíž naši bezpečnost proti nějakým raketám (a stále si nejsme jisti, zdali při tom víc myslí na íránské či ruské) do rukou jediného, byť nejdůležitějšího člena NATO - Spojených států amerických. Nejsem si dokonce ani jist, zdali podle platných ustanovení tohoto paktu by pouze jeden jeho člen byl povinen jít nám na pomoc, kdyby se nám něco přihodilo v důsledku našich pouze bilaterálních vazeb.
Teprve nedávno mi došlo, jaképak pomoci a hlavně jak rychle by se byla dočkala Gruzie při svých srpnových eskapádách s Rusy, kdyby už byla členem NATO? Stačilo by to Rusům, aby se tam báli vojensky zasáhnout na gruzínském území, nebo by NATO riskovalo kvůli malému kavkazskému státu třetí světovou válku?
Otazník kolem naší mnichovské osmičky se mi protáhl až do dneška. Před ním stojí otázka: Jsou naše dnešní spojenecké svazky opravdu silnější, než byly ty před sedmdesáti lety? Chci doufat, že ano a že místo nějakých nových mnichovských konců by se nám skutečně dostalo pomoci nejen účinné, ale hlavně i rychlé.
Ostatně možná, že pro náš klid nejsou ani tak důležité spojenecké smlouvy jako faktická soudržnost Evropy, hlavně jejích dvou velmi důležitých členů - Německa a Francie. A pak také soudržnost nás Čechů, dnes jediných pánů v tomto středoevropském prostoru vymezeném tak přesně už od samé přírody. Jenže když se dnes podíváme třeba na náš parlament, nezdá se být o mnoho soudržnější než ten před sedmdesáti nebo i před šedesáti lety. Jako tehdy, ani dnes není jistota, že by tam převládaly demokratické síly, které by uměly rozhodovat lépe a ústavněji než nějaký autoritářský politik - byť to byl třeba prezident republiky - který by v kritických chvílích vzal rozhodování jen do svých rukou. Do takové pozice se dostal za Mnichova i za února Edvard Beneš a ani v jednom případě to nemohlo dopadnout dobře. Právě toto varovné memento obou těchto letos tak připomínaných osmiček bychom měli mít stále na paměti.
