Probíhající filmové orgie v Karlových Varech jsou kombinací snobského předvádění (kdo nepřijede, jako by nebyl), letního uvolnění (kdo nezapaří, není) a fanouškovského nadšení (kdo neschroustá desítku filmů, neexistuje). Každá z těchto povinných festivalových disciplín má svá rizika. Předvádění na červeném koberci při absenci osobností bývá směšné; letní paření se snadno propracovává ke stereotypu prázdnoty; fanouškovské nadšení sklouzává ke konzumnímu přejídání.
Přesto nelze říci, že by byl tento typ orgiatičnosti zhoubný. Když je něčeho moc, máme výjimečnou možnost setkat se s odvrácenou stranou vášní a tužeb a propracovat se k něčemu, o čem bychom bez propadnutí kouzlu orgie nevěděli. Kdyby to mělo být třeba jen zjištění, že červený koberec nezvýznamňuje, nýbrž odhaluje nemilou pravdu – že je totiž celý filmový byznys bublinou…
Existují ale zjištění objevnější, týkající se přímo filmu, kvůli němuž – jak se neustále zdůrazňuje – milovníci filmu do Varů jezdí, což má podobnou informační hodnotu, jako že na stadion Sparty se chodí kvůli fotbalu a že lidé, kteří tam chodí, mají tuto hru rádi. Hromadná konzumace filmů, přejídání filmem, vznášejí otázku: Na co se to koukáme? Čím jsme tak fascinováni? Příběhem? Rytmem? Konstrukcí obrazů? Strukturou vyprávění, která kopíruje, rozebírá a skládá dění našeho časoprostoru?
Country jako postoj
V řetězci otázek by se mohlo pokračovat, aniž bychom se přiblížili byť jen k částečné odpovědi. Z nadbytku obrazů, které se ani nedají pozřít, natožpak přežvýkat a strávit, ale vystupuje pocit – na filmu není důležité „co“, nýbrž „jak“. Můžeme se dívat na cokoliv, v paměti zůstanou stopy vypravěčských linek, dialogů, hlášek. Ale jakmile se toto „co“ začne kupit a vrstvit, tělo jako přijímač se otočí k tomu, „jak“ se něco sděluje, protože způsob vidění, nikoli obsah vyprávění, je tím, co filmy odlišuje od sebe navzájem i od jiných druhů umění.
Zahajovací film festivalu Crazy Heart nebyl zajímavý příběhem stárnoucího umělce, jenž se zamiluje a začne chápat, že vztahy mají velkou hodnotu. Výjimečný není ani oscarový výkon Jeffa Bridgese v roli Bada. Co se však do paměti zapíše, je to, jak režisér plete film ze stylotvorných prvků country, k nimž patří vznešenost americké krajiny a specifický druh životní sentimentality vyjádřený Badovými slovy: „Ty písničky, bohužel, píše život.“ Z hlediska tradičních recenzentských měřítek nestojí snímek Crazy Heart za nic. Je slabý. V pohledu modu „jak“ ale vystupuje vcelku ocenitelná studie country jako postoje a způsobu života.
Mlčení tváře
Grónský film Muž z Nuuku předvádí mnohokrát zpracovaný příběh o vpádu rakoviny do života, kromě grónských reálií nepřináší nic nového. Reálie se však přetvořily do zvláštního způsobu vidění, jejž neznáme. Není běžný. Komunikace probíhá v mlčení, slova nedokážou říci nic, mluví pohled, tvář, kterou vidíme až díky filmu. Mlčení tváře hraje hlavní roli i ve filmu Jörgena Bergmarka Rozumné řešení. Bizarní manželský čtyřúhelník není rozum s to udržet. V paměti však nezůstává lehce absurdní zápletka, nýbrž způsob, jakým režisér zachycuje rozklad racionálních struktur, jimiž marně svazujeme své životy, protože skutečné vysvobození přichází skrze povely těla (před sebevraždou nezachrání jednoho z hrdinů rozum, při životě ho udrží bolest zad, jež se nedala vydržet a říkala, ještě tady jsem).
Emblematickým filmem modu „jak“ se ve Varech stala Poezie jihokorejského porotce Lee Chang-donga. Na příběh babičky, která chce za vnuka zaplatit dluh za násilí na jeho spolužačce, zapomeneme, režisérův obrazový postup, jímž říká, že vidění není samozřejmostí, vidět se teprve učíme, z paměti nezmizí. Báseň – film je pro Leea splátkou za půjčku života. Splátkou diváka za film by mohl být slib, že kromě všech těch „bigandlittle stories“ se pokusí dívat, učit se vidět.
