Těžko můžeme pochybovat, že by to nebyl národní rys. Sledování filmových pohádek během Vánoc potvrzuje: český pohádkový svět je roztomile rozpustilý, plný vtipu a veselého humoru. Utrpení rychle končí a poučení přichází jako měkká a náhodná moudrost, která hladí. Zatímco bratří Grimmové nechají nenasytného kohoutka klidně udusit zrním, protože odkládaná pomoc není pomoc žádná, v českých pohádkách je i peklo hodné. Přesně jak si stěžuje Cimrman: absolutně zvrácený, derealizovaný svět, jehož iluzorními jistotami může otřást leda něco velmi drsného, třeba povídání o Kašpárkově hrobečku.
Jen aby to nebolelo
Ne že by se v české pohádce neobjevovaly archetypy a že by tu nerozehrávaly svou osudovou hru, filmová podoba těchto hlubinných „hrátek“ má ale téměř vždy změkčenou, až pitvořivou podobu, jako by ani nešlo o život, nýbrž jen o jakousi nezávaznou zkoušku… Troška či Werich, ale, proboha, jen ne Erben!
Takové pojetí nenabízí jinou vrstvu reality, kterou často nevidíme, protože jsme příliš zaujati praktickým pohledem na svět. Pohádka je spíše utopie, k níž se lze utéct, když začíná být hůř. Tišina bezpečí, sen o sociální spravedlnosti, za niž není třeba platit ničím jiným než vychytralostí a která tudíž, jsme-li od přírody nadáni, přichází téměř bez námahy.
Pohádková vrstva kolektivní psýchy se otiskuje i do jiných pater společenské reality. A tak kolem sociálních otázek vždy panuje podivný „pohádkový“ strach, že by něco mohlo bolet: proto se demonstruje klidně, v dobré víře, že někdo moudrý přijde a vše vyřeší. A on nakonec přijde! Ti největší nešťastníci, oběti sociálního pekla, které není pod zemí, ale v centru či na kraji společnosti, jsou buď vylučováni jako zlé a nebezpečné nestvůry, anebo jsou poetizováni do podoby krásných ztracenců. A ponejvíce zase ve filmu.
Poslední příklad nabízejí Poupata režiséra Zdeňka Jiráského. Přes veškerou snahu udržet realistický pohled na život chudých lidí přichází pohádkový konec. Důstojnost hrdinů zachraňuje lidská přirozenost, ona obecně vládnoucí dobrota, která v českých pohádkách nejčastěji vítězí sama od sebe.
Realita za bezpečnostním sklem
V Poupatech přichází naděje v záchranu s vrozenou potřebou pospolitosti, která – zdá se – zaručuje, že všechno jednou dobře dopadne. Chyba není v lidech, v hříšných tělesných schránkách, naznačuje se, nýbrž v chybném uspořádání vnějších lidských věcí. Na konci moderního věku, v němž se západní civilizace už delší dobu zmítá, přichází Jiráský s návrhem obnovit sen o emancipaci lidstva, které může žít v pohádce o vzájemnosti; sen, který má na konci filmu hmatatelný symbolický důkaz v nově se rodícím životě.
Svou nehmotností to připomíná pohádkový boj s drakem, který také není skutečný. Po boji s ním zůstává chvíli jakási zkušenost, ale bez ran na těle na ni snadno zapomeneme. Poupata – pohled na utrápené lidi v průhledné kostce, ale dotknout se jich přes pohádkové bezpečnostní sklo nemůžeme.
Z Poupat zmizela tělesnost, fyzická zkušenost s utrpením, které můžeme pochopit právě až tehdy, kdy se takříkajíc vryje do masa. „Žijeme-li na konci civilizace,“ píše o tématu Milan Kundera v eseji Brutální gesto malby: o Francisu Baconovi, „neprobíhá poslední násilná konfrontace se společností, státem, s politikou, nýbrž s fyziologickou materiálností člověka.“ České pohádky i české sociální filmy se tomuto brutálnímu setkávání úspěšně vyhýbají. Míří totiž podvědomě do dvojjediného pohádkového ráje doby před a postmoderní. Do krajiny, kde film, hra i sám život jsou jenom „jako“. A kde je tak krásně, protože tu už nic, vůbec nic nebolí.
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
