Petr Fischer

Poněkud komický útok-neútok na prezidenta Klause vyvolal dva přirozené druhy reakcí. První stupňuje komediální rozměr věci, vyčerpává recesistické podhoubí a ironický směr, který nabízela už použitá plastiková pistole. Soutěží se v zesměšňování Václava Klause, který k tomu, pravda, neomylně pomohl tím, že svou bolístku začal rozfoukávat a obratem obviňovat ostatní. A tak je majestát zesměšněn hned dvakrát: nejprve tím, že se na něj střílí plastikovou zbraní jen naoko, později se zesměšňuje sám, tím že se bere příliš vážně.

Musíme buď radikálně zvýšit daně, aby byl současný systém penzí ufinancovatelný, nebo musíme budoucím důchodcům říct, že jejich penze radikálně klesnou. „Žádná třetí cesta není. Nemyslím, že si přejeme, aby stát lidem přikázal, že musí povinně spořit – to by totiž už nebyl liberální stát. To by bylo totéž, jako kdyby jim rovnou zvýšil daně,“ tvrdil před rokem a půl Václav Klaus, když v textu pro MfD vyzdvihoval prozíravost německého kancléře Otto von Bismarcka, který zavedl průběžný systém placení důchodů a dokázal ho udržet v rovnováze jenom proto, že rozdíl věku odchodu do důchodu a průměrného věku dožití byl jen pár let, zatímco dnes činí téměř dvacet let.

Projev Petra Nečase na strojírenském veletrhu v Brně čítá třicet odstavců, přičiněním pana premiéra si z něj ovšem historie bude pamatovat toliko tři. V nich se předseda vlády rozčiluje nad nevhodnými politickými módami, jako je „pussyriotismus“ a „dalajlamismus“, které škodí českému exportu na širou Rus a do ještě širší Číny.

To, že ministryně kultury Alena Hanáková není zrovna mediálně zručná osoba, se ví od jejího nástupu do funkce. Ostatně v Nostickém paláci je to už určitá tradice, připomeneme-li si některá veselá vystoupení jejího předchůdce ministra Jiřího Bessera nebo veřejné úvahy Vítězslava Jandáka o dobrém kumštu, který se prostě pozná. Dělat si dnes legraci z toho, že ministryně po odvolání ředitele Národního divadla v televizi neustále „nastavuje procesy“, aniž by věděla jaké a proč, je v marasmu české politiky docela odlehčující a úlevné, ale kromě výsměchu jedné neschopné političce to mnoho dalšího nepřinese.

Boj o majetkové vyrovnání s církvemi, probíhající v různě intenzivních vlnách bezmála dvacet let, nabízí poučný příklad vývoje komplexních problémů, které tvoří křehkou kostru dnešních společností. Věc vypadala jednoduše: šlo o morální problém nespravedlnosti způsobené komunistickým režimem na náboženských společenstvích, kterou lze odčinit už pouze finančně. Morální problém se záhy proměnil v otázku ekonomicko-počtářskou: v otázku ceny, kurzu, poměru, přepočtu. Jak velká újma byla způsobena a jakou cenu je třeba (možné) za ni zaplatit?

Nevolnost a zneklidnění - dvě podstatné reakce, které jsou spojovány s moderním uměním už proto, že s nimi tvůrci záměrně pracují. Umělec je přece ten, kdo objevuje neobjevené, ukazuje neviděné, kdo odhaluje zakrývané, to, co není vidět, o čem nevíme nebo nechceme vědět, co schováváme a co při vystoupení na scénu, při jasném nasvícení, logicky vyvolává odpor a nejistotu. Někdy je taková divákova reakce spíš vedlejším produktem, který vznikne náhodou, nejčastěji vlivem specifického naladění vnímajícího, někdy je to dokonce vědomý či nevědomý cíl kurátora.

Jsme jen tehdy, pokud zanecháváme stopy. Principem existence, její výjimečnosti, je jedinečná stopa, paměťový záznam, pseudogenová mapa, kterou nelze zdědit, nýbrž pouze tradovat, vědomě předávat dál. O tuto jedinečnost pak bojujeme nejen sami se sebou a s ostatními lidmi, ale i s celým Systémem, jehož principem naopak je jedinečnost smazávat a převádět ji na modelové případy.

Camp Nou, stadion nejslavnějšího fotbalového klubu světa FC Barcelony, patří i v letních měsících k povinným zastávkám standardního menu turistického průmyslu. Kdo byl v Barceloně a neviděl, kde kope Barça, je buď blázen, nebo ignorant, v každém případě jako by v katalánském hlavním městě ani nebyl. Tisíce kluků, nejmenších i těch už hodně přestárlých, se táhnou ke stadionu, aby se dotkly slávy, kterou znají jenom z televize.

Zahájení olympijských her je výborná příležitost, jak se předvést před celým světem. Pořadatelské státy ukazují svou historii, to nejlepší, co daly světu, originální kulturu, techniku, bohatství, sílu peněz. Zahajovací ceremoniál londýnských her se v tomto ohledu nelišil. Bylo tu však něco, co bylo unikátní a co zdaleka přesáhlo smysl obvyklého otevření sportovní akce a co zůstane v mysli i poté, kdy medaile a výkony překryje deka času.

Může film zabíjet? Stará otázka, která se znovu vetřela po denverském masakru, kdy střelec James Holmes převtělený do postavy Temného rytíře Jokera zabil dvanáct lidí a padesátku jich zranil. Dnes už naštěstí nežijeme v 70. letech, kdy do pasti této sugestivní, ale vlastně hloupé otázky spadl Kubrickův Mechanický pomeranč. Tehdy se k filmu přihlásilo pár ostrých rozzlobených hochů, kteří veřejně přiznávali, že napodobují „taneční“ násilí Alexovy party, a autor filmu byl novináři obviňován z podněcování bezbřehého masového ubližování a jeho oslavné estetizace.

Miroslav Kalousek je hlava a srdce reforem, řekl předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg, když vysvětloval, že s pádem ministra financí by skončila i celá vláda, což si nikdo nemůže přát. Hlava a srdce byly symbolem celé TOP 09 hned na začátku její existence. Hlava, to byl Miroslav Kalousek, zkušený, pragmatický politik, který přesvědčil média, že jako jeden z mála rozumí složitým, rozpočtovým tokům. Srdce, to byl Karel Schwarzenberg, skutečný nositel tradice, uměřenosti a odpovědnosti, kterou TOP 09 nabízela jako marketingový tahák voličům, a ti – zejména mladí – na něj radostně naskočili.

Boj o prezidentský post se konečně rozjíždí. V debatách už nepřevládá otázka, kdo další se o nejvyšší ústavní funkci přihlásí, tedy „kdo ještě bude mít tu drzost“, nýbrž co vlastně od prezidenta očekávat. Prezidentská funkce zahrnuje v Česku tradičně dvě roviny: zaprvé se od hlavy státu žádá, aby elegantním způsobem moderovala – mírnila, usměrňovala, řídila – politické střety; aby z pozice člověka nadhledu dávala politice vyšší smysl, což jí formálně umožňuje výjimečné místo v Ústavě (není to jen otázka milostí). Čím více je takový prezident „ne-obyčejným politikem“, čím více se vymyká průměru, tím lépe (Havel i Klaus to jistě splňovali, jakkoliv každý jinak; Havel mířil k přesahu národní existence, Klaus viděl přesah v suverénním pobývání doma).

Podstatou politiky je souboj idejí, přesněji bitva o ideje, o to, která z nich je správná (a tak trochu také věčná; trvalá, stálá platnost je součástí konceptu správnosti), soudí prezident Václav Klaus. Jeho dlouhodobý spolupracovník Petr Hájek v dokumentu Apoleny Rychlíkové Hájek na zámku, Petr v podzámčí dokonce tvrdí, že politika je soubojem světla a temnoty, který ovšem musí světlo vyhrát, neboť se mu to v dějinách díky Ježíši už jednou podařilo. Kde ale tento souboj jak z Hvězdných válek probíhá? Kde je ono bojiště, na němž ideje ve jménu světla a temnoty šermují, aby strhly běh dějin na svou stranu?

Skoro třetina středoškoláků si myslí, že za minulého režimu se žilo lépe, zněla stručná zpráva o průzkumu společnosti Člověk v tísni, podle něhož si děti narozené po roce 1989, které s komunistickým systémem nepřišly do styku, nejvíce váží tehdejších jistot: zaručené práce a poklidného stáří.

Působilo to téměř blasfemicky, neuctivě až výsměšně, když těsně před 70. výročím atentátu na Reinharda Heydricha vyšla poprvé česky vzpomínková kniha jeho ženy Liny – Můj život s Reinhardem. Manželka říšského protektora v ní vzpomíná na zlaté časy v Protektorátu Čechy a Morava, na to, jak se zde dobře žilo, nejen jí, ale i místním lidem, o něž se její manžel tolik zajímal. Lina Heydrichová na několika desítkách stran v podstatě rozvíjí větu, kterou později v roce 1979 zopakovala v rozhovoru pro Československou televizi: „Jsem i dnes ještě toho názoru, že úkol, který můj muž tehdy měl, byl ryze pozitivní a že se domníval, že pro Čechy dělal to nejlepší, co může.“

Přiznejme si, že viníkem dnešní evropské ekonomické a sociální situace je sám model tzv. sociálně tržní ekonomiky, napsal v HN prezident Václav Klaus. Je to tvrzení přinejmenším odvážné, připomeneme-li si, jak krize vznikala. Došlo k ní po prasknutí investiční bubliny, kdy se ukázalo, že globálně působící finanční ústavy ve snaze uživit nadbytek kapitálu nabízely půjčky i lidem a vládám, kteří by normálně neprošli filtrem bonity klienta. Exponenciálně stavěný bankovní dům se zhroutil, neboť rizikový kapitál byl nucen všechna aktiva přehodnotit nebo převést na likviditu, která najednou - světe, div se - chyběla.

Byla to sugestivní a třaskavá kombinace. Internetový článek o břeclavské lži, v níž patnáctiletý chlapec vytvořil obraz brutálně útočících Romů a maskoval tak před matkou vlastní selhání, doprovázelo krátké video. Ukazovalo demonstraci břeclavských občanů proti vymyšlenému romskému násilí. Kamera tu a tam sice ukázala mladé nácky, ale na většině záběrů byly tváře „slušných občanů“, lidí, kteří se přišli postavit za právo na klidný život. Mezi nimi převažovali mladí lidé, z rozhořčení, ale možná, že i z přesvědčení křičící: „Cikáni do práce!“ a „Bylo toho dost!“

Knihy Jaroslava Foglara, od jehož narození v červenci uteče neuvěřitelných 105 let, už asi nikdy nebudou fascinující dětskou četbou, která propojuje kluky „od šesti do devadesáti let“. Čtenářů ubývá, smysl pro romantiku města a přírody je považován za kýč a touhu po dobrodružství naplňují daleko sugestivnější, technologická lákadla a adrenalinové sporty. I Foglarova spisovatelská didaktika, s níž urputně rozděluje lidský svět na dobrý a špatný, může dnešním čtenářům připadat pohádková a naivní. Foglarovky – to je dnes něco jako nostalgická vzpomínka na dobu prvních trampských osad, které žily, mýtus čistoty života a prvorepublikovou naději, že trampská komunita může (alespoň na víkend) překonat odcizení moderního člověka.

Na aféru s přehnaně náročnou těžší verzí písemné maturity z matematiky, kterou bezchybně zvládli jen čtyři studenti ze 1 700, se dá dívat různě. První pohled vidí vinu instituce neschopných (CERMAT) odborníků, kteří neumějí sestavit slušný test, plýtvají státními penězi a zasloužili by vyhazov. Druhý pohled zaměřuje rozčilené kantory a žáky, kterým nejde o smysl a obsah zkoušky, tedy o matematiku a její důležitost pro život, nýbrž o chybějící kredity, otevírající cestu vzhůru společenským žebříčkem. Jak příkladně shrnul ředitel gymnázia PORG Václav Klaus ml.: „Někteří už jsou přijati na školy v Anglii a potřebují z matematiky jedničku, teď budou mít problém.“

Během premiérové projekce dokumentárního filmu Věra 68 se několikrát tleskalo na otevřené scéně. Nikoli ale filmu – uměleckým kvalitám, překvapivosti, výjimečnosti či vtipu, s jakým byl vytvořen –, nýbrž jeho hvězdě, Věře Čáslavské. Byla to pocta a poděkování sportovkyni, která sbírala gymnastické medaile v kritické době 60. let a kterou komunisté později odstavili jen proto, že odmítala odvolat podpis pod dokument Dva tisíce slov, jehož smyslu už dnes téměř nikdo nerozumí, pokud vůbec ví, že takový text existoval.

Vysoká škola musí být přípravou na budoucí povolání… A vědecký výzkum má být směřován ke konkrétní aplikaci ve výrobě, pravil na ideové konferenci ministr průmyslu a obchodu Martin Kuba, dnes zřejmě největší odborník ODS na vzdělání a vědu. Ekonomické ohledy, ostatně jako ve všech občansko-demokratických 'idejích' prezentovaných na konferenci, jsou centrem světa. Tvoří východisko, směr i cíl, smysl snažení a dění. Idea státu, která podle zesnulého prezidenta Václava Havla tolik chyběla obnovené české demokracii, byla konečně nalezena. Ekonomika – výkon, konkurence, zisk, bohatství – jistě osmyslí jinak marné lidské snažení, protože když už nic jiného, pak z lovu na ekonomickou hodnotu zůstane vždy něco pevného v ruce.

Demokracie je vláda forem, protože forma je jedinou obranou před chaosem. Proto se tolik dbá na jejich dodržování. Kde se nedá spolehnout na (psané i nepsané) formy vyjednávání o distribuci a dělení moci, přestává existovat demokratický systém a vzniká prostředí libovůle. V něm se nedá očekávat nic a vše je zároveň možné. Měřítkem dění se stává „vůle k moci“, jíž se podřizují všichni, přestože političtí aktéři, snažící se vyjít vstříc morální neuróze mediálního davu, přesvědčují sebe i okolí, že formy neustále chrání.

Rozsudek nad Vítem Bártou a jeho pětadvacetistránkové odůvodnění z pera soudce Jana Šotta je v posledních dnech asi nejoblíbenějším čtivem české provenience. Šottovi se podařilo k odborné literatuře přitáhnout i lidi, kteří by se do právnických textů nikdy nepouštěli. Je to dáno poměrně srozumitelným, až populárním jazykem soudce i jeho precizním logickým rozborem situace, což jsou, jak vidno, dva hlavní předpoklady pro zvyšování slabého právního povědomí.

Probíhající "předběžná retrospektiva" Damiena Hirsta v londýnské galerii Tate Modern se stala příležitostí k vyjádření názoru na současné umění. Všichni, kdo kdy o něm psali, či se díky své autoritě veřejně vyjadřují k dění ve společnosti, cítí povinnost říci, že toto pseudodílo – plné všelijakých zvířat ve formaldehydu, pilulek ve skříňkách kuriozit a barevných teček na zdi –, že tento paskvil nejbohatšího vizuálního umělce světa stojí možná za pozornost, ale jen proto, že předvádí hrůznou vyprázdněnost umění.