Nový ministr kultury Jiří Besser zatím mnoho nadšení neprobudil. Slíbil sice, že v České filharmonii vypíše konkurz a dotáhne výběrové řízení v Národní galerii, tím ovšem výčet pozitivního končí. Kultura i v této vládě bude stát na okraji, o čemž svědčí nejen fakt, že v koaliční smlouvě čítající sedmapadesát stran není kulturní politice věnována ani jedna celá strana, ale i anekdota kolující v kuloárech. Podle ní Karel Schwarzenberg mezi jednáními prohlásil, že musel těm starostům dát nějaký post, a na ministerstvu kultury udělají nejméně škody.
Jak směšný je básník
Ale konec legrace. Malé nadšení z nového ministra má základnější příčinu. Rozpaky budí jeho počáteční vystoupení nikoli chybějícím hlubším obsahem, ten koneckonců může během práce na ministerstvu nějak přijít. Nejvíce zaráží způsob mluvy, výrazivo, které ministr v souvislosti s kulturou používá.
Řeč je odrazem myšlení, z něho roste. Ukazuje možnosti, které si člověk připouští, kam vstupuje suverénně, kam se naopak vstoupit bojí, jaké kouty vynechává a přehlíží, jak dokáže měnit pohledy, aby mohl lépe hodnotit a soudit. Jazyk je svědkem postoje. Než začneme jednat, musíme někde stát, nechat na sebe svět působit, otevřít se mu – a právě jazyk dokládá, jak tento výchozí postoj vypadá.
„S koaliční smlouvou jsem spokojen, na úseku kultury došlo k velkému průsečíku,“ prohlásil ministr Besser. Technicistní topornost úřednického ptydepe se blíží vyprázdněnosti a formálnosti projevů, jež se v médiích objevovaly už v předrevoluční minulosti.
Ale nemusíme hned odkazovat do dob, kdy byl socialismus oficiálně prohlášen za reálný. Tato formální úředničina je vlastní řeči moci, ať vychází z primitivního tržního manažerismu, nebo z komunistické nadřazenosti. Moc přistupuje ke všemu jako k předmětu, s nímž má pohybovat, a nikoli jako k živému organismu, jemuž je třeba rozumět. „Staň se květinou, bloude, abys pocítil její velikost…“, jak směšný je dnes básník!
Odběratelé kultury
„Každý odběratel kultury ví…,“ rozpovídal se ministr kultury Jiří Besser a prozradil tak, že s pojmem kultury nakládá tržním způsobem. Někdo, třeba umělci nebo památkáři, dodávají zboží, a my – kulturní konzumenti – si je odebíráme. Dodávka, odběr. Poptávka, nabídka. Kulturní provoz (Kulturbertieb).
Martin Heidegger tomu říkával „kultura Gestellu“ (od německého stellen, stavět, stavět před sebe, tedy, zpředmětňovat) – všechno umíme, po-stavit, při-stavit, dodat: vodu, jídlo, elektřinu, knihy, divadelní zážitek, reality show, pobavení. I otázka kultury je jen problémem dobře zavedeného mechanismu, který je třeba tu a tam promazat, aby fungoval ke spokojenosti (finanční, emoční atd.) dodavatelů i odběratelů. Pečujeme o kvalitní dodavatelsko-odběratelské vztahy i na úseku kultury.
„Do kulturních zařízení si chodím odpočinout… a také za zábavou.“ Ministr kultury zdůrazňuje odpočinkovou, relaxační roli kultury. Má-li to být východisko jeho budoucích úvah, pak ministerstvo kultury ztrácí význam a můžeme je zrušit. Peníze může rozdělovat výbor pro veřejnou zábavu, zřízený na ministerstvu průmyslu. Relaxační funkce kultury je z hlediska společnosti nejméně zajímavá. Kultura, chápaná v užším smyslu jako umění, osvěžuje duši, patří k psychohygieně, ale pouze jako vedlejší účinek snahy o (sebe)vyjádření.
Ministr kultury teprve začíná svou vládní pouť. Z jeho slov je ale už na začátku zřejmé, že pole, na němž chce působit, vnímá dosti omezeně. Poutníci se naštěstí na cestě proměňují, a to tehdy, když si připustí srážku se světem, o jehož existenci na začátku cesty nevěděli. Srazí se ministr Besser s novým světem, anebo zůstane manažerem provozu zábavy a odpočinku? Přejme mu tu srážku, a poslouchejme jeho slova.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
