Ve sloupku otiskovaném právě v čase předvánočním se nesluší obtěžovat čtenáře probíráním aktuálních upatlaných politických afér, ačkoli název „Zleva zprava“ (sloupek HN) naznačuje, že takto zarámovaná rubrika je k takovému úkolu předurčena. Chuťovka, řeklo by se, ale ne, ne, ne… Někdy příště. Dva dny před Štědrým večerem se noviny dají zaplnit smysluplnějším způsobem: můžeme například meditovat o původním smyslu adventu, třeba se pokusit odpovědět na otázku, co skutečně přijde (nadílka, ta jistě) a co stále přichází (naděje na nový život, anebo ne); pozastavit se nad náhlou inflací potřeby obdarovávat; kritizovat konzumní podobu současných Vánoc či profesorsky nadzdvihnout obočí nad tím, že podle anglo-amerických médií Santa Claus poráží v Česku tradičního Ježíška, což se v minulosti nepodařilo ani mimořádně silnému a odolnému Dědu Mrázovi. Pchá…
To všechno už tu bylo, o všem se už více méně psalo, probralo se ze všech úhlů, rozmazalo na desítkách stran, v knihách, na webech. Ale psát se musí, prostor chce být zaplněn – a nějaká ta hřejivá úvaha před Ježíškem by se přece jen hodila. Tak tedy, ehm!
Augustinovo poselství
Vánoce více než jiné svátky vyjadřují jakousi bazální lidskou potřebu pospolitosti. Automaticky či skutečně autenticky před nimi zdůrazňujeme to, co nám po celý rok nebo minimálně hodně často během roku chybí, totiž bytí s druhými, a to nejen s lidmi z blízké rodiny. Bez „Mit-sein“, spolubytí, jak kdysi vznešeně, ale překvapivě srozumitelně napsal německý filozof, vůbec nejsme lidmi. Člověk je tvor sociální, sociální stránka ho definuje a vytváří, to „socialis“ je ona sapientia, moudrost, jež tvoří základ přívlastku neutrálního rodového jména homo (člověk).
Jenže jako na potvoru tohle slůvko, slovíčko má u nás doma dost špatnou pověst. Zkazili je – zkorumpovali, řeklo by se moderně – komunisté a po nich akademicky založení pravicoví politici, ale i ti méně akademičtí levicoví, kteří nedokázali dostatečně a přesvědčivě vysvětlit, že podstatné jméno „socialismus“ nevychází nutně z komunistické představy socialismu uskutečněného už tady na zemi, nýbrž ze sociálnosti, která teprve přichází, i když je tu mezi námi jako možnost, jež se průběžně uskutečňuje. „Socialis“ má mnohem starší rodný list než ten komunistický – a má mnohem blíže k Ježíškovi, než si připouštíme.
„…quoniam vita civitatis utique socialis est“ neboli „…neboť život obce [Boží] jest jistě životem pospolitým,“ píše svatý Augustin ve spisu O Boží obci (De civitate Dei, XIX). Náboženská autorita, která svědčila o Bohu svou osobní konverzí a není žádným způsobem spjata s vyprázdněným katolicismem některých období dějin, jenž české společnosti obecně nejvíce vadí, tu popisuje ideální představu Boží obce jako pospolitost. Na kvalitě tohoto sociálního těla, na sociálním, pospolitém propojení celku, jak rozebírá dále Augustin – a po něm mnoho jiných autorů –, závisí kvalita společenství jako takového. Společnost nemůže být šťastná, a tedy „boží“ („být v pokoji“ slyšíme od Augustina), bude-li pouhým souborem individuí žijících pro svá soukromá štěstí.
Vrozený reflex
Vánoční potřeba blízkosti druhých není náhodná. Je to něco jako vrozený reflex, kterého se nezbavíme tím, že na něj zapomeneme, protože se vždy přihlásí o své právo na existenci. Narození Ježíše Krista i nevěřícím přináší důležitou zvěst, zprávu o sociálních potřebách světa, který bez tohoto lidského pojiva přestane být světem, tedy místem či prostorem společného přebývání.
Augustinovo jasné slovo zachycené v čase předvánočním lze proto chápat také jako výzvu k vyzvednutí slova „socialis“ z dějinné kletby. Nemusíme kvůli tomu přebudovat celou naši sluchovou paměť. Stačí to slovo prostě přeložit a místo o socialismus usilovat o pospolitost, jež není levá ani pravá. Krásné pospolité Vánoce!
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
