Sté narozeniny filmového režiséra Otakara Vávry – velké pitoreskní divadlo, které se kolem nich rozběhlo v televizi – jsou pro mnoho kulturních publicistů téměř nestravitelné, minimálně způsobují jistou nevolnost. Velebí se tu přece muž, který točil propagandistické filmy a byl schopen pracovat za každého režimu a v každém z nich být velmi důležitou osobou. Muž bez vlastností, zejména těch morálních, si žádnou veřejnou oslavu nezaslouží…
Výsledek v. morálka
Vávra patří do skupiny lidí, kteří stále oživují otázku, zda lze vést rozdíl mezi dílem a osobností. Většina jeho žáků, včetně Emira Kusturici a Věry Chytilové, ho považuje za geniálního učitele, jenž dával prostor novým cestám, ale který, jak zdůrazňuje Jiří Menzel, naučil filmovému řemeslu. A řemeslo a dobré filmy – přinejmenším Kladivo na čarodějnice nebo Romance pro křídlovku – tu zůstanou, i když si o Vávrovi budeme dál myslet, že byl poněkud plastického charakteru. Mimochodem, kdo se dnes dívá na Kladivo a uvědomuje si, že tento film natáčel právě Vávra? A je to vůbec ještě důležité u snímku, který se stal součástí kolektivního vědomí i nevědomí společnosti? Je důležité vědět, že spoustu historických filmů, jejichž často tendenční obrazy plnily paměť několika generací, točil Vávra? Nepřítelem jsou obrazy v hlavě, morální údery, tvůrci nás od nich neosvobodí.
Célinovo dílo také nelze šmahem spálit, protože autor sdílel s Hitlerem vyhraněný antisemitismus, a Martin Heidegger nepřestane být nejvýraznějším filozofem první poloviny 20. století, protože v nadšení pro osud Bytí krátkodobě podlehl nacistické mystice. Vávra nedosahuje významu Célina a Heideggera, podstata sporu je ale stejná, přestože se odehrává v kontextu české společnosti a jejích, zdaleka ne pouze filmových dějin.
Na Vávrových narozeninách nefascinují v podstatě dávno vyřešené spory o mravnost autora, jehož dílo prý přestává být hodné zaznamenání, jakmile zjistíme, že se choval nemravně. Nové a skutečně inspirativní jsou až výroky oslavence, jenž hledá životní poučení a pak je nabízí všem, kteří jeho slova i přes připravené soudy chtějí slyšet. Stojí za to se pro jednou přemoci…
Vzkaz národního umělce
V dokumentu, který natočila jeho žena Jitka Němcová, Otakar Vávra nabízí dva principy, které vedou ke šťastně a plně prožitému životu (plně u Vávry znamená v práci). „V životě je důležité umět uhnout,“ pojmenovává Vávra ten první. Je to nejstručnější vysvětlení, proč Vávra točil v každém režimu. „Umět uhnout“ sice znamená pokořit se, ponížit, poplivat sám sebe (každý dle svého vkusu), ale jenom proto, aby se člověk nenechal zničit a „mohl dělat svou práci“. „Film byl můj život. Chtěl jsem celý život dělat filmy…,“ opakuje Vávra. To kvůli životu-filmu se naučil uhnout, kvůli životu-filmu ponižoval sebe i ostatní v okolí.
Druhý vzkaz je ještě pozoruhodnější: „Naučit se zapomínat.“ „V životě je důležité naučit se zapomínat,“ připomíná autor, jenž zapomínal, a proto přepisoval své memoáry, aby se lépe hodily k době, která právě přišla, člověk, jenž jednou hovořil o službě komunistické verzi socialismu, jindy o jeho nedemokratické zvrácenosti.
Vávrovo doporučení, to je téměř nietzscheovská výzva: Odlehčete se od tíhy dějin, nenechte se dějinami ničit. Podobně volá Nietzsche v Nečasových úvahách, když se vymezuje proti posedlosti historismu a závidí zvířatům, že na rozdíl od lidí umějí snadno zapomínat a nemusejí nosit na zádech neužitečné břímě historického harampádí, bránící svobodnému dechu života.
Stoletý Vávra – memento historiae a esence češství: umět uhnout, zapomínat. Vskutku národní umělec.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
