Petr Fischer strana 5 z 5

Za dvacet let budeme žít jako v Rakousku, snili Češi v roce 1990 svůj kapitalistický sen. Po dvaceti letech se rakouská vize vrací: Praha bude jako Vídeň, slibuje kandidát na primátora Prahy za TOP 09 Zdeněk Tůma, a bere si tento úkol na triko (víc než si myslíte), zejména v kulturní oblasti, kde – kdo ví proč – za slavnější jižní kolegyní zaostáváme (že by Češi byli méně kulturní než Rakušáci, to snad ne…!). V počtu aut na hlavu jsme Vídeň přece už dávno předstihli (vida, kultura tu je, alespoň automobilová, vždyť tisíc Pražanů se může pochlubit 695 auty; to na tisíc Vídeňáků připadne slabých 392 aut).

Podle některých ukřičených předvolebních billboardů se zdá, že největším problémem života českých obecních společenství je soužití s lidmi, jimž se začalo říkat nepřizpůsobiví.„Pryč s narkomany, bezdomovci a hernami,“ vyzývali sociální demokraté na Praze 5, než jim toto fašizoidní heslo zatrhlo vedení strany, které ještě neztratilo staré sociálnědemokratické instinkty. „Proč bych měl litovat, že jsem ve svém domově národnostní většinou? Jeden stát, jedna pravidla!“ stěžovala si zase ČSSD na Mostecku, jejíž plakát podvědomě navazuje na místní tradici německého národovectví, kdy se na zdi psalo tehdy ještě romantické: „Ein Volk, ein Blut, eine starke Wille (Jeden národ, jedna krev, jedna silná vůle).“

Po obnovení demokracie v roce 1989 žila česká společnost představou, že srdcem politiky, v němž vzniká její smysl, je střet idejí. Teorie “tržiště myšlenek“, implantovaná věčným liberálem Václavem Bělohradským, se stala vůdčím konceptem i proto, že korespondovala s mytizovaným masarykovským pojetím demokracie-diskuse. Vypadá to prostě: politické strany se překřikují ve veřejném prostoru a z jejich hádky se vynoří vůdčí (momentálně nejsilnější, nejvýmluvnější – řekl by věčný liberál, věda, že politika je aplikované řečnické umění) myšlenka, kterou pak občané na čas přijmou za svou, než je zaujme jiná. Nutným předpokladem ovšem je, že za soubojem na tržišti idejí stojí obecně sdílená snaha po hledání pravdy.

V české politice vyrostla zvláštní tradice pojmenovávání vlád. Každý nový kabinet si navlékne označení, jenž má charakterizovat úkol vlády, důvod její existence. Jméno je ale víc než charakteristika. Je to živý organismus natahující ruce k dalším těkavým obyvatelům jazykových sítí a vyjadřující postoj ke světu. Ve jméně se skrývá tajemství vesmíru, a to nemusíme být milovníci kabaly či jiné esoteriky. Jazyk nadaný přebytkem významů vyjadřuje víc než jeho uživatelé, podléhající iluzi autonomních vládců, chtějí říct.

Česká společnost trpí absencí hrdinů. Svědčí o tom dvě události poslední doby: Návaly na film o nejznámějším českém zločinci Jiřím Kajínkovi, kterému se kdysi povedlo utéct z nedobytné pevnosti Mírov; a prudká diskuse po smrti Milana Paumera, jenž se společně se skupinou bratří Mašínů před sedmapadesáti lety prostřílel přes hranice do svobodné německé zóny.

Zjevení Jiřího Kajínka na filmovém plátně, kde došlo k definitivnímu a nezvratnému prolnutí fiktivního a skutečného hrdiny, je dokonáním procesu, jemuž se říká „heroizace zločince“. Nejznámější český odsouzenec se ale uznávanou a uctívanou celebritou stal dávno. Minimálně v době, kdy se reportéři televize Nova snažili ukázat, že v jeho případě není vše tak, jak se zdá ze soudních spisů, a kdy se z míry Kajínkovy viny či neviny stalo téma bulvárních novin.

Měřit a soudit - nejtěžší věc na světě… Jak se například pozná, že něco je umění, a něco už ne? To první je někdy neskutečně jednoduché. Třeba jako na pondělním koncertě lotyšské pěvkyně Eliny Garanči. Na pódium vstoupí působivá pětatřicetiletá žena a vydá do sálu první tón. Jeho síla je tak obrovská, až zamrazí, stěny se rozezvučí, posluchači splynou se židlí. Sálem se přelije mohutná hlasová vlna, která jednotlivé posluchače ve vteřině spojí v jediné tělo auditoria, s nímž si operní hvězd(ičk)a bude další hodinu a půl hrát. A rázem je rozhodnuto: toto je umění a žádná technika, PR nahrávky jej už nikdy nenahradí.

V novinách jsem mnohokrát četl větu: „Dobrá recenze, ale vůbec z ní nevím, jestli je ten film dobrý, nebo špatný.“ Stručně a jasně shrnuje představu o práci filmového recenzenta (ovšem má to silnější dopad, a platí to vlastně o každém názorovém textu). Už tedy víme, co se po psavci žádá.

Nový ministr kultury Jiří Besser zatím mnoho nadšení neprobudil. Slíbil sice, že v České filharmonii vypíše konkurz a dotáhne výběrové řízení v Národní galerii, tím ovšem výčet pozitivního končí. Kultura i v této vládě bude stát na okraji, o čemž svědčí nejen fakt, že v koaliční smlouvě čítající sedmapadesát stran není kulturní politice věnována ani jedna celá strana, ale i anekdota kolující v kuloárech. Podle ní Karel Schwarzenberg mezi jednáními prohlásil, že musel těm starostům dát nějaký post, a na ministerstvu kultury udělají nejméně škody.

Světová dirigentská esa se nerodí z práce, ta se předpokládá. Rostou z tajemství, které se na ně nabaluje. Říká se mu aura, charisma, osobní kouzlo. Ďábelský Herbert von Karajan, divoký a hravý Leonard Bernstein, přemýšlivý a precizní Pierre Boulez, emotivní až posedlý Simon Rattle, nesmlouvavý a charismatický John Eliot Gardnier. Sir Charles Mackerras, který si tento týden přijel do Prahy pro cenu Artis Bohemiae Amicis za propagaci české kultury v zahraničí, nesporně patří do skupiny světových dirigentů, jeho aura je ale méně viditelného rodu. A to přesto, že ji on sám považuje za základ dirigentského povolání.

Největším nepřítelem vážné hudby je leštěný mramor. Způsob, jakým se tato oblast mramorizuje v sálech a médiích, aby se dostatečně zdůraznila vznešenost a výjimečnost tohoto druhu umění, zájem o klasiku spolehlivě ničí. Klasické je to, co přetrvává vzdor proměnám času, v jistém smyslu se tedy opravdu podobá ušlechtilosti oblíbeného, věkovitého kamene, který časem získává stále krásnější patinu. Jenže na rozdíl od opravdové hudební či literární klasiky nedýchá, pouze vystavuje svou možná přitažlivou, ale mrtvou krásu. Mramorování klasiky, vykonávané s těmi nejlepšími úmysly, je potom totéž, co její umrtvování.

Probíhající filmové orgie v Karlových Varech jsou kombinací snobského předvádění (kdo nepřijede, jako by nebyl), letního uvolnění (kdo nezapaří, není) a fanouškovského nadšení (kdo neschroustá desítku filmů, neexistuje). Každá z těchto povinných festivalových disciplín má svá rizika. Předvádění na červeném koberci při absenci osobností bývá směšné; letní paření se snadno propracovává ke stereotypu prázdnoty; fanouškovské nadšení sklouzává ke konzumnímu přejídání.

Opera je komplexním uměleckým dílem. Gesamtkunstwerk, souhlasí dnes všichni s Wagnerem. Živly opery však nejsou drama, tanec nebo zpěv, nýbrž emoce. Ta vše řídí – na jevišti, v hledišti, i tam, kde se děje dílo samo, tedy na tenké, neviditelné membráně, která části představení kdesi v neurčitém místě spojuje.

Minimálně od Freuda tušíme, že sen je „královskou cestou“ k tajemství lidské duše, která není tím, čím se zdá být. Královskou cestou do kolektivní duše politické strany by mohly být sny prezentované na sletech, sjezdech, konventech či kongresech. Jenom proto se občanům, kteří pořád věří ve hru na demokracii – ve hru na odpovědné vládce a odpovědné čili informované voliče – vyplatí sledovat nudu kongresových projevů. Je v nich totiž ukryto víc, než samy o sobě prezentují.

Posedlost filmem, která postihla většinu českých divadel, dorazila i do Národního. Režisér Miroslav Krobot zdramatizoval Dogville Larse von Triera, což je pikantní hned z několika důvodů. Trier se v tomto filmu záměrně oprostil od veškeré vnější vizuální příznakovosti a natočil snímek v prázdném ateliéru, takže se na první pohled – čistotou a otevřeností prostoru – podobá divadlu. Režisér si záměrně hraje s „divadlem ve filmu“, aby vyzkoušel hranice obou světů, které jsou a nejsou prostupné. I díky Trierově Dogvillu tak snad už konečně víme, že film není divadlo uchopené skrze kameru, protože drama, které předvádí, není koncentrováno do příběhu, do zápletky, nýbrž do filmového herectví, které se radikálně liší od toho divadelního.

Loučení s ministrem kultury Václavem Riedlbauchem má hořkou příchuť. Muž, který začínal ve vládě s čunkovským heslem „nedělám politiku, řeším problémy“, odchází s potřísněným štítem důvěry, z něhož vystupuje motto: „vytvářel problémy, dělal politiku“. Původně oblíbenec kulturníků, kteří v naději na lepší příští dokázali velkoryse přehlédnout ministrovo faux pas z doby kolem 17. listopadu 1989, si zkazil pověst až v závěru. Stačilo málo: jmenovat, a nejmenovat šéfa důležité instituce.

Když se na koncert největší žijící osobnosti soudobé hudby Pierra Bouleze musí na poslední chvíli téměř rozdávat lístky, aby se zaplnilo hlediště Rudolfina, je asi něco v nepořádku. Což vlastně naznačil na tiskové konferenci sám Boulez. „Problém se soudobou hudbou je v tom, že neexistuje typická forma, která by byla této hudbě vlastní a na niž by byl posluchač zvyklý. Formu musíte teprve hledat. Dříve to bylo jednodušší: Měl jste nápad, pro který byla připravena forma, která se nejlépe hodila. Naše paměť je navíc slabá. Zvuk nové hudby se v ní musí teprve usídlit, a to bez formy, na niž si zvykneme, není nic jednoduchého.“

Jak nejlépe umístit zboží v televizním filmu, dohadovali se minulý týden na pražském Žofíně nejen reklamní odborníci. Je to otázka vážná, protože průnik placené reklamy do prostoru audiovizuálního díla přinese provozovatelům televizí nové a poměrně velké peníze – a výrobcům se otevírá nový kanál, jímž mohou upoutávky na své zboží snadno a rychle implantovat do hlav konzumentů.

Petra Paroubková vyjádřila nevoli nad tím, že Česká televize zrušila diskusi manželek vůdců nejsilnějších politických stran (zda to byl, či nebyl dobrý nápad, nechávám jako in-sider alibisticky out-siderům). Většina pozvaných, s výjimkou Petry Paroubkové, totiž odmítla. Jazyk, který paní Paroubková použila, očividně kopíroval newspeak, jímž lidé v ČSSD v poslední době ironizují ODS (Ivan Stalinovič, Václav Moravovič apod.). Těžko tedy uvěřit, že šlo o autentické vyjádření originální osobnosti. Hovořila Petra Paroubková, o tom není pochyb, ale v dikci a obsahu byl někdo jiný.

Televizní diváci si po půl roce vybrali. Jejich nejoblíbenější knihou se v sobotu večer stal Saturnin Zdeňka Jirotky, následován Babičkou Boženy Němcové a Saint-Exupéryho Malým princem. Kombinace je to zvláštní, ale ne zase tak překvapivá. Přece jen: téměř ve všem naplňuje stereotypní, ale zřejmě pořád odpovídající představy o české národní povaze. Sarkastický inteligentní humor vycházející z maloměstského prostředí (Saturnin), mísící se s nostalgickou touhou po přírodní, vesnické idyle „zlatých časů“ obalených do pohádkového hávu (Babička, ale i Saturnin), z něhož se rodí krásná a snadno pochopitelná humanistická filozofie (Malý princ). Snad jen kdyby Saturnina nahradil Josef Švejk, byl by tradiční obraz češství kompletní.

O Lubomíru Štrougalovi se za normalizace říkalo, že patří k nejinteligentnějším komunistům. Chytrý možná byl, zejména ve srovnání s prostomyslnějšími typy komunistických funkcionářů, ale byl to také tvrdý mocenský rutinér, který se vždy přizpůsobil situaci. Proto také v nejvyšším patře politiky vydržel tak dlouho – od chvíle, kdy se v roce 1959 stal ministrem zemědělství, celých třicet let! Vydání Štrougalových pamětí, jež se chystá na komerčně nejvytíženější dobu vánoční, bohužel zřejmě nenabídne odpověď na otázku, proč to Štrougal všechno dělal a jakými prostředky se udržoval u moci.