Televizní diváci si po půl roce vybrali. Jejich nejoblíbenější knihou se v sobotu večer stal Saturnin Zdeňka Jirotky, následován Babičkou Boženy Němcové a Saint-Exupéryho Malým princem. Kombinace je to zvláštní, ale ne zase tak překvapivá. Přece jen: téměř ve všem naplňuje stereotypní, ale zřejmě pořád odpovídající představy o české národní povaze. Sarkastický inteligentní humor vycházející z maloměstského prostředí (Saturnin), mísící se s nostalgickou touhou po přírodní, vesnické idyle „zlatých časů“ obalených do pohádkového hávu (Babička, ale i Saturnin), z něhož se rodí krásná a snadno pochopitelná humanistická filozofie (Malý princ). Snad jen kdyby Saturnina nahradil Josef Švejk, byl by tradiční obraz češství kompletní.
Sentiment a velká četba
Ale nemohlo se tak stát. Celonárodní anketa, která kopírovala britský vzor z televize BBC, se jmenovala Kniha mého srdce, nikoli Velká četba (The Big Read), jak Britové nazvali původní verzi, v níž mimochodem zvítězil Pán prstenů, stínován opravdovou klasikou, knihou Pýcha a předsudek Jane Austenové. V Česku se hledaly knihy ve smyslu srdeční záležitosti, svazky, k nimž máme sentimentální vztah, nikoli ty, jež ohromují „pouhým“ psaním.
Knihy jsou součástí naší duše. Pohybují se v psýše jako živé bytosti, máme k nim tudíž různý vztah, jako k lidem. Některé bereme, protože vytvářely naše dětství (to byl případ Dětí z Bullerbynu Astrid Lindgrenové či Foglarových Rychlých šípů, které se dostaly do nejlepšího českého tuctu); jiné odhalují nový svět a převracejí ten starý, kterému už raději nechceme rozumět (v TOP 12 to byl Tolkienův Pán prstenů a snad měl být Alchymista Paula Coelha, asi nejméně vypočítaný titul brazilského spisovatele); další přinášejí životní moudrost, kterou snadno využijeme v běžném životě (již zmiňovaný Malý princ či Waltariho Egypťan Sinuhet). Jiné zůstávají uloženy v paměti, poklidně spí, abychom se k nim mohli vracet a znovu a znovu objevovat novou inspiraci.
Žebříček pocitů
Tato vztahová pestrost se ztrácí ve chvíli, kdy padne otázka, která že kniha je knihou našeho srdce, „našemu srdíčku nejmilejší“. Knihou, s níž si popláčeme, u níž se dojímáme, u níž jsme šťastni z přemýšlení a zábavy. Vztah ke knize se v emocemi zalitém prostoru ohýbá směrem k nám, takže kniha sama přestává být důležitá. Nehledáme už četbu, která stojí za to, je veliká ve všech možných smyslech spojení „velká četba“, nýbrž sestavujeme žebříček osobních pocitů. Který z nich byl asi největší: Slzy smíchu u Saturnina? Slzy dojetí u Babičky? Slzy soucítění a moudrosti u Malého prince?
Je-li sentiment tím nejpevnějším poutem, které si ke knihám vytváříme, není nakonec divu, že na žebříčku nejoblíbenějších chyběli Kundera, Čep, Deml, Kafka, ale třeba i Čapek. A také, že se tu neobjevilo jediné básnické dílo… Může to mít společnou příčinu ve specifickém naladění našich citových senzorů. Poetický cit, který je u Čepa, Demla, Kafky a nakonec i u Kundery v základu díla, vyžaduje úplně jinou citlivost než prostá sentimentalita.
