Lid je zdrojem veškeré státní moci, píše se v české ústavě. Podobné věty, odkazující k jedinému zdroji politické moci, obsahuje většina ústavních listin demokratických států. Je to srdce demokracie. Moc lidu může být převáděna a dělena, ale zdroj – tedy lid – o ni nikdy nesmí přijít. Pokud se tak děje, nedá se už mluvit o demokracii.
Z hlediska zdroje politické moci se o demokracii nedá mluvit už dlouho. Systém, v němž žijeme, je sice formálně řízen politiky, které volil lid, ale o nejvýznamnějších věcech se rozhoduje jinde. Nejde ani tak o sdílenou suverenitu nadnárodních společenství typu Evropské unie, protože i tam jde o tradiční demokratickou distribuci moci. Kromě toho lze přesně určit, kdo a jak příslušné rozhodnutí udělal a jakou měl legitimitu. Hlavní problém je až v proudění ekonomické moci, která nakonec dělá politiku, a to bez konzultace s lidem. Je stále zřejmější, že nejdůležitější politická rozhodnutí vykonává trh. Nikdo ale neví, kdo to je, vládce je anonym. A tržní logice, která samovolně přebírá moc lidu, je navíc stále méně rozumět. Demokracie, vnímaná jako systém rozumu, získává iracionální základ.
Nedůvěra nepotřebuje důvody
Dobře patrné to je na vývoji Itálie. Její veřejný dluh se v poměru k HDP dlouhodobě pohyboval nad 100 %. Desítky let to nikomu nevadilo, neboť Itálie splácela, ačkoliv dluh se jen udržoval a neklesal. Ekonomická krize dluh vytáhla o deset procentních bodů, ve srovnání s jinými minimální skok, přesto proběhl útok na italské dluhopisy. Anonym-trh přestal věřit, že Italové ustojí splátky, přestože se ví, že velkou část dluhu drží italské firmy a občané a nehrozilo tedy řecké nebezpečí. Proč, když Italové nakonec vždy zaplatili a jejich ekonomika je i v krizovém stavu produktivní? Důvod neznáme. Neexistuje. Nedůvěra nepotřebuje příčiny.
Útok na italské dluhopisy byl útokem na italskou vládu, na fetišizovanou postavu premiéra. Berlusconi padl na žádost trhu. Trh napsal program nové vlády: úsporná opatření, krátkodobé reformy sociálního systému rozvedené do reforem širších. Zástupci lidu vykonávají povely nového suveréna a lid se dívá – politická moc je jinde…
Pro příklady, že „někdo jiný tu vládne“, nemusíme až do Itálie. Byla to Nečasova vláda, která na mínění trhu postavila svůj program. Děláme jen to, co musíme, tvrdil premiér, vycházíme vstříc trhu a podle jeho požadavků snižujeme dluh. Pokud to neuděláme, přijde trest. Ale jaká je to logika, když výše českého dluhu je ve srovnání s opravdovými hříšníky minimální a další snižování objektivně nepotřebuje. Kromě toho nikdo neví, jakou míru zadlužení trh vyhodnotí jako riskantní, jak je vidět na příkladu Itálie (dlouhodobě bez problémů přes 100 % HDP) nebo údajně dalšího adepta na krach Španělska (veřejný dluh 60 % HDP). Vláda se podřizuje něčemu, čemu nikdy nebude úplně rozumět, a ve prospěch této proměnlivé (i)racionality se vzdává autonomní politiky, k níž jí lid propůjčil moc. Politika přestává být vytvářením a správou prostoru sociální spravedlnosti a mění se ve „funkci trhu“.
Moc v černé skříňce
Lid byl užitečnou právní fikcí, protože ta každému občanovi dávala až fyzický pocit, že se přece jen podílí na moci, že se jí dotýká. Z mocenského vlivu stále častěji lid vylučuje jiná fikce, fikce trhu, které se už dotknout nelze, protože je zavřena v černé skříňce, a její moc je cítit až ve chvíli, kdy rozhodne a trestá.
Dnešní krize tedy není primárně krizí ekonomickou, nýbrž krizí demokracie. Hledá se ztracená rovnováha mezi trhem a autonomní politikou; nové, efektivní propojení moci lidu a trhu, demokracie a „agorakracie“. Východiskem z krize proto nebude první velký růst HDP, nýbrž nová společenská smlouva!
(Texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
