Největší tragédií současnosti je, že se až příliš soustřeďuje na okamžik, shodují se sociologové s filozofy, a od krize z roku 2008 i s ekonomy. Spotřeba i její paralelní doplněk – život – se koncentrují do jednoho bodu, v němž naráz vyhoří veškerá energie, kterou po vypálení může nahradit jen podobně intenzivní exploze. Život se stává sérií výbuchů, které spojuje jen to, že „něco hoří“. Žije se teď a pak… nic.
Boj o zdraví bezdomovce
Pozoruhodné na tom je, že tato strategie je už dávno součástí nejen soukromé, ale i veřejné sféry. Instruktivní příklad nabídlo období tuhých mrazů, z nichž jako hrdina i cíl dobročinnosti vystupovala postava bezdomovce. Arktická zima vyvolala náhlý pocit starosti o lidi na okraji společnosti, kteří by mohli umrznout, což by nesvědčilo o velké civilizovanosti naší společnosti. Boj o zdraví bezdomovce v čase mrazů se stal bojem o zdraví společnosti. Svítivý příklad solidarity…
Zima rychle zmizí a s ní i potřeba chránit slabší. Každý rok je to tak. Omrzlý bezdomovec se ztratí z obrazovky a s ním i potřeba nabídnout mu dlouhodobější pomoc – začíná vadit jako estetický a společensky odporný objekt. Naopak: veškerá strategie práce s bezdomovci ve velkoměstech je postavena na odstraňování tohoto rušivého prvku z dohledu. Nikoli na systematické sociální práci, která by přijala prostý fakt, že lidi na ulici jen výjimečně končí ze svobodné vůle, ale mnohem častěji kvůli dysfunkčnímu systému.
Totéž platí ve vztahu k romskému etniku. V čase krize, kdy se energie kumuluje do mediálně udržovaného napětí – nepokoje na Šluknovsku, popálená Natálka Kudriková – úměrně narůstá i starost o řešení problémů.
Mluví se o vytvoření nové politiky, nových zákonů, nového sociálního systému; premiér dojede na místo, intenzivně vnímá a slibuje zlepšení. Pár týdnů poté už nikdo nic neví, na ničem nepracuje, protože pozornost přilákalo jiné „teď“.
Rychlé vyhoření starosti o bezdomovce a o lepší vztah většinové společnosti s romským etnikem nejsou žádné výjimky, ale spíše pravidlo, které lze odečíst i z méně vypjatých a mediálně nepřitažlivých případů. Možná tím nejlepším, protože příznačným příkladem je hodnocení dětí v českém vzdělávacím systému, které analyzovala OECD.
Společnost odpadků
To, co lidem z OECD na českém systému zkoušení dětí v pátém a devátém ročníku nejvíce vadí, není ani tak obsah či rozsah zkoušky, nýbrž to, že hodnocení je bodové, koncentrované na rozhodný okamžik. Je cele zaměřeno na zlomovou situaci, v níž se zkouška mění v nástroj rozdělování a sortování. Právě teď se rozhoduje o tvé budoucnosti, a co bylo před a bude potom, už není důležité.
Česká škola podle názoru OECD pouze přebírá a známkuje „materiál“, který se podle příslušného algoritmu poté hodí k tomu kterému typu výroby či jinému uplatnění. Výstup, tedy číslo ve statistice, je pak důležitější než to, kdo, jaký člověk se za tímto číslem skrývá. Hodnocení, tvrdí naproti tomu OECD, by mělo sloužit k formování žáků. Mělo by pomáhat především ke kritickému sebehodnocení, které jediné může vést k nějakému osobnostnímu vývoji, jenž také dává škole nějaký smysl. V systému, který je zaměřen na okamžitou kontrolu hraničních bodů (tedy na moc a ovládání), ne na kontinuální, životní dospívání žáků, se smysl vzdělávání omezuje na ryzí instrumentálnost.
A to je možná vůbec ten největší problém: to, že se ke světu svého života vztahujeme jako k předmětu konzumní manipulace, který potom snadno během chvíle odhazujeme, když už se „jaksi nehodí“. Systém „teď a pak… nic“ – to je především společnost odpadků, které se neustále hromadí. Odpadky věcí a myšlenek i odpadky lidské.
