Turnerova cena, udělovaná za to nejlepší v britském výtvarném umění, je už řadu let přehlídkou ozvláštňování, které jako by bylo jedinou možností, jak umění zachránit a dát mu v době únavy z historie a přejedení z nadbytku smysl. Cenu už obdržely série fotek a videí o muži protestujícím proti establishmentu; dům, který umělec rozložil, udělal z něho vor, sjel na něm řeku, a pak dům opět postavil; sociální projekt sledující místa, kde zemřeli cyklisté, či zabírající kamerou rození zla v blízkosti farmy George Bushe jr; podivná sestava světel, střídavě svítících a zhasínajících.
Turner Prize: pythagorejské oživení vizuálna
Vystavení prostoru
Přestože je zřejmé, že i v Británii stále častěji vítězí myšlenky nad artefakty, potvrzujíce tak nadvládu konceptuálního umění, až dosud Turnerovy cenu braly objekty, tedy předměty, na něž si tak či onak můžeme sáhnout a které tudíž disponují jistou vizualitou. Letošní vítězka Susan Philipsz povětšinou zaměřená na taktilní, sochařskou práci, která se až ex post nechává hladit očima (je otázka, zda sochy nejsou určeny „slepému“ omaku než dívání), posunula možnosti ještě o krok dál, když vystavila vlastnohlasně zpívanou píseň o kraji skotském Lowlands, jíž původně rozezněla prostor pod mostem v rodném Glasgow, a na výstavě v Tate Britain ji pak nechala znít pustou výstavní síní.
Dostat výtvarnou cenu za zpěv, jak poznamenal teoretik Tomáš Pospiszyl, je opravdu pozoruhodné. Taková novinka to ale není. Se zvukem, s hudbou, se pracuje v instalacích a videoartu desítky let. Zvukově často tvoří třeba známý americký tvůrce Bruce Nauman, který například před pěti lety zvukem naplnil londýnskou turbínovou halu v budově galerie Tate Modern. Nauman využil rytmizované smyčky slov a sloganů, které se z výkřiků měnily v meditativní mantry, podobné prozpěvování svatého slova ÓM.
Naumanovi nešlo o to vystavovat zvuk a slova. Výchozí otázkou bylo, jak vystavit prostor turbínové haly muzea, bývalé elektrárny. Rytmizovaná slova zhruba dvaceti textů nebyla centrem výstavy, jak je to obvyklé u většiny uměleckých děl. Zvuky sice přitahovaly pozornost, tím však zvláštním způsobem vtahovaly do prostoru, umožňovaly, abychom prostor prožili, což při popisu tvoření řezů prostoru a jejich spojů připustil i Nauman: „Asi dvacítka textů vytváří všudypřítomný ambientní zvuk (zvuk prostoru). Když vstoupíte do tohoto zvukového prostoru, který je několik metrů široký, je text jasně rozeznatelný. Pak se pomalu rozmazává, tříští a mísí s jiným zvukem, až jasně slyšíte už jen ten další text. Pořád se tu děje něco, co vás táhne do prostoru.“
Rozkmit těla a duše
Susan Philipsz se Naumanově postupu blíží tím, že jí nejde o zvuk jako takový, nýbrž o rezonanci, napětí, rozkmit mezi písní a prostorem. Umožňuje to, abychom se s prostorem tělesně vůbec setkali. Ponecháme-li stranou určitou osobní, identifikační až nacionální rovinu díla – Skotka zpívá pod skotským mostem smutnou skotskou píseň – zůstává nejdůležitější motiv rezonance, chvění, které na odlišných místech vytváří různé efekty. V prázdném prostoru Tate Britain se zjevně chvějeme jinak než pod mostem v Glasgow nebo doma před televizí, „rozkmit těla“ (a duše) ale při koncentrovaném poslechu zažíváme v jakémkoliv prostoru.
Vystavený zpěv Susan Philipsz oživil cestu chvění a rezonance, na níž se ve výtvarném umění možná trochu pozapomnělo, ačkoli je to nutná podmínka jakéhokoliv přijetí díla. Skrze překvapivé setkávání s tělesnou podobou zvuku v galerii výtvarného umění se pak můžeme vydat zatarasenou stezkou řeckého barda Pythagora, který i vidění chápal jako dotykovou záležitost, zprostředkovávanou tajemnými emanacemi boha, letícími z oka k předmětu a zase zpět. Nás, pythagorejce, potom nemůže překvapit, že výtvarnou, vizuálnem podmíněnou cenu dostane skotská „zpěvačka“.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
