Nevolnost a zneklidnění - dvě podstatné reakce, které jsou spojovány s moderním uměním už proto, že s nimi tvůrci záměrně pracují. Umělec je přece ten, kdo objevuje neobjevené, ukazuje neviděné, kdo odhaluje zakrývané, to, co není vidět, o čem nevíme nebo nechceme vědět, co schováváme a co při vystoupení na scénu, při jasném nasvícení, logicky vyvolává odpor a nejistotu. Někdy je taková divákova reakce spíš vedlejším produktem, který vznikne náhodou, nejčastěji vlivem specifického naladění vnímajícího, někdy je to dokonce vědomý či nevědomý cíl kurátora.
Svlékání a oblékání obličeje
Na výstavě Tváře, fenomén tváře ve videoartu, v pražské Galerii Rudolfinum vzniká silný pocit nevolnosti a nejistoty spíše prostou kumulací instalace. Už mihotání černobílého obrazu v první místnosti výstavy vyvolává stroboskopický efekt a připravuje oči a celé tělo na průchod výstavním transem, na útok něčeho hodně nepříjemného a trochu (hodně) děsivého.
A přitom se vlastně nic moc neděje. Videa představují proměny lidské tváře, její dekompozici a opětovné skládání, její posuny a překrývání, svlékání a oblékání. Je to hra, která při určitém pohledu může vlastně vyvolávat radost z mnohosti: z toho, že svět tváře je tak nekonečně pestrý a zajímavý.
Jenže s tváří je spojována představa o kompaktnosti a jisté okamžité jednoznačnosti lidské bytosti, je na ni přímo navěšena naše lidská identita. Rudolfinské videoartové zkoumání jde tedy přesně opačným směrem než cestou hravé radosti. Identita se tu rozsypává a drolí, rozztrácí a v okamžiku proměňuje – mizí a opět se vynořuje a zase znovu mizí – a právě z tohoto mizení, z této tekuté neuchopitelnosti, která je snad nejsilněji zobrazena v sérii videí Mariny Abramovič, vzniká onen podivný pocit nevolnosti a velké nejistoty.
Ztrácení, mizení, tekuté písky identity – to všechno patří do obecnějšího pocitu moderní doby, která se dávno přehoupla do své post-fáze. Umění tak shromažďuje něco, co sice intenzivně žijeme, co si ale z jistých sebeobranných důvodů nepřipouštíme. Upřímně řečeno: kdo z nás v každodenním koloběhu dokáže říct, že všechna tahle mnohost jsme pořád ještě my, i když ji neovládáme a vlastně jen velmi obtížně držíme pohromadě? Kdo dokáže říct, že rozpadání a opětovné skládání je vlastně běžný životní proces, dokonce sama podstata života?
Přikývnout chaosu
Vzdor realitě, kterou umění servíruje často velmi syrově a krutě, stále trváme na tom, že naše tvář, přes všechny proměny, je pořád jedna a táž. Stojí na tom všechny společenské instituce, právní systémy, jakákoliv organizace společnosti. Ve světě neustále změny se bráníme proměně a trváme na tom, že je tu něco neměnného – naše identita.
Přijmout proměnu bez možnosti jejího identitního shrnutí znamená z obecného pohledu přikývnout silám chaosu a šílenství. Proto z výstavy v Rudolfinu, která pouze tvaruje běžně prožívanou, byť intenzivně vytěsňovanou nebo prostě nevnímanou, realitu, může vznikat tak silný pocit nevolnosti.
Je-li ovšem „hravá radost“, prosté přitakání mnohosti, o níž byla řeč, lidem více méně zapovězena, neznamená to, že radost zmizela úplně. Je to jen radost (a přitakání) jiného typu. Všechna videa v Rudolfinu přece staví na tom, že se k proměně, již nelze uchopit, dostávají skrze něco takového jako trvání. Čas, jeho byť minimální rozsah využitý pamětí média, nakonec paradoxně zachraňuje svět tváře před rozpadem do neidentické mnohosti.
Je to vlastně prostá moudrost tváře, objevená moderní technikou: ve tváři je nejsilněji vyjádřena lidská identita, a to jednoduše tím, že se do ní postupně zapisuje celá mnohost života.
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
