Projekt Dvacet filmových sezon v České televizi, který odstartoval včera večer, slibuje dobrodružný výlet do dějin českého porevolučního filmu. Je to výprava poučná zejména kvůli dnešku, který se při pohledu zpět jeví méně odvážný a zajímavý, což může být jen prostý efekt času a nostalgického ohledu k němu. Věci vzdálené se v něm vždy zdají být pevnější, autentičtější, radikálnější. Ale kdo ví, jak to je…
Mainstream zvítězil
Zdá se ovšem, jakoby v českém filmu po topolovském „výbuchu času“ na začátku devadesátých let minulého století došlo ke zlomu, v němž umění (přirozeně, řekl by někdo) začalo být vytlačováno potřebami zábavního průmyslu. Koneckonců i producent projektu a režisér doprovodných dokumentárních filmů Petr Vachler přiznává, že původní skladba filmů z 20 filmových sezon, které budou postupně odvysílány, byla jiná, neboť počítala s artovým divákem ČT2, zatímco přesun projektu na ČT1 znamenal vstřícný krok k mainstreamovému divákovi lačnému uklidňujícího pobavení. Inu, už i stručné dějiny českého filmu na veřejnoprávní televizi se dnes musí vytvářet podle marketingového vzoru cílových diváckých skupin.
Filmy jako V žáru královské lásky (1990, r.: Jan Němec) nebo Krvavý román (1993, r.: Jaroslav Brabec), které v první polovině 90. let patřily k tomu nejlepšímu a nejodvážnějšímu, co na českém území vzniklo, anebo trapná a nespravedlivě zatracovaná parodie Už (1995, r.: Zdeněk Tyc), se tedy televizní projekce nedočkají. O všech těchto filmech se sice bude hovořit v doprovodných dokumentech, ale není to, že skutečné filmové umění vypadne z průřezové dějinné řady, přece jen jistá výkladová manipulace? Pokusem v zájmu sledovanosti vytěsnit typy děl (nikoli díla samotná, neboť vše se naráz odvysílat nedá; kupříkladu zapomenutá Postel z roku 1997 režiséra Oskara Reifa, která se nedostala do Vachlerovy divácké dvacítky, alespoň nedávno běžela na ČT2), bez nichž český film bude jen více méně poklidným proudem nivelizovaných obrázků.
Porevoluční tvůrci se rychle přizpůsobili obchodní podstatě filmového průmyslu a jejímu masovému tlaku. I malý film musí být velký, aby se prodal (obrazně i doslovně), což je vidět zejména na snímcích, jež primárně mířily do zahraničí a měly zaujmout především akademii vybírající oscarové snímky jako Kolja, Musíme si pomáhat, Želary. Nešlo primárně ani tak o peníze, jako o slávu. Nestačilo, že filmu tleskají kritici, intelektuálové nebo jen určitá skupina lidí; aby byl člověk uznán za relevantního tvůrce, potřebuje poklepání na rameno od milionového davu. Film je průmyslové umění a jako takové je vytvářením masových hvězd, a to se (ne)vědomě odrazilo i v české tvorbě.
Film je hláška
Příklon k davu se projevil i tím, že se místo filmové řeči, odhalování a hledání jejího tajemství tvůrci téměř výhradně soustřeďovali na film jako vyprávění, což nezakryje ani používání nových efektů a technologií. Dostali jsme se do fáze, o níž hovoří britský tvůrce Peter Greenaway, když tvrdí, že naprostá většina filmů se dnes ocitá v pozici „služky literatury“. Silná závislost na literatuře postihla i českou kinematografii, film se tu od poloviny 90. let dostal do role pouhé ilustrace psaného.
Možná je to přehnané, mimo realitu, ale jen do té chvíle, než si uvědomíme, co z českých filmů zůstává v obecném kolektivním (pod)vědomí. Ať už recenzenti, komentátoři, politici nebo třeba lidé sedící v restauraci či ve vlaku, ti všichni využívají slovní, nikoli obrazové kvality českých filmů, když nejčastěji ve spojení s nimi odkazují na slovní hlášky.
Hláška z filmu, nikoli multimediální obraz, je pravým jádrem novodobé české kinematografie, z níž byly dočasně vyřazeny filmy hledající místo pohyblivých písmen film. Zvláštní výběr snímků ve Dvaceti filmových sezonách tuto pravdu neobjevil, pouze ji znovu a jasněji osvítil: film je hláška, hláška je film.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
