Nic nového – přesně takhle se v Česku přece privatizovalo, řekne si člověk, jenž zažil divoká 90. léta, když čte zprávy o obvinění manažerů, kteří použili peníze Mostecké uhelné (MUS) k převodu firmy do vlastních rukou. Kauza MUS, stejně jako odhalení zvláštní role Martina Romana při restrukturalizaci a prodeji plzeňské Škodovky, zapadá do obrazu „privatizace po Česku“, vytvořeného v období prudké akumulace kapitálu po kuponové privatizaci. „Všechno tehdy šlo, vše bylo možné…“ Privatizační standard. Proč se tedy divíme?
Nebyl překročen zákon
Může za to setkání s jinou kulturou, která mezitím pronikla i do českého prostředí. Švýcarské standardy jsou jiné než ty naše, v nichž se jednání manažerů kolem firmy Appian ukázalo sice jako nekalé, nepodařilo se je však vměstnat do trestních paragrafů. Zůstal pocit morálního pochybení, který kdokoliv z podezřívaných odbyl jednou z nejproblematičtějších, ale také nejemblematičtějších frází 90. let: „Nebyl překročen zákon.“ Problematická legalita přebila otázku legitimity a morální únosnosti. Byznys a peníze se neptají, co je a není morální, nýbrž co je a není možné. A zloděj, kterého nechytnou, není ve světě peněz zlodějem.
Václav Klaus to deset let po privatizaci pojmenoval na přednášce na pražské právnické fakultě: „Právo se vždy zpožďuje za reálnou ekonomikou.“ Chtěl tím říct, že skutečný život nelze regulovat předem, a že až s odstupem času zjišťujeme, co máme eliminovat zákonem. Z dnešního pohledu na dění kolem MUS, Škody Plzeň a Martina Romana a dalších firem zní jeho výrok paradoxně. Musíme opravdu nejprve nechat vytunelovat firmu, abychom všechny, kdo přijdou po pionýrech odsávání státního majetku, mohli stíhat za nepřípustné finanční převody? Musí opravdu nejprve někdo něco legálně vzít, abychom věděli, že je to vlastně nelegální krádež?
Kauza MUS, které hodně pomohli politici ČSSD – ať už tím, že s tuneláři spolupracovali, že nechtěli vidět, co se při vzniku silného energetického kartelu děje – znovu připomíná, co je skutečným základem české demokracie. „Společnosti jsou takové, jaké jsou hodnoty, na nichž vyrostly,“ praví lidová politologická poučka. Při pohledu na bezohledný privatizační vichr, který se nápadně podobá Marxem popsanému běsnění při první akumulaci kapitálu, se tento základ nejeví vábně. Ostatně i všudypřítomná korupce, na niž si stěžují i ti nejvíce zkorumpovaní, žije právě z „étosu 90. let“.
Záleží na každém stromu
Díky švýcarským vyšetřovatelům, lidem jiné kultury a jiného étosu, se nám historie vrací dříve, než bychom čekali, což je výjimečná příležitost, jak se s ní vyrovnat. Právo doběhlo ekonomiku, a také už víme, že existují jiné hodnoty než ty, na kterých vyrostly některé velké české majetky. Koneckonců je to vidět i na podnikatelské historii nejbohatších Čechů, kteří na majetku problematicky získávaném během privatizace, dnes stavějí úplně jiná impéria, kde peníze už kromě byznysu slouží – ať už alibisticky, nebo ne – charitě a školství.
Každá další aféra, jako je ta MUS, napomáhá k prozření, v němž se zásadně mění Klausova poučka z právnické fakulty. Právo se možná zpožďuje za ekonomikou, ale ekonomika se nikdy nevymaní z nadvlády morálních principů, a když na chvíli uteče, doženou ji morální fúrie s ještě větší silou. Prozření pak o to víc bolí. Jen český prezident si pochybnosti nepřipouští, a dál studentům ve světě vypráví o tom, že pro českou privatizaci, při níž zmizely stovky miliard korun, platí přísloví – „když se kácí les, létají třísky“. Vzpomínka na české privatizační standardy, připomenuté aférou MUS, nabízí jiný slogan: na původu majetku záleží, tak jako na každém jednotlivém stromu…
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
