Česká společnost trpí absencí hrdinů. Svědčí o tom dvě události poslední doby: Návaly na film o nejznámějším českém zločinci Jiřím Kajínkovi, kterému se kdysi povedlo utéct z nedobytné pevnosti Mírov; a prudká diskuse po smrti Milana Paumera, jenž se společně se skupinou bratří Mašínů před sedmapadesáti lety prostřílel přes hranice do svobodné německé zóny.
Kajínek je produkt mediálního světa, jeho touhy po senzaci vytvářející postavu velkého zločince, která masy z mnoha psychologických, filosofických i sociologických důvodů tradičně přitahuje. Paumer ztělesňuje potřebu hrdiny odbojáře, někoho, kdo se postavil proti nespravedlivému režimu se zbraní v ruce, ačkoliv mlčící, jakkoliv nespokojená většina seděla doma u kamen. Zdánlivě nespojitelní hrdinové mají jedno společné, jejich heroizace je politická: Smyslem jejich činů je odpor či kritika systému, který je (ne)lidský. U Kajínka systém lidské spravedlnosti, založený v posledku na stejném násilí, jaké vytváří zločinec; u Paumera komunistický režim, v němž se lidský život i smrt zcela podřizují ideologii.
Případ Kajínkovy ikonizace patří do hlubinnější politické psychologie. Politické pohyby, které tu probíhají, odpor k násilné podstatě jakéhokoliv systému, nejsou na první pohled tak patrné, často nejsou ani tematizované, působí podprahově, přestože fascinaci vrahem pohání tato pudová síla. Paumerův případ řídí ideologizace; ať už o Paumerovi hovoří současná vládní sestava, nebo opozice, vždy se jedná o účelovou interpretaci jeho činů. Výklad slouží přesvědčení, které máme předem, nikoli že bychom výklad hledali, abychom se s Paumerovými činy mohli spravedlivě vyrovnat pro sebe i pro něj. Ideologický „spin“ se přenáší do veřejné diskuse, snad jen s výjimkou několika historiků (Petr Zídek, Tomáš Zahradníček), kteří sledují činy Milana Paumera a skupiny bratrů Mašinů z širší perspektivy.
Soud nad Paumerem, dějinný či lidský, jak kdo chce, je ve veřejné diskusi chápán jako soud nad režimem, který byl už jednou zákonem pojmenován jako zločinný. Kdo jakkoliv překáží prohlášení zesnulého za hrdinu, podporuje komunisty, kdo ne, je na správné straně svobody (princip „kdo není s námi, je primitiv, zločinec, zrůda, blázen…“, v Česku známý minimálně od debaty o radaru). Ale Paumerovo jednání má širší souvislosti, vbíhají do něho zcela samozřejmě otázky viny a neviny, které hned na přelomu války dodnes inspirativně formuloval Karl Jaspers. Jeho Otázku viny (1946, česky 1969 v překladu Jiřího Navrátila) je dobré v této souvislosti připomenout nejen kvůli časové blízkosti, ale i proto, že Mašínové i Paumer se cítili být ve válce, která ovšem, jak souvisle a celkově jako první dokazuje Jaspers, nemůže omluvit všechno.
Paumer i Mašínové se musejí vypořádat s kriminální vinou, která je první v Jaspersově analýze. Komunistické zákony nemůžeme úplně přehlédnout jako nelegitimní, protože trestný čin vraždy obsahuje každý zákoník v každé zemi. Vražda spáchaná pod politickým nátlakem, a tedy v jistém smyslu v sebeobraně, může být promlčená, ale jedině soudem, který by se takovou otázkou zabýval, máme-li systém justice ještě brát vážně. Jinou otázkou je vina morální, vztah k obecně lidskému. Tady se Paumer a Mašínové bát nemusejí, jejich svědomí je ve vztahu k mravní povinnosti čisté: Povstali proti lidské nespravedlnosti, protože existují vyšší, obecné principy, pro něž stojí za to žít, bojovat a třeba i zemřít (ale nikdy to nejsou hodnoty absolutní, vytržené ze souvislostí, kam lidský duch nemůže, nebo jen výjimečně).
Mnohem složitější je politická vina. Jak připomněl v Lidových novinách Petr Zídek, odboj je politická, případně vojenská cesta, nikoli cesta morální. Řídí se jinými strategiemi, jednou z nich je třeba „udržitelnost boje“, která vždy zohledňuje hlavní cíl a tím je vítězství, konec režimu, proti němuž bojujeme. Dosažení cíle se podřizuje všechno. Odboj musí být realistický, jinak není odbojem, nýbrž sebevražedným komandem z Monty Pythonů. Z tohoto hlediska byl postup skupiny bratrů Mašínů, kam patřil i Milan Paumer, politicky naivní, ale když se proti nim postaví politická vina většiny národa, který mlčel a přijal, mnohdy nadšeně, vládu komunistů, vypadají jejich činy jako čiré politické hrdinství.
Vůbec nejzajímavější, protože nejkomplikovanější, otázkou je vina metafyzická. Jak si to vše (zabití či vraždu) vyrovná s Bohem Milan Paumer a bratři Mašínové, se už nikdo nikdy nedozvíme, ale právě proto, že do jejich příběhu vstupuje i tato nejširší „meta“scéna, vylučuje se jakákoliv ideologická interpretace jejich příběhu. Otázka viny, její posuzování, je málokdy černobílá. Černobílost naopak vyžaduje každá ideologie, která přizpůsobuje výklad světa svým ideálním představám.
Činy skupiny bratrů Mašínů, v níž se pohyboval i Milan Paumer, se ve vztahu ke čtyřem druhům viny ukazují mnohem složitěji. Měřeno touto mírou nelze jednoduše říci, „byli to hrdinové“, „byli to padouši“. K takovému tvrzení je vždy třeba dopovědět zbytek příběhu, zvážit všechna „ale“, vzít je v úvahu, neodhazovat je předem jako přebytečné. Jedině takový úsudek či soud se vydává směrem k jakési neurčité spravedlnosti. Ale všichni, kdož dnes radikálně soudíme Paumera a Mašíny, musíme přijmout to, že naše soudy nejsou nevinné. I my vstupujeme minimálně do pole morální a metafyzické viny a vůči všelidské mravní a nadlidské instanci musíme ručit za všechno, co jsme kdy a jak o druhých řekli: Paumer a Mašínové jsou hrdinové!
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
- Milan Paumer autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/9/802/80124.jpg
- Pohřeb Milana Paumera autor: Roman Vondrouš, zdroj: ČTK http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1847/184647.jpg
- Bratři Mašínové autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/105/10414.jpg
