Přímý televizní přenos závěrečných řečí žaloby, obhajoby a obžalovaných v kauze žhářského útoku ve Vítkově vyvolal pochybnosti o spravedlivém posuzování případu. Jako by přítomnost kamery nepřístojně ovlivňovala soudce, což je námitka, která se objevila už u odvolacího soudu s Karlem Srbou, kde kamery v přímém přenosu asistovaly poprvé. A není to právě kamera, kdo nutí lidi k exhibicím, což na rozhodování soudců může mít vliv? Není to kamera, podvědomě nutící soudce, aby ve sledovaném případu rozhodovali přísněji, jak si žádá tlak ulice zprostředkovávaný médii?
Virtuální síň
Soudci nežijí ve vzduchoprázdnu. Pohybují se ve svobodné společnosti, čtou noviny, dívají se na televizi, hovoří s přáteli. Při řadě jednání se musejí vyrovnávat s tím, že před rozhodnutím má případ specifický mediální obraz. Jejich základní odpovědnost se tím ale nemění. Mediální obraz či tlak veřejnosti nemůžou být pro soudce relevantní. Dál musí soudit podle důkazů a míry společenské nebezpečnosti činu, které zapadají do systému morálních hodnot, jež společnost uznává. A které soudce nutně zahrnuje do rozhodování, protože nikdy nesoudí sám za sebe, nýbrž v zastoupení za celou společnost, jejíž důvěru dostal.
Kamera tuto situaci komplikuje jenom tím, že do soudní síně „pouští“ více diváků. Zpřítomňuje občanské tělo, které při rozhodování stojí za zády každého soudce, jen ho není tolik vidět a hmatatelně cítit. V dobách, kdy nebyla televize, probíhalo zpřítomňování v novinách, a potom tu byla konkrétní přítomnost lidí v soudních síních.
Kdo vykonává na soudce větší tlak – kamera přenášející dění na obrazovky, nebo nespokojený dav žádající lynčování přímo u soudu? Není kamera spíše prostředkem tlumícím emoce než tím, kdo je vyvolává a stupňuje? Přímý přenos, který vytváří iluzi simultánní přítomnosti, připomíná abstraktní, odtažitou rekonstrukci skutečného tělesného pohybu v soudní síni, kam už kromě novinářů a zúčastněných nikdo nechodí, protože očekáváme, že se vše dozvíme z médií. Nechceme se věcí dotýkat, ale vždy chceme mít v ruce jejich obraz.
Obrazy, jichž se nezbavíme
Filmová technika umí divy. Dokáže gradovat emoce, usměrnit vyřčené, posouvat je do výbušných souvislostí. To se ale u ostravského soudu nedělo. Kamera byla nemoderně statická, v jednom úhlu, prakticky bez střihu, bez detailů. Díky tomu netlačila na růst emocí, ale stáčela pozornost k celé podivné instituci soudu (soud je kulturní produkt, nic přirozeného), s kterou se – když nemusíme – nesetkáváme. A to žijeme v prostředí, kde i hlava státu otevřeně kritizuje nadvládu soudců a právníků.
Ve Spojených státech, kde je tato námitka mnohem oprávněnější, existuje od roku 1991 televizní kanál Court TV specializovaný na soudní případy. Soudní přelíčení se tu i v jiných celostátně sledovaných kauzách proměňuje v jakousi reality show. V českém prostředí tato emotivní posedlost „soudní dramatikou“ zatím nehrozí. Přímý přenos ze soudní síně v případu důležitém pro celou společnost může v Česku naopak zvýšit právní vědomí. Připomínáme si rozdělení rolí; můžeme si vyzkoušet roli soudce, vžít se do obviněných; přemýšlet o váze argumentů a jejich překrucování. Nebo se zamyslet nad tím, do jaké míry se může advokát ztotožnit s výkladem lidí, které obhajuje. Kudy se táhne morální hranice mezi profesionálním a ryze lidským přístupem?
Kamera je dobrý i zlý sluha, dobrý i zlý pán. Rozhodování o dobru a zlu i tady leží na lidech, kteří obrazy kamery přijímají. Kritický odstup ovšem neznamená, že celý mediální aparát rovnou hodíme do koše jako ďábelskou ideologii. Obrazů se už nikdy nezbavíme, jde jen o to, jak se v jejich produktivním a snadno zneužitelném světě vyznat a neztratit.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
