O Lubomíru Štrougalovi se za normalizace říkalo, že patří k nejinteligentnějším komunistům. Chytrý možná byl, zejména ve srovnání s prostomyslnějšími typy komunistických funkcionářů, ale byl to také tvrdý mocenský rutinér, který se vždy přizpůsobil situaci. Proto také v nejvyšším patře politiky vydržel tak dlouho – od chvíle, kdy se v roce 1959 stal ministrem zemědělství, celých třicet let! Vydání Štrougalových pamětí, jež se chystá na komerčně nejvytíženější dobu vánoční, bohužel zřejmě nenabídne odpověď na otázku, proč to Štrougal všechno dělal a jakými prostředky se udržoval u moci.
Ze zveřejněných ukázek i ze Štrougalových dřívějších svědectví, například z dlouhé výpovědi využité v dokumentu V hlavní roli Gustáv Husák režiséra Roberta Sedláčka, je zřejmé, že paměť bývalého předsedy vlády je pečlivě výběrová. Druhé vidí velmi přesně a problematicky, na sebe pouští už jen drobné paprsky kritického světla. Název knihy – Mýma očima – lze proto brát i jako ironické vystižení obsahu knihy.
Štrougal je kritický zejména vůči Husákovi. Gustáv Husák je příčina veškerého zla normalizace, protože místo aby Sovětům alespoň částečně vzdoroval a vybojovával „malá česká vítězství“, podlézavě nabízel tvrdší postup, i když ho nikdo nežádal. Svou roli v nadbíhání Břežněvovi ovšem Štrougal úplně přehlíží, jako by tu dvacet let ani nežil. Nebyl snad on kandidátem, který měl místo Husáka uklidnit situaci v obsazeném Československu? „Gusta třeba za celou dobu nepoložil Sovětům požadavek na stažení vojsk, a to ani v době, kdy by to už chtěli i sami Sověti, ani Gorbačova se na to neptal,“ vypráví udiveně Štrougal, přestože sám se také dlouhé roky nezeptal.
Štrougalovy paměti, které jistě nabídnou také řadu pikantností, pozoruhodných historek a důležitých dějinných souvislostí bude nejzajímavější sledovat a hodnotit právě z tohoto osobního úhlu pohledu. Podle toho, jak moc si vzpomínající, dříve mocný a vlivný komunista připustí svůj podíl viny, kterou se svůdnou lehkostí rozebírá u druhých. A nakolik zůstane věren obrazu, jenž sám o sobě a za pomoci šeptandy tak rád vytvářel. Obrazu muže, který si nešpiní ruce každodenní mocenskou machou, stojí kdesi v pozadí a všechno moudře s pochopením sleduje…
