Petr Fischer strana 2 z 5

Případy výtvarníka Romana Týce, který si odseděl měsíc za odmítnutí pokuty za performanci se semafory, a Romana Smetany, nerespektujícího rozhodnutí soudu, jenž ho pohnal k odpovědnosti kvůli tykadlům přimalovaným na politický billboard, mají exemplární charakter. Jsou to jedinečné příklady, „exempla“, na nichž se předvádí problematická funkce tří důležitých systémů současné společnosti: umění, justice a politiky.

Na výstavě Kryštofa Kintery v pražské Městské knihovně, nazvané Výsledky analýzy, se protíná zvláštní smysl pro ironii a hravost s temnou, destruktivní stránkou současné civilizace. Je to dost děsivý svět, ve kterém žijeme, ale když se na něj podíváme z odstupu, je v něm také spousta absurdní legrace, která dává naději na záchranu. Radostná afirmace, přitakání světu je ta nejlepší cesta, jak nezblbnout a přitom nezůstat lhostejný.

Výročí smrti filozofa a prvního mluvčího Charty 77 Jana Patočky se už dlouho nápadně podobá připomínkám úmrtí Jana Palacha. Patočka je podobně jako Palach národní oběť, která ukazuje, že když člověk, dokonce i Čech, opravdu chce, dokáže se postavit zlu, ať to stojí, co to stojí. O smyslu Patočkovy oběti, která se neskromně připodobňuje k nejslavnějšímu mýtu o tvrdohlavé oběti filozofa-emblému Sókrata, se na rozdíl od té Palachovy nepochybuje, protože nebyla tak úplně dobrovolná, neboť naplnění jejího smyslu a cíle napomohla bezohledná StB, která profesora Patočku vyslýchala. Jinak už z filozofa, jehož dílo čítá tisíce stran textu, mnoho nezbylo. Nanejvýš se zmíní, že bez jeho filozofického ukotvení by Charta nebyla Chartou a že ho rád četl milovaný prezident Havel.

Z geopolitického hlediska je to velká chyba, ohodnotila odcházející slovenská premiérka Iveta Radičová postup českého premiéra, který odmítl podepsat dohodu o rozpočtové disciplíně. České námitky jsou podle političky, kterou si naše pravice ráda brává za vzor, ryze procedurální a malicherné, zejména proto, že věcně dohoda koresponduje se středo-pravým viděním Nečasova kabinetu. V čem je tedy problém?

Hodlám vrátit do Vinohrad vinohradského diváka, pravil Tomáš Töpfer, který od září povede Divadlo na Vinohradech. „Já si ho představuju jako svého souseda – pana doktora, který po večerech píše knížky a rád chodí do divadla.“ A takový divák, soudí Töpfer, nechce ve SVÉM divadle vidět žádné postmoderní novoty, které přirozeně, kvůli bytostné podivnosti, patří spíše do zvláštních divadelních prostor, jimž nový ředitel říká po anglicku „black boxy“.

Spor o reformu vysokých škol, který zřejmě nezadržitelně směřuje k masovějším protestům studentů, vyvolal zajímavé reakce politické scény. Za pozornost stojí zejména prezidentův vstup do debaty, který v mnohém odhaluje jádro problému. Prezident se pozastavil nad tím, že protest podporují učitelé na veřejných vysokých školách, kteří z definice mají naplňovat veřejný zájem určovaný politiky. Jinak řečeno: vyučující tu nejsou od toho, aby přemýšleli o budoucí podobě univerzit, o jejich roli a co nejlepším rozvoji vzdělanosti; a natož, aby do této debaty vstupovali s otevřenou podporou protestu. Učitelé mají učit v podmínkách, které jim určí politici, protože ti jediní mají od veřejnosti mandát k tomu, aby rozhodli, k čemu máme vysoké školy a jaké mají být.

Největší tragédií současnosti je, že se až příliš soustřeďuje na okamžik, shodují se sociologové s filozofy, a od krize z roku 2008 i s ekonomy. Spotřeba i její paralelní doplněk – život – se koncentrují do jednoho bodu, v němž naráz vyhoří veškerá energie, kterou po vypálení může nahradit jen podobně intenzivní exploze. Život se stává sérií výbuchů, které spojuje jen to, že „něco hoří“. Žije se teď a pak… nic.

Nejlepší obranou před dopady krize je rozředění rizik, říkával po asijské krizi v druhé polovině 90. let tehdejší šéf americké centrální banky Alan Greenspan. Čím víc trhů máte v portfoliu, tím větší je pravděpodobnost, že krizi přežijete, protože všechno se najednou nezhroutí.

Černobílý a poloněmý film Umělec, který se za dva týdny objeví v českých kinech bůhvíproč pod originálním názvem The Artist, bere jednu cenu za druhou a začíná být zřejmé, že v tomto hysterickém nadšení se jen těžko vyhne i nějakému tomu Oscaru. Hollywoodské časopisy nešetří chválou nad povedenou vzpomínkou na staré dobré časy továren na sny, oceňují geniální expresivní herectví Jeana Dujardina a baví se tím, že si v čase moderních technologií a počítačově dokonalé stereotypie někdo dovolil takový šťouchanec do filmové branže.

Domácí politické tahanice kolem nové dohody o rozpočtových pravidlech Evropské unie jsou jako obvykle absurdně iracionální. Předně žádná smlouva nebude platit, dokud Česká republika nepřijme euro. A to je vzhledem k současné hospodářské situaci v Evropě, skepsi premiéra, prezidenta i guvernéra ČNB prakticky nemožné. Přestože se Česko v přístupových dohodách přihlásilo k postupnému přijetí společné měny, nedělá nic, aby se tak stalo. Diskutuje se tedy naplano: bavíme se o tom, co by bylo, kdybychom chtěli, jenomže zatím jaksi nechceme, takže se není o čem bavit.

Těžko můžeme pochybovat, že by to nebyl národní rys. Sledování filmových pohádek během Vánoc potvrzuje: český pohádkový svět je roztomile rozpustilý, plný vtipu a veselého humoru. Utrpení rychle končí a poučení přichází jako měkká a náhodná moudrost, která hladí. Zatímco bratří Grimmové nechají nenasytného kohoutka klidně udusit zrním, protože odkládaná pomoc není pomoc žádná, v českých pohádkách je i peklo hodné. Přesně jak si stěžuje Cimrman: absolutně zvrácený, derealizovaný svět, jehož iluzorními jistotami může otřást leda něco velmi drsného, třeba povídání o Kašpárkově hrobečku.

Začátek roku bývá přehlídkou rituálů (všemožného) uzavírání a otevírání. Novoroční předsevzetí s přípitkem a zátkou od sektu; hodnocení roku starého a hledání osobností, jež přitahovaly pozornost; přání do budoucna. Nikomu přitom nevadí, že všechny ty Silvestry se vlastně opakují, že si na Nový rok přejeme pořád dokola „hodně lásky, štěstí a zdraví“. Hlavní je, že jsou tu přátelé, milovaní, děti. A že je tu rituál, jehož rytmické, a tedy pravidelné, dodržování nahrazuje jinak chybějící smysl běhu času. Jeho ritualizace umožňuje odplouvající čas zachytávat, alespoň na chvíli, aby vzpomínka na něj byla více méně příjemná, přestože samo plynutí spojené s mizením smyslu, minimálně s jeho smrtelným ohrožením, obvykle obdarovává emocí přesně opačnou.

Vánoční čas, doba prezidentských paradoxů. Kilometrové fronty k Vladislavskému sálu, k poctě prezidentu Havlovi, se zdály naznačovat, že prezidentem tu nemůže být „jen tak někdo“. Kvůli „jen tak někomu“ desetitisíce lidí pokorně netleskají na náměstích; kvůli „jen tak někomu“ se nedrží třídenní státní smutek; kvůli „jen tak někomu“ se nepláče i mimo vyděračské kamery televizí…

Přidávat do nekonečného proudu slov o velikosti a významu Václava Havla ještě spoustu dalších je troufalé i lehce zvrácené. Mediální nauzea, kterou toto mnohomluvení tu a tam vyvolává, je bez toho obtížně snesitelná. Leč „býti zasypáván slovy“ patří k údělu národních ikon, které po smrti ještě alespoň na chvíli o kus povyrostou, ať už je milujeme nebo nenávidíme. A tak to nejpřirozenější – ticho a usebrání, prázdný list papíru – zůstává i nyní zapovězeno.

Před pár dny ministr financí Miroslav Kalousek prohlásil, že v případě pádu eura se musíme připravit na ty nejhorší scénáře. Napojení české ekonomiky na země eurozóny je obrovské, pro hospodářství žijící ponejvíce z dovozu je spojení s eurozónou něco jako šňůra od kyslíkového přístroje: pokud skrze ni přestane téct oživující plyn, hrozí kolaps. Přemýšlet v takové chvíli, zda přispějeme na baterky dýchacího stroje, či ještě lépe na jeho důkladnou opravu, nebo ne, je velmi ošidné. Váhat v tomto okamžiku může buď sebevrah, anebo člověk, který mimořádně důvěřuje svým schopnostem; někdo, kdo se umí uskrovnit, může sáhnout do zásob, případně rychle a efektivně změnit své zvyklosti, aby kolabující dýchací přístroj uměl něčím nahradit.

Premiér – hrdina! Neohroženě bojující proti flákačům, kteří kazí chod ekonomicko-politického stroje, podvrací společnou práci všem! Zvláštní déja vu. V minulém režimu se bojovalo proti příživníkům, kteří odmítali práci a porušovali tak zakládající pravidlo socialismu, podle nějž měl každý právo i povinnost pracovat. Dnes, v době rozvinutého globálního kapitalismu, v jehož proudu plaveme, bojujeme proti flákačům, zneužívajícím systém dávek a podpor.

V posledních týdnech se do českého mediálního prostoru s novou energií vrací staré vymezení politiky jako „umění možného“. Politika neumí zázraky, říká se mezi řečí, protože je těžké vyhovět všem zájmům. Politika je něco jako nekonečný proces vyjednávání mezi různými stranami, a v takovém komplikovaném poli jednání se nakonec může podařit opravdu jen to, co je v dané chvíli možné. Už to, že k nějaké dohodě dojde, že se tedy věci přece jen někam pohnou, je politickým činem par excellence.

Dokumentární film neexistuje. Je tu jen více či méně manipulovaný obraz, subjektivně složený, pojednávající o zcela subjektivním tématu. Důležité je, že v setkání dvou subjektů – jednoho před kamerou a jednoho za kamerou (a ve střižně) – vznikne něco nového, co posouvá vnímání reality a zároveň vytváří realitu úplně novou. Film není dokumentární, ale „doku-mentální“, přemýšlí tím, že dokumentuje (zachycuje i vyvolává) toto zvláštní napětí mezi dvěma zcela suverénními a bez kamery téměř nespojitými, subjektivními světy.

Lid je zdrojem veškeré státní moci, píše se v české ústavě. Podobné věty, odkazující k jedinému zdroji politické moci, obsahuje většina ústavních listin demokratických států. Je to srdce demokracie. Moc lidu může být převáděna a dělena, ale zdroj – tedy lid – o ni nikdy nesmí přijít. Pokud se tak děje, nedá se už mluvit o demokracii.

Politika a umění mají jen výjimečně společný zájem. Obvykle se tyto dvě sféry míjejí, a to natolik, že jsou považovány za protiklady. Ale jak už bylo naznačeno, výjimky tu jsou… Jeden potlačovaný proud výkladu smyslu politiky tvrdí, že tato podivná činnost, podezřívaná z omezeného zájmu o výdělek a moc, má smysl jedině tehdy, věnuje-li se udržování sociální spravedlnosti, tedy udržování důstojnosti většiny, případně navracení důstojnosti těm, kterým byla z jakýchkoliv příčin odepřena. A to je právě místo, kde se politika s uměním nejlépe potkává.

V centru posledního románu Umberta Eca Pražský hřbitov stojí problém falzifikace. O tom, co je a co není skutečné, jak zjišťuje Eco a jeho hrdinové, nerozhoduje, jak se věci doopravdy mají, tedy jak se shodují s realitou, nýbrž to, jak se zapíší do dějin, jak s nimi hýbou. Pravda je okamžitá pravda dějin. Je jedno, jestli Protokoly sionských mudrců, o nichž Eco píše, byly, či nebyly sepsány na židovském hřbitově v Praze anebo je na objednávku vyrobil Ecův hrdina Simonini. Rozhodující je, že jim miliony lidí uvěřily a upevnily si v nich své antisemitské předsudky, což později politicko-ekonomické síly Evropy využily při realizaci nacistického konečného řešení.

Nic nového – přesně takhle se v Česku přece privatizovalo, řekne si člověk, jenž zažil divoká 90. léta, když čte zprávy o obvinění manažerů, kteří použili peníze Mostecké uhelné (MUS) k převodu firmy do vlastních rukou. Kauza MUS, stejně jako odhalení zvláštní role Martina Romana při restrukturalizaci a prodeji plzeňské Škodovky, zapadá do obrazu „privatizace po Česku“, vytvořeného v období prudké akumulace kapitálu po kuponové privatizaci. „Všechno tehdy šlo, vše bylo možné…“ Privatizační standard. Proč se tedy divíme?

Víkendové demonstrace proti hamižnosti finančníků oživily starou debatu na téma – kdo za tuhle krizi může? Salonní liberálové tvrdí, že politici a potažmo voliči, kteří ve vzájemném spolčení dopustili žití států nad poměry, což vedlo k předlužení a tím k dnešním problémům tržní (ne)důvěry. Opačný názor – který už dávno nezastávají jen levicoví radikálové, ale kloní se k němu i některé světové ekonomické autority – naopak říká, že selhaly tržní mechanismy, protože trh funguje jen tehdy, může-li pracovat s přesně určitelnou hodnotou vstupů a výstupů, a to se v případě nadhodnocených a všelijak kamuflovaných cenných papírů nestalo. A tak jako už tradičně neoliberální hlas křičí „příliš státu“, z druhého břehu zaznívá „více státu“.

Pro Jiřího Paroubka je to návrat domů. Chystá se ovládnout stranu, v níž v době reálného socialismu vyrostl. Tehdy se jmenovala socialistická, teď národně socialistická. K názvu chce bývalý premiér a předseda ČSSD připojit zvláštní přívěsek – „levice 21. století“. Co se za tímto názvem skrývá, není jasné. Paroubek mu nedal žádnou konkrétní náplň, a vzhledem k jeho politické minulosti, která zrovna neoplývá reformními myšlenkami a činy, vzniká důvodná pochybnost, že k naplnění tohoto hesla nedojde ani v nejbližší budoucnosti.