V novinách jsem mnohokrát četl větu: „Dobrá recenze, ale vůbec z ní nevím, jestli je ten film dobrý, nebo špatný.“ Stručně a jasně shrnuje představu o práci filmového recenzenta (ovšem má to silnější dopad, a platí to vlastně o každém názorovém textu). Už tedy víme, co se po psavci žádá.
Požadavek první: Spojení „dobrá recenze“ naznačuje, že se článek v novinách dobře četl, byl tedy zřejmě dobře napsán. „Dobré psaní“ ve smyslu jakési lehkosti a spádu budoucího čtení je základním požadavkem, který musí každý recenzent naplnit, jinak jeho sdělení nedoputuje tam, kam má, tedy ke čtenáři. Vypadá to jako banální zjištění. Lidé, kteří neumějí psát, přece nemají v novinách co dělat. Ale říká to ještě mnohem víc. Třeba to, že novinové psaní o filmu musí použít jistého srozumitelného kódu, bez nějž nebude přijímáno ani to, co chce autor, jeho psaní říci, natož aby se někdo takovému slovu snažil porozumět. Omezení a volba vhodného jazyka, to jsou první (auto)cenzurní omezení vyplývající z novinářské instituce.
Požadavek druhý: „Je ten film dobrý, nebo špatný“, důležité spojení z úvodní věty naznačuje, že recenzent musí přinést jakési esteticko - etické hledisko, je nucen se někam postavit. Čtenář vyžaduje od recenzenta přesnou hodnotovou orientaci, jinak je pro něho recenze méně(cenná), případně bez(cenná). Centrální roli v tomto výroku hraje interpunkční znaménko, čárka před spojkou nebo, která je tu použita ve vylučovacím smyslu. Nikoho nezajímají zákruty cesty, jimiž se dojde k závěrečnému výroku. Výrok nemůže být polovičatý ani jinak „alibistický“. Největším hříchem je pak vystoupení z logiky „buď - anebo“.
První i druhé recenzní omezení, o nichž byla řeč, vyplývají z marketingové vazby mezi čtenářem a novinářem. Novinářská kola se točí v souladu s požadavky cílové skupiny. To vychází z ekonomicky objektivizované představy o čtenářích a jejich touhách. Nabídka se přizpůsobuje poptávce. Poptávka se pochopitelně také vytváří, vyrábí, protože bez toho nelze noviny prodávat, ale čtenářům se nakonec dá vždy vnutit jenom něco, co koresponduje s jejich potřebami, čímž se tento reklamní kruh uzavírá.
Jak se bránit metamorfóze
Recenzentovy specifické odlišnosti v psaní, vtipy, osobitý styl, to vše je velmi důležité, ale pouze k oživení žánru, jehož hranice a marketingový smysl jsou pořád stejné. Recenzent tu není proto, aby rozvíjel méně viditelné plány filmu, posouval jejich významy, pokoušel se je znovu nebo jinak formulovat, dávat je do nových, širších souvislostí, nabízet originální výklady. Jeho úloha spočívá ve zběžném zhodnocení (proto se všichni tolik drží stereotypního popisu kamery, herectví, zejména však scénáře), které se - odmyšleno od všech kudrlinek - rovná servisnímu doporučení.
Píšící autor, vstupující do novinového stroje, se tomuto tlaku těžko vyhne. Dříve či později podlehne rutině psaní, která je nakonec docela pohodlná, protože odlehčuje od nutnosti trápit se nějakými myšlenkami, přičemž pozornost čtenářů zaručuje dál sama medialita média. Má to ale ještě jeden, nikoli nepodstatný efekt. Recenzent se natolik identifikuje se zavedenými pravidly - marketingu, žánru, masové komunikace, masové estetiky, pohledu na film - že se nakonec sám změní v instituci. A stane se opravdovým novinářem.
Není třeba dále rozvádět, jak se proti takové metamorfóze - bránit. Stačí alespoň tu a tam vystoupit ze žánru, zkoušet jeho hranice, zkrátka nedívat se na filmy recenzentskýma očima. Zdá se, že takový úkol výrazně ulehčuje dokumentární film (ať už tento pojem chápeme jakkoliv), protože tolik nesoustřeďuje pozornost na herecké hvězdy. Recenzent však může snadno upadnout do stejně nebezpečné pasti společensky důležitého tématu. Pro důležitost jeho zevrubného přetřásání pak lehce přehlédne, že i dokument je především filmem, svébytným „myšlením obrazu“.
A praktický závěr? Tak tedy: Nejtěžší dnes není naučit se psát recenze, nýbrž přestat je psát.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
