V české politice vyrostla zvláštní tradice pojmenovávání vlád. Každý nový kabinet si navlékne označení, jenž má charakterizovat úkol vlády, důvod její existence. Jméno je ale víc než charakteristika. Je to živý organismus natahující ruce k dalším těkavým obyvatelům jazykových sítí a vyjadřující postoj ke světu. Ve jméně se skrývá tajemství vesmíru, a to nemusíme být milovníci kabaly či jiné esoteriky. Jazyk nadaný přebytkem významů vyjadřuje víc než jeho uživatelé, podléhající iluzi autonomních vládců, chtějí říct.
Standardní oběti
První Čalfova vláda, „vláda národního porozumění“, přichází uhladit rozbouřené moře. Snaha rychle zkrotit divoké vlny nespokojenosti a uvolnění do plochého klidu zrcadlové vodní hladiny je prvním náznakem budoucí nivelizace.
A čemu jsme skrze tento kabinet měli porozumět? Bývalým stranickým nepřátelům? Dějinnému smyslu chvíle? Sami sobě jako těm, kteří tu žili (jak jsme mohli?!), nebo kteří tu budou žít? Bylo porozumění výzvou k empatii a usmíření, nebo k přemítání o komunistické minulosti a postkomunistické budoucnosti?
Čalfa vede také „vládu národní oběti“. Zpupné označení. Vládnoucí se předem pasují na oběť, kterou podnikají ve vyšším zájmu. Zveličují svůj výkon, aniž by nastal. Stávají se hrdiny už tím, že přebírají kormidlo. Oběťmi jsou ale nazváni i obyvatelé republiky, která se připravuje na zlé ekonomické časy, jimiž musíme projít, abychom mohli užívat vytoužených slastí konzumního kapitalismu.
Díky vládě národní oběti se stávají hrdiny všichni, kdo tento dějinný experiment podstupují, ať už s nadšením, nebo se sebezapřením. Oslava hrdinů před bitvou, to je obrana před překvapivou budoucností, kterou bychom si mohli vyčítat.
Podobně samolibě působí i „vláda sebevrahů“ premiéra Zemana. Počáteční ironie se v ústech předsedy vlády mění v sebezahleděnost velebící vlastní politickou odvahu, která přeroste v oslavné vyprávění o nejodvážnější vládě po roce 1989.
Klausově sestavě se s nadsázkou říkalo „vláda inženýrů“. Za vtipem, odkazujícím na spojující titul ministrů, lze najít konstruktivistickou vizi přehledného, vypočitatelného světa. Premiér to vyjadřuje stručně a jasně: standardní postupy, standardní trh, standardní politické spektrum. Standardizace, umožňující předvídatelnou manipulaci s mocí a lidmi, je snem inženýrského myšlení, v němž je mírou všech věcí standardně myslící člověk, který zcela standardně stojí v centru veškerého živého i neživého dění.
Malér pana účetního
A nyní Petr Nečas a jeho „vláda rozpočtové odpovědnosti“. Po dvaceti letech se do centra politiky dostává odpovědnost, ale odpovědnost omezená, rozpočtová. Odpovídá se účetní uzávěrce, primitivní matematické rovnici, červené a černé.
Politickým bohem je číslo. Nikoli však číslo coby mnohovrstevnatá idea rozvíjející se z bodu v plochu, prostor a časoprostor, nýbrž v podobě abstrakce bez rozměru a hloubky. „Umět si to spočítat“ – vrchol současné pseudopolitiky.
Odpovědnost – a odpovědnost politika se v tom neliší – se vzpírá číselnému, rozpočtovému omezování, protože musí odpovídat na otázky, které teprve přijdou. Které ještě nepadly, a tudíž se nedají spočítat. Odpovědný politik naslouchá přicházejícímu světu, nikoli tomu, co ho samospádem doběhlo.
„Vláda odpovědnosti“, od níž se Nečasův kabinet bohužel odklání směrem k modle rozpočtu, neprovádí tupé škrtání bez rozvojové vize, nešetří na investicích, nedívá se na les společnosti jako na abstraktní celek, ale pořád v něm vidí jednotlivé, vzájemně propojené stromy.
Vláda Odpovědnosti překračuje omezený rozpočtový prostor a čas: nepočítá čísla, ale vnímá tvary proměnlivých číselných konfigurací; a hlavně myslí dějinně – minimálně v dekádách, ne týdnech a měsících.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
- Marián Čalfa autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/14/1330/132923.jpg
- Václav Klaus autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1761/176024.jpg
- Podpis koaliční smlouvy autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1794/179319.jpg
