Posedlost filmem, která postihla většinu českých divadel, dorazila i do Národního. Režisér Miroslav Krobot zdramatizoval Dogville Larse von Triera, což je pikantní hned z několika důvodů. Trier se v tomto filmu záměrně oprostil od veškeré vnější vizuální příznakovosti a natočil snímek v prázdném ateliéru, takže se na první pohled – čistotou a otevřeností prostoru – podobá divadlu. Režisér si záměrně hraje s „divadlem ve filmu“, aby vyzkoušel hranice obou světů, které jsou a nejsou prostupné. I díky Trierově Dogvillu tak snad už konečně víme, že film není divadlo uchopené skrze kameru, protože drama, které předvádí, není koncentrováno do příběhu, do zápletky, nýbrž do filmového herectví, které se radikálně liší od toho divadelního.
Svlékání postav a hra hvězd
Na divadle herec hraje postavu. Většina slavných herců se také ve svých nekonečných, více či méně sentimentálních vzpomínkách svěřuje s tím, jaké to bylo „splynout s někým jiným“, „převtělit se do jiné postavy“, „sžít se s odlišným charakterem“, stát se na chvíli jiným člověkem. Oblíbenou součástí takových historek jsou popisy situací, kdy herci třeba i několik dní trvá, než se z postavy vysvleče, a to ještě ne úplně. Herectví, alespoň to divadelní, je tak dokonalé, jak dokonalá je tato proměna, kterou považují sami herci za největší kouzlo divadla, ačkoliv to – jak mimo jiné tvrdil třeba Otomar Krejča – spočívá především v metafyzickém půdorysu dramatického konfliktu a jeho nekonečných variacích.
Ve filmu naopak herec hraje vždy především sám sebe, přestože se i on často snaží vysvětlit, že rozhodující pro něho byla inkarnace do postavy. Málokdy se přece vzpomíná na roli, kterou filmový herec vytvořil. Chceme vidět Redforda, Cruzovou nebo Daniela Day-Lewise, Streepovou, DiCapria, Polívku, Geislerovou, Donutila, nikoli role, za něž by se na divadle museli schovat. Hra hvězd, na níž stojí a s níž padá celý filmový zábavní průmysl, vychází z tohoto základního předpokladu. Lars von Trier si s tímto axiomem filmové zábavy v Dogvillu nádherně hraje, když do hlavní role obsadil hvězdu znejviditelnějších Nicole Kidmanovou. Schválně, je to Grace, anebo Nicole, na co se ve filmu díváme?
Dogville v kapličce
Režisér Krobot tuto Trierovu frivolní hru s rozdílem mezi divadlem a filmem pominul, tak jako odsunul stranou Trierem ironizované téma čisté humanitní spravedlnosti. Krobot naopak chce na divadle předvádět příběh, který by se mohl stát, a to je něco úplně jiného, než o co se snaží Trierův film. Dánský režisér zkoumá možnosti vnitřních a vnějších konfliktů postav, jak je umí zachytit jen kamera; Krobot vypráví příběh, který by mohl být zrovna tak napsán v knize nebo překreslen do komiksu.¨
V Národním divadle se prezentuje narativita jako obecný princip umění, jedno už jakého; ve filmu Dogville konflikt a střet, který kromě boje o dobro a spravedlnost vymezuje také jednotlivé druhy umění – a tady vyprávění není tím, na čem nejvíce záleží. Film ani divadlo nejsou literatura, jakkoliv se čeští divadelníci v současné vlně dramatizací slavných filmů chovají přesně opačně, což mají s českými filmaři vlastně hodně společné, protože i oni nejdříve točí příběh a teprve potom film.
Dogville v Národním je sice jedno velké nedorozumění, tak jako naprostá většina dalších „filmových dramatizací“ z poslední doby, zachovává si však nespornou výjimečnost. Právě na tomto kuse se snad nejlépe odhaluje, že překlad z filmu do divadelní hry nepřináší žádné umělecké, myšlenkové ani filozofické objevy, kromě toho, že máme další pěkný příběh ke hraní. Pro Trierův originál to neplatí, protože tomu nejde o překlad, ale o střet a vzájemné vyřazování obou médií. Konfrontace, případně proplétání filmu a divadla, to možná, jen už – prosím – žádné překlady.
