Petr Fischer strana 4 z 5

V kolektivní psychice společnosti, stejně jako v té individuální, existují zvláštní zamotané uzly, komplexy spojů a výběžků, v nichž se tok psychické a výbušné emotivní energie neustále zadrhává a točí v kruhu: zakusuje se sám do sebe, polyká se a zase vyplivuje, jako vracející se proud na jezu. Vždy, když se na takový uzel narazí, dostává se společnost do podivné křeče, jako by ji zasáhl elektrický šok. Na povrch dění se vyvalují neduhy a neřesti, které se jindy šikovně skrývají. Takových chvílí je třeba využít. Je to jedinečná příležitost, jak cucek v psychice rozmotat, abychom se do jeho labyrintu už nikdy nechytili.

Tuzemským tvůrcům chybí odvaha, příliš se přizpůsobují tomu, co chtějí diváci vidět, a málo se věnují tomu, co chtějí sami říct (je-li tedy co), naznačil v jednom rozhovoru režisér Václav Kadrnka, jehož film Osmdesát dopisů se po světové premiéře na Berlinale blíží do českých kin.

Sobotka nebo Hašek? Otázka, která zazní v pátek na brněnském sjezdu české sociální demokracie, má silný vylučovací charakter, buď – anebo. Tváří se osudově, jako by se skutečně rozhodovalo mezi dvěma různými cestami, často protisměrnými. Ale už sama jména Hašek a Sobotka, která se v horních patrech ČSSD pohybují již delší dobu, naznačují, že změna, která se od nového předsedy očekává, nebude radikální – a vlastně nemusí být ani změnou.

Národní ekonomická rady vlády nezapře adjektivum E v názvu. Její návrhy na reformu vzdělávání se orientují především na ekonomickou využitelnost, ostatně celá studie je zarámována spojením „… pro konkurenceschopnost a podporu podnikání". Vzdělání, vyplývá z materiálu, má být především nástroj užitkový. Díky němu rostou šance na lepší ekonomickou budoucnost. Proto ona jednoduchá doporučení, která pronikla do médií: angličtina důkladně, další jazyky téměř zbytečné, více finanční gramotnosti, IT, oživení zapomenuté matematiky – zkrátka pomáhat na svět lidem, kteří si budou umět věci spočítat.

Sté narozeniny filmového režiséra Otakara Vávry – velké pitoreskní divadlo, které se kolem nich rozběhlo v televizi – jsou pro mnoho kulturních publicistů téměř nestravitelné, minimálně způsobují jistou nevolnost. Velebí se tu přece muž, který točil propagandistické filmy a byl schopen pracovat za každého režimu a v každém z nich být velmi důležitou osobou. Muž bez vlastností, zejména těch morálních, si žádnou veřejnou oslavu nezaslouží…

Z výroků prezidentů zůstávají v paměti většinou jen stručné bonmoty: „Krev, pot a slzy“; „Nebát se a nekrást“; „Ježíš, nikoli Caesar“; „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Časem se jiskrnost a význam těchto slov stírají a mění se v anekdoty, jako se to stalo Havlovu revolučnímu heslu o pravdě. Významnější výroky hlav států, které charakterizují nebo ovlivňují společnost podprahově, zato však delší dobu, ve velkých dějinách bohužel zapadnou.

Darren Aronofsky má trochu smůlu. Jeho nový film Černá labuť se ne a ne vymanit z nekonečného srovnávání s jeho předchozím, mezinárodně oceněným filmem Wrestler. V obou přece sledujeme detaily všelijak drceného těla, v obou hlavní hrdinové podstupují dobrovolnou torturu, jen jejich masochismus (křehké baletky Niny a drsného zápasníka Randyho) je motivován odlišně. Jenže ona „odlišná motivace“ je základem, na němž se oba filmy radikálně dělí. Světy Wrestlera a Černé labutě se míjí.

Mohl se film, který se jmenuje roztomile dětsky Biutiful, vyhnout označení kýč? Už ve chvíli, kdy mexický režisér Alejandro Gonzáles Inarritu vepsal do titulu slovo „krásný“ a učinil z něj téma snímku, bylo rozhodnuto. Biutiful je kýč, ale jen ve velmi zvláštním smyslu.

Lékaři vyděrači. Vyhrožovat odchodem od operačního stolu je totéž co vyhrožování smrtí a obyčejné vydírání. Lékaři vyděrači se neštítí zneužívat ke zvýšení platů i nevinné novorozence. Vyděrači napínají požadavky… Ekonomika někam zmizelaStručný přehled novinových sentencí z poslední doby potvrzuje, že debatu o protestu lékařů, kteří bojují za zvýšení platů hromadnými výpověďmi, zcela ovládlo etické hledisko. Ekonomika, o niž šlo na začátku, se poněkud vytratila. Přitom na startu akce se hovořilo o tom, že věc má mít výhradně ekonomický rozměr. Vláda prohlásila, že peníze na vyšší mzdy nejsou, neboť procházíme ekonomickou krizí (růst HDP kolem 2 % je dnes už chápán jako krize), a kdo tomu nechce rozumět, musí být omezený. Nikoli etika, ale matematika a ekonomika, toť, oč tu běží, troubo.

Petr Nečas je optimálním premiérem, pravil prezident. Vylovíme-li z chabých zbytků latiny řadu nepravidelného stupňování bonus – melior – optimus, dobrý – lepší – nejlepší, zní prezidentova věta ještě silněji. Petr Nečas je nejlepší předseda vlády, nejlepší, jakého v daných podmínkách můžeme mít. Je to ten nejlepší z momentálně možných premiérů.

Nový ministr životního prostředí Tomáš Chalupa chce vést resort bez dogmat a ideologie. „Jediná ideologie, která je přípustná, je ‚ideologie zdravého rozumu‘,“ vysvětlil v ironicky působící poznámce nový člen vlády. Proč ironicky? Protože slovo „ideologie“ je použito dvojznačně. Ideologie zdravého rozumu, to vědí přece všichni, nemůže být ideologií, uměle a priori konstruovanou pravdou, protože „zdravým rozumem“ je nadán každý z nás (neměl by tedy být problém dojít ke společnému závěru).

Politický vliv prezidenta se přeceňuje, postěžoval si nedávno komentátor LN Daniel Kaiser a připomněl novinářskou obsesi, která způsobuje, že každý prezidentův krok je rozsáhle komentován a probírán a i směšné plácnutí do vody je v jeho případě hned považováno za politické tsunami.Inu, prezident je hlava státu, čeká se od něj hodně, chtělo by se namítnout. Jenže pak člověku dojde, že novinářská posedlost Klausem není posledních deset let dána inspirativností či nebezpečností jeho politického myšlení a chování, nýbrž tím, že prezidentův obličej a jednoduché provokativní, polarizující názory fungují jako mediální marketingové lákadlo, které zabere vždy, když není co nabídnout, a námitky jdou stranou.Neuróza z Klause je tedy společným dílem médií a prezidenta, vycházejí ze stejné narcistní motivace, přičemž se jedno zrcadlí v druhém.

Projekt Dvacet filmových sezon v České televizi, který odstartoval včera večer, slibuje dobrodružný výlet do dějin českého porevolučního filmu. Je to výprava poučná zejména kvůli dnešku, který se při pohledu zpět jeví méně odvážný a zajímavý, což může být jen prostý efekt času a nostalgického ohledu k němu. Věci vzdálené se v něm vždy zdají být pevnější, autentičtější, radikálnější. Ale kdo ví, jak to je…

Politika je divadlo. Ještě patrnější je to v dnešní mediální době, která pro politickou hru vymyslela několik nových scén (televizních, rozhlasových, internetových), jež se od sebe sice liší žánrově, ale spojují je jednotná pravidla a spektakulární charakteristika živlu. Cílem politických kusů, které herci dávají nepřetržitě, je nejen pobavit a zaujmout, ale také přesvědčit. Politik může dnes něco dokázat jedině tehdy, když přesvědčí publikum, když má jeho důvěru. A tedy: když je dobrým hercem.

Ve sloupku otiskovaném právě v čase předvánočním se nesluší obtěžovat čtenáře probíráním aktuálních upatlaných politických afér, ačkoli název „Zleva zprava“ (sloupek HN) naznačuje, že takto zarámovaná rubrika je k takovému úkolu předurčena. Chuťovka, řeklo by se, ale ne, ne, ne… Někdy příště. Dva dny před Štědrým večerem se noviny dají zaplnit smysluplnějším způsobem: můžeme například meditovat o původním smyslu adventu, třeba se pokusit odpovědět na otázku, co skutečně přijde (nadílka, ta jistě) a co stále přichází (naděje na nový život, anebo ne); pozastavit se nad náhlou inflací potřeby obdarovávat; kritizovat konzumní podobu současných Vánoc či profesorsky nadzdvihnout obočí nad tím, že podle anglo-amerických médií Santa Claus poráží v Česku tradičního Ježíška, což se v minulosti nepodařilo ani mimořádně silnému a odolnému Dědu Mrázovi. Pchá…

Turnerova cena, udělovaná za to nejlepší v britském výtvarném umění, je už řadu let přehlídkou ozvláštňování, které jako by bylo jedinou možností, jak umění zachránit a dát mu v době únavy z historie a přejedení z nadbytku smysl. Cenu už obdržely série fotek a videí o muži protestujícím proti establishmentu; dům, který umělec rozložil, udělal z něho vor, sjel na něm řeku, a pak dům opět postavil; sociální projekt sledující místa, kde zemřeli cyklisté, či zabírající kamerou rození zla v blízkosti farmy George Bushe jr; podivná sestava světel, střídavě svítících a zhasínajících.

Slovo stávka má v české porevoluční společnosti velmi negativní pověst. Snad proto, že většina populace si ještě pamatuje propagandistické zneužívání boje za práva zaměstnanců ve prospěch ideje „diktatury proletariátu“ a při vyslovení slova stávka vidí červeně (totéž platí pro výraz odbory, které jsou pouhým synonymem stávky). Stávka se v nově zrozené české demokracii rychle stala něčím nepřípadným, co ohrožuje samu podstatu nového kapitalistického režimu, jejž jsme dobrovolně přijali na náměstích a posléze i skrze volební urny.

Nebesa se nehroutí, nic zásadně špatného se neděje, komentoval prezident republiky vznik pražské koalice mezi ODS a ČSSD. Tentýž prezident, který si před časem stěžoval, že z české politiky vymizel souboj ideologií, který je základem demokracie, posvětil koalice stran, které se před každými volbami považují za přísné ideologické nepřátele (samozřejmě z principu, jinak by nebyly, čím jsou). Možná že teď, v jednom týmu, se jim bude lépe soupeřit. Inu, nic nového, nebesa nepadají, tak nějak jsme si zvykli…

Milan Knížák si státní vyznamenání zaslouží, říkal jsem si ještě v říjnu. Přece jen jako umělec v 60., 70. a 80. letech sehrál důležitou roli. V dějinách českého výtvarného umění druhé poloviny minulého století je opravdu nepřehlédnutelný, což nakonec nepopírají ani nejtvrdší kritici jeho působení v Národní galerii.

Ani letos se festival dokumentárních filmů v Jihlavě neobešel bez otázky, kde je hranice mezi dokumentárností a hraným filmem a jak rozlišit mezi autentickým záznamem reality a skrytou či málo přiznanou manipulací. Jako by na těchto otázkách zejména v době přemíry obrazů, kde musí být každý neustále ve střehu, jestli právě teď není vizuálně podváděn, nějak zásadně záleželo.

Na začátku 90. let se do českého veřejného prostoru dostala podivná a později velmi vlivná představa, že umění si na sebe musí vydělat. Umělec, který se neumí prodat, nemá právo na takové označení, protože umění je právě tak marketing jako tvorba, což platilo vždy a všude. Koneckonců umění je přece zboží.

Krize. Slovo, které už dva roky bezpečně přežívá ve slovníku ekonomů, volně přešlo do řeči politiků, kteří si ho zamilovali natolik, že se ho hned tak nepustí. Všichni se přece shodneme, že žijeme v krizi; jenže v jaké vlastně? A jak se to pozná? V polovině 90. let, kdy Česko prožívalo první porevoluční hospodářský propad, se politici snažili krizi popisovat čistě technicky. „O krizi hovoříme, pokud hrubý domácí produkt klesá tři po sobě následující čtvrtletí,“ připomínal Miloš Zeman definici z učebnic ekonomie, kterou tehdy Česko opravdu naplňovalo.

Přímý televizní přenos závěrečných řečí žaloby, obhajoby a obžalovaných v kauze žhářského útoku ve Vítkově vyvolal pochybnosti o spravedlivém posuzování případu. Jako by přítomnost kamery nepřístojně ovlivňovala soudce, což je námitka, která se objevila už u odvolacího soudu s Karlem Srbou, kde kamery v přímém přenosu asistovaly poprvé. A není to právě kamera, kdo nutí lidi k exhibicím, což na rozhodování soudců může mít vliv? Není to kamera, podvědomě nutící soudce, aby ve sledovaném případu rozhodovali přísněji, jak si žádá tlak ulice zprostředkovávaný médii?

Kampaň před komunálními volbami připomíná televizní soutěž v proměnách tváře. Ve zvláštní reality show, probíhající najednou na všech komunikačních kanálech, v médiích i na ulicích, se neproměňují vrásky, nosy, ústa či oči jednotlivých obličejů, nýbrž tváře celých stran. ODS a ČSSD, dva nesmiřitelní nepřátelé minulosti, se snaží přesvědčit voliče, že jsou, čtvrt roku po volbách, už úplně jiné. Sledujeme zrození voličsky přátelských stran, kterým najednou jde o ekologii, urbanismus, kulturu (včetně té politické), zkrátka o dobrý život, na který jejich dřívější lídři pro samou nenávist a zaťatost ve vážném boji o peníze zapomínali.