Vynechme banality, jakými se v prognózách nejbližšího vývoje EU stala fakta, jako je začátek platnosti Lisabonské smlouvy, nejasnosti v jejím výkladu týkající se náplně práce předsedy Evropské rady a vysoké představitelky pro zahraniční věci, a také kvality osobností, které se těchto klíčových funkcí právě ujímají. Místo toho pojďme rovnou k věci.
Zvýší teď EU svou váhu mezi mezi giganty 21. století?
Je nejvyšší čas, aby Evropa zastavila dlouhodobý úbytek respektu, který ještě má na globální politické scéně. Rozhodně by tomu měla věnovat tento rok. Jednadvacáté století je století gigantů! Nebude-li Evropa – tedy EU jako politicko-ekonomická struktura evropského kontinentu – co nejdřív uznávána jako jeden z nich, mohou její členské země zapomenout na perspektivy klidu a prosperity, se kterými jejich vlády automaticky počítají, aby se v domnělém závětří mohly věnovat domácím žabomyším válkam, jimž měnící se svět už nerozumí a které ho nezajímají. Nejsou to jen nicotné spory „vnitropolitické“ ale také „vnitroevropské“, které silám deroucím se do pozic gigantů této planety splývají v jeden - pro ně dnes už nedůležitý - pojem.
Varováním byl v tomto smyslu už průběh kodaňského summitu o klimatické změně, kam jeli Evropané jako avantgarda boje proti emisím a globálnímu oteplování s nárokem ukazovat směr, strhnout ty ostatní k významným závazkům a dát jim za to vlastní slib třicetiprocentního snížení emisí oproti roku 1990. Neměli ale šanci udržet si v Kodani iniciativu. Evropa nebyla jedním z rozhodujících aktérů summitu. Kdyby se jí v Kodani podařilo jím být, mohl se tamní summit stát opravdu historickým. Hlavní aktéři se ale jmenovali USA, Čína, Indie, Brazílie, a i další… Výsledkem bylo poznání, že o tom, kam se pohne svět, se bude v tomto století rozhodovat ve střetech či dohodách na ose Washington-Peking. „G-dvojka“ se začalo říkat tomuto nevábnému uspořádání světa, které nám ostatním hrozí, nezíská-li v globální aréně váhu a respekt také Evropa.
Už loni, v prvním roce nové americké postbushovské reality, promarnila Evropa spolu s Barackem Obamou příležitost povznést euroatlantický tandem do pozice bezkonkurenčního světového hráče, který by měl šanci uhájit pozici západní civilizace jako síly schopné určovat běh světa. (Mimochodem, české předsednictví v EU nejen, že na tom ani trochu nezapracovalo, ale dokonce ani nepomyslelo na to, že právě tohle je jeho dějinný úkol ve chvíli amerického přerodu. Byla to podle mne ta největší chyba českého předsednictví. Nemohu pochopit jak to je možné, že toho nebyly při jeho hodnocení plné noviny. U nás a v celé Evropě.
Napraví to letos Evropa s Amerikou?
Zatím nevidím ani na jedné straně Atlantiku, že by o to byl prioritní zájem. V Kodani snad Evropané a Američané ani nemohli vystupovat v jedné frontě. Jejich postoje ke strategii boje s klimatickou změnou se tam stále ještě podstatně lišily. Jsou ale ještě jiné důležité domény, v nichž je neexistence, či přinejmenším nefunkčnost auroamerického tandemu znepokojující. Obamova zahraniční politika je teď, co se našeho kontinentu týká, nasměrována hlavně na Rusko. S Moskvou jedná americký prezident pořád. S Bruselem jako by neměl o čem. V jednáních s Moskvou mu jde o jaderné odzbrojení. Z toho udělal jeden ze svých cílů. Svých, nikoli euroamerických. Nelze mu to vyčítat, protože předmětem jednání jsou ruské a americké arzenály jaderných bomb. Při takové agendě se ani nedá vytvořit společná americko-evropská politická fronta. Moskva ale chce s pomocí jednání o jaderných bombách docílit také dohody ještě o jednom vojenském problému, který má se Spojenými státy: o problému americké protiraketové obrany. Toto téma se už sice hodně dotýká bezpečnosti Evropy, ale Evropa ve skutečnosti nikdy nezačala považovat rozšíření amerického „štítu“ do Polska a Česka za svůj bezpečnostní cíl.
Připomenu v této souvislosti, že změnu, ke které v pojetí protiraketového štítu dospěla Obamova vláda, NATO přivítalo. K plánu na umístění prvků štítu v Polsku a Česku udržovalo předtím dost pasivní postoj a zachovává ho i teď. Jinak ani nemůže, protože stejně jako EU, ani NATO není u jednacího stolu. Tam jsou jen Američané a Rusové. Jenomže jednat s Ruskem o otázkách bezpečnosti v širší než bilaterální (americko-ruské) rovině by bylo užitečné. Jednak kvůli bezpečnosti Evropy, zejména té východní a střední, jednak také kvůli tomu, že Washington sám není už schopen jednat s Moskvou z pozice síly. S Evropou dohromady by sílu měl. V r. 2010 by EU či NATO měly tuhle pravdu alespoň vyslovit, když už se nemají k tomu, aby společnou politiku Obamově Americe vnutily.
Dalším problémem Evropy je ovšem, že vůči Rusku nemá ani svou vlastní společnou politiku. Nejmarkantnějším příkladem toho bylo právě bilaterální jednání vlád Česka a Polska o radaru a antiraketách se Spojenými státy bez přihlédnutí k faktu, že obě země jsou součástí EU a NATO, tedy struktur s vlastními bezpečnostními plány.
Tento komentář je ovšem hlavně o perspektivách EU (nikoli NATO) v r. 2010. Tak tedy už jen letmo podotknu, že také v boji proti terorismu se neupevňuje či vůbec nevytváří společná americko-evropská fronta. Například v těchto dnech vyhlašuje americký prezident svou strategii vůči Jemenu, aniž ji zkonzultoval – pokud víme - s evropskými partnery. A to přesto, že následky případného dalšího rozšíření dnes už těžko zvládnutelné, nesmírně rozsáhlé fronty „války s terorismem“ by se patrně netýkaly jen Jemenu a Spojených států. Součinnost evropských partnerů Američané nemají zajištěnu - ale ani ji nevyžadují - také v Pákistánu, kde se možná osud války proti terorismu rozhodne.
Tolik k otázkám bezpečnosti. Bohužel, ani v likvidování světové hospodářské recese se nedá hovořit o harmonické souhře Evropy a Ameriky. Naopak na ekonomické frontě se spíš mluví o novém fenoménu: o už zmíněné G-dvojce. Je to sice jen jakási neurčitá budoucí hrozba, kterou zatím - jakoby preventivně - zveličují media, ale je to hrozba, která se nedá vyloučit. O tom, jak brzo bude svět venku z krize a jak brzo zase do nějaké spadne, se my v Evropě budeme možná jen dohadovat na základě zpráv o soupeření či součinnosti Spojených států a Číny! A to bude znamenat, že poměr sil mezi těmito dvěma giganty bude nakonec rozhodovat i o tom, jaký bude osud našich, evropských ekonomik.
Chceme-li takovou perspektivu zažehnat, chce-li mít Evropa šanci rozhodovat třeba jen sama o sobě, nemá v roce 2010 ani den času nazbyt.
- Summit v Kodani autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1311/131081.jpg
- České předsednictví EU autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/849/84842.jpg
- Barack Obama a Dmitrij Medveděv autor: Mikhail Klimentyev, zdroj: ČTK/AP http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1312/131199.jpg
- Barack Obama a Wen Ťia-pao autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/13/1244/124371.jpg
