Měřit a soudit - nejtěžší věc na světě… Jak se například pozná, že něco je umění, a něco už ne? To první je někdy neskutečně jednoduché. Třeba jako na pondělním koncertě lotyšské pěvkyně Eliny Garanči. Na pódium vstoupí působivá pětatřicetiletá žena a vydá do sálu první tón. Jeho síla je tak obrovská, až zamrazí, stěny se rozezvučí, posluchači splynou se židlí. Sálem se přelije mohutná hlasová vlna, která jednotlivé posluchače ve vteřině spojí v jediné tělo auditoria, s nímž si operní hvězd(ičk)a bude další hodinu a půl hrát. A rázem je rozhodnuto: toto je umění a žádná technika, PR nahrávky jej už nikdy nenahradí.
Hraniční kumšt
Ani Elina Garanča - nepochybně velká umělkyně, která ještě dále poroste - se ovšem nevyhne zaváhání a pochybnostem. Nesouvisí to vůbec s kvalitou jejího zpěvu. Ten je pevný a přesvědčivý po celou dobu koncertu. Avšak jistota je to tak neuvěřitelně jistá - řeklo by se monolitní, inertní - až začíná být podezřelá. Může být někdo, kdo sám sebe, svůj hlas, drží tak pevně v rukách, ještě umělcem, který má být podle tradiční romantizující představy křehkým a přecitlivělým hledačem? Někým, kdo i při veškeré bravuře a profesionalitě dokáže objevovat a vytvářet nové?
Pochybnosti se vtírají až v druhé části koncertu. Elina, která si pro pražský večer zvolila španělský repertoár, se postupně posouvá do stále populárnějších vod. Notoricky známá Carmen a nakonec Granada… Umění se proměňuje v estrádu. Ale proč vlastně? Co se změnilo? Co je to za pocit, který rozhodne o překročení hranice umění? Není to jen samolibá intelektuální konstrukce? A kde se vzala? Jak vzniká? Stačí k takovému soudu pouze to, že pěvkyně nadšená z pozitivní odezvy publika naservíruje posluchačům to nejlacinější, co může nabídnout? Těžko se tu váží a měří. Zvláště pak proto, že to Elina Garanča ztěžuje svým plným hlasem, který se do estrády nehodí. Ne, i toto je umění, ale hraniční. A to jenom proto, že zpívá tak vynikající hlas. Kdyby zpívala průměrná pěvkyně, nebylo by pochyb, že toto není umění, nýbrž hra na umění, pitvoření a kýč.
Díky populární dramaturgii koncertu se posluchači ocitli na tenké hranici mezi uměním a zábavou. Byla to výjimečná chvíle, jedinečná možnost dotknout se něčeho, co rozhoduje o našich estetických soudech, co rozřazuje umění na „vysoké“ a „nízké“; co nás vede k tomu, že dokážeme o někom říci „to je „míra“, zatímco o jiných sebevědomě prohlašujeme „světová extratřída“. Co tedy rozhoduje o vynesení rozsudku na soudu umění?
Srsti navzdory
Může to být tisíce drobností, třeba srovnávání s druhými. Udělala by tento „skluz k populáru“ Magdalena Kožená, jejíž hlas ve srovnání s Garančou v prostoru snadno zanikne (a člověk se až o ten křehký hlas až bojí), ale nese si dotyk duchovnosti? I Magdalena Kožená nedávno chtěla v Praze strhnout publikum Bizetovou Carmen, na niž se připravuje, jenže její „tralala tralalala…“ v Carmenině písni nebylo tak jednoduše veselé, jaké předvedla Elina Garanča. Kožená vyjadřovala ironii a nadhled ženy, která věří sama sobě a dává to světu drze najevo - a tento intelektualismus ji bránil v posunu k estrádnosti. Garanča zase vyjadřovala živočišnou ženskou sílu, jež Kožené chybí, ale její Carmen běžela posluchačům po srsti, jakkoliv výjimečný zážitek to byl.
Rozsudky na soudu umění jsou složité. Ale přece jenom se tu nenápadně vynořuje měřítko, jež by sneslo univerzálnější zkoušku. „Po srsti“, bylo řečeno o Garanče, a tato snaha „jíti po srsti divákům“ je možná tím, co nakonec často rozhodne, abychom řekli ne, už zašla/zašel příliš daleko. U Garanči by se to vzhledem ke kouzlu jejího hlasu ani potom nedalo snadno říci, přesto tu pro příště zůstává precedens. Umění, na rozdíl od zábavy, hladí proti srsti, a jen naprosto výjimečně sklouzne po ní.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
