Minimálně od Freuda tušíme, že sen je „královskou cestou“ k tajemství lidské duše, která není tím, čím se zdá být. Královskou cestou do kolektivní duše politické strany by mohly být sny prezentované na sletech, sjezdech, konventech či kongresech. Jenom proto se občanům, kteří pořád věří ve hru na demokracii – ve hru na odpovědné vládce a odpovědné čili informované voliče – vyplatí sledovat nudu kongresových projevů. Je v nich totiž ukryto víc, než samy o sobě prezentují.
Mimořádný kongres ODS probíhal v hotelu Clarion. Měl být tedy, jak naznačuje anglické slovo latinského základu, jasný, průzračně jiskřivý. Průzračné byly nakonec jen dvě věci: ODS se snad opravdu chce změnit, zejména personálně, jenže tak trochu neví k čemu a jak.
Po krk v nostalgii
V nominačních projevech místopředsedů i v projevu předsedy Petra Nečase zaznělo až nečekaně mnoho slov o návratu ke kořenům, k době, kdy ODS představovala politickou avantgardu odvážně měnící minulý svět socialismu. Základní pocit – „byli jsme vůdci proměny společnosti, ale ach jo, už nejsme“ – to byla sladkobolná nostalgie, v níž se vracelo všelijak variované staré volební heslo „dokázali jsme, že to dokážeme“. Z projevů, v chvění v hlasech i v obsahu vět, byla cítit existenciální obava (my tu nemusíme být!!!), ale její pozitivní energii, pohánějící účinnou sebereflexi, zdolávaly vzpomínky na dobu, kdy se politika ODS samovolně a bez většího úsilí otiskovala i do těch nejskrytějších záhybů společenského těla.
Dokonce i jindy realistický a emocemi nedotčený Petr Nečas se působení tohoto nostalgického chvění nevyhnul. Ne snad přímo – předseda Nečas nepláče dojetím, tak jako se málokdy od srdce směje – ale spíše ve zvláštním způsobu, jakým si vykládá současnou situaci. Zrození ODS jakožto pravicové avantgardy na začátku 90. let minulého století bylo dáno hladem společnosti po změně, která po čtyřiceti letech komunistické ideologie měla samozřejmě pravicový nátěr. Tutéž příhodnou atmosféru vyciťuje Petr Nečas i dnes. Ekonomická krize, jak podle něho ukazují volby v okolních zemích, dává šanci „pravicové odpovědnosti“, která jediná dokáže dát ekonomiku a účetnictví do pořádku. Určité podobnosti tu možná opravdu jsou, nejsou ale produktivní, protože situace je kvalitativně jiná.
Blažek vizionářem
Zkušenost s jednou avantgardou (ODS), která, jak už to bývá, nakonec zklamala a jako avantgarda se rozpadla, velí nevěřit jí podruhé. Naopak výměna jedné avantgardy za druhou, třeba velmi podobnou (TOP 09), je v dějinách obvyklá. Konkurence konzervativních liberálů najednou existuje, což je situace, s níž se ODS nemusela doposud vyrovnávat. Jinými slovy: ODS nemusela nikdy pracovat na tom, aby její program reagoval na proměny společnosti, protože vždy čerpala z přirozeného sklonu voličstva k nesocialistickým řešením.
Z projevů nového vedení strany bohužel není cítit, že by si ODS tuto zásadní změnu uvědomovala. Mluví se o práci, o potřebě reforem, ale všichni dál sní sen o tom, že když se strana bude držet tradičních pravicových pouček, dobře to dopadne. Jako by politika byla totéž co používání nezpochybnitelných vzorců matematiky.
Nejstřízlivější hlas přišel z Moravy od místopředsedy Pavla Blažka, který pravil, že ODS může uspět jedině tehdy, když začne politiku vnímat přes důležitější souvislosti, než je zákon o státním rozpočtu, a když přizpůsobí program problémům společností 21. století. Byla to ta nejrozumnější a nejprůzračnější slova z hotelu Clarion. Slova vizionářská. Bohužel ani jejich autor je nedokázal naplnit konkrétním obsahem. Blažek ale udal směr, který jediný má smysl, kdyby se náhodou stal zázrak a ODS opravdu chtěla přestat snít svůj sen o samozřejmé politické avantgardě.
