Petr Nečas prožívá velkou chvíli. Poprvé ve funkci premiéra rázně prosazuje svou politickou vůli a dělá to způsobem, na který nebyla česká politika zvyklá. To je pro její budoucnost důležitější než to, že tato krize zřejmě není ničím jiným než obskurním sporem o vliv na ministerstvo vnitra a policejní informace. O informace z policejních složek.
Solitéři v čele státu
Premiér kancléřem
V ústavních pravomocích premiéra je navrhovat jmenování a odvolávání ministrů. V koaličních vládách ale bývá zvykem, že se na tom spolupracující strany pokusí shodnout. Rozdělení a obsazení postů je přece součástí politické dohody o vládnutí, bez ní koalice de facto neexistuje. Přesouvání ministrů se například v britském systému provádí jednoduše, protože tam obvykle vítězí jedna strana. I v Británii se ale dělá jen tehdy, když premiér musí reagovat na změnu situace a chce takto symbolicky uzavřít novou smlouvu s voliči.
Žádný český premiér, pochopitelně s výjimkou jednobarevné vlády ČSSD v letech 1998 až 2002, si nedovolil jen tak z vlastního uvážení odjet k prezidentovi a žádat odvolání ministrů jiné strany. Je to velmi silné gesto. Překračuje dosavadní zvyklost, vycházející z určitého výkladu ústavy. Vláda, ta koaliční obzvlášť, přece jen rozhoduje ve sboru. Suverénní úkony premiéra jsou možné a z pohledu politické autority a hierarchie žádoucí, ale v jednáních na vládě jsou regulovány ostatními ministry. V silně politických rozhodnutích je premiér zase omezován politickou dohodou o koaličním vládnutí. Jinými slovy: česká demokratická zvyklost předpokládá diskusi před zásadním rozhodnutím premiéra.
Premiér Nečas si své ústavní pravomoci vyložil doslovněji a nově. Odvolávání ministrů považuje za své výsostné právo, do něhož mu nesmí nikdo mluvit. V tomto novém výkladu se spíš podobá kancléři, stává se suverénem, řídícím učitelem, jehož hodnocení má absolutní platnost a nemusí se střetávat s pohledem ostatních. Dřívější postup - premiér vyjadřuje nespokojenost s ministrem, probíhá koaliční jednání, po dohodě dojde k výměně ministra - se zkrátil. Premiér kolegy veřejně moc nehodnotí, nespokojenost vyjadřuje skrytě, nežádá nápravu, a pak najednou rozhodne o odvolání ministra.
Klaus není konzervativní
Tak jako Petr Nečas, i prezident Klaus si vykládá ústavu po svém, bez ohledu na politické zvyklosti posledních dvaceti let. Prezidentovi samozřejmě přísluší povinnost odpovědně posoudit návrhy na jmenování a odvolání ministrů, nemůže si ale klást politické podmínky, které musí být splněny, aby takový akt učinil. Vstupuje tím do politického jednání, které mu nepřísluší. Poslanci ho nevolí jako dalšího předsedu politické strany, či dokonce stínového předsedu vlády, nýbrž jako moderátora politické diskuse a jednoho z bdělých ochránců ústavního pořádku.
Jedinou výjimkou, kdy by prezident mohl odkládat rozhodnutí a klást si podmínky, by bylo bezprostřední ohrožení ústavního systému. A to se v případě současné vládní tahanice nestalo. Legitimním krokem konzervativně myslícího prezidenta by naopak bylo, kdyby předsedovi vlády pouze hlasitě připomněl, že novodobá česká tradice s premiérskou pravomocí odvolávání ministrů v koaličních vládách zachází poněkud jinak.
Václav Klaus není konzervativní prezident. Nenavazuje na tradici, naopak se snaží o vlastní výklad ústavy, který by založil tradici novou. Petr Nečas se pokusil o totéž. Solitérní premiér a solitérní prezident, to je spojení, které do budoucna politické krize neutlumí, ale bude je spíše vytvářet. A nic na tom nezmění ani fakt, že Petr Nečas si svůj výklad ústavy dovolil jenom proto, že koaličního partnera na smrt oslabilo efektní mediální znemožnění.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)