Petr Fischer strana 3 z 5

Na výstavě Kontroverze v pražském Rudolfinu, zkoumající etické a právní hranice fotografie, je nejkontroverznější to, že vlastně není vůbec kontroverzní. Snímky, které tu visí, si návštěvníci prohlížejí s mírnou odtažitostí, protože jsou zcela ponořeni do studia vysvětlujících textů, jež fotografie doprovázejí. Ale ani v okamžiku, kdy text – text opravdu za nic nemůže – odloží a pozornost plně upřou na fotografický materiál, není vidět sebemenší záchvěv údivu nebo znechucení. Obrazy mrtvol, dětské nahoty, mediálních podvodů a loupeží, to všechno jako by tu už dávno bylo. Všechno už jsme viděli, nic nepřekvapuje. Jsme zvyklí.

Umění je uměním vytržení. Do galerie, do divadla nebo do kina chodíme hlavně proto, abychom na chvíli skočili jinam z reality. Skok do neznáma, do zpočátku chaotické představy, z níž se díky umělcově ruce, očím a mysli vynoří nový kosmos. Celé moderní umění je pokusem vytrhnout lidi z běžných životních souvislostí, aby jako Kundera pochopili, že „život je jinde“.

Když se během povodní v roce 2002 objevil v zatopených oblastech Stanislav Gross v maskáčích a kanadách, vysmáli se mu všichni, od Zeleného Raoula po některé spolustraníky. Když totéž za podobné situace a v podobném oděvu o čtyři roky později předváděl ministr obrany Kühnl, který v záběrech kamer pomáhal plnit pytle s pískem, hovořila hlava státu o pokusu zalíbit se a politikům tohoto typu doporučil, aby se styděli. Sám ovšem o další čtyři roky později s ministrem Johnem „zachraňoval“ zatopené Liberecko, nutno ovšem spravedlivě dodat, že bez maskáčů.

A pak že je situace na Šluknovsku katastrofální. Díky cvičené policii zatím žádné pogromy, jsme přece kulturní lidé. I místo známého „Cikáni do plynu“, které všichni odsoudí jako nepřípustné nacistické burcování, se křičelo „Cikáni do práce“, s čímž přece každý „slušný člověk“ musí souhlasit. Práce je základem socializačního řetězce, tvrdili politici ve všech režimech, ať už se mu říkalo kapitalistický, nebo socialistický. „Naučte Cikány pracovat, a bude pokoj,“ říkalo se za komunistů. A totéž znělo za Hitlera, za Tisa.

Spor o Ladislava Bátoru a jeho konfliktní názory, který Karel Schwarzenberg a Josef Dobeš vyřešili v alibistickém stylu „vítězem je každý, poražení neexistují“, se vyvinul ve zvláštní, křížovou srážku liberálů a konzervativců. Zatímco v centru boje jsou dva konzervativní politici, kteří se perou o podstatu a smysl hodnot, kolem nich pobíhají rozpolcení liberálové, kteří chtějí rozhodovat o tom, co je a co není na konzervativním křídle přípustné: Můžeme si na veřejnosti říkat, cokoliv chceme, nebo je naše svoboda vyjadřování historicky či jinak limitována?

Letní prázdniny jsou vítanou příležitostí ke změně. Ve volnu, jemuž se dříve paradoxně říkalo „schola“, si můžeme vyzkoušet role, které běžně nezastáváme. I z poslanců, kteří nejsou často s to řídit ani sami sebe, se na chvíli stanou táboroví vedoucí, režiséři divadla, herci, správci tábora, matky v domácnosti a kojné. Dokonce i intelektuálové, kteří se podle stereotypní tradice štítí fyzické práce, o prázdninách staví zdi, opravují kola, mění plot, sbírají houby, sekají dřevo, omítají domy a ohánějí se kosou.

Byl to vlastně nejabsurdnější zážitek letošního festivalu v Karlových Varech (kromě módní přehlídky Johna Malkoviche). Milovníci filmu, jejichž oddanost tomuto umění je každoročně vychvalována, odcházejí z promítání zřejmě nejzajímavějšího filmu, Stromu života Terrence Malicka. Znechucení některých diváků, ale i recenzentů nad vítězným filmem z Cannes bylo opravdu veliké: něco takového si dovoluje natočit? Nesrozumitelná série obrazů, tlumeného mluvení, rádoby filozofování o životě a jakéhosi pseudonáboženského vytržení, jehovistická Strážná věž smíchaná s přírodopisným filmem.

Vystoupení Petra Hájka a Václava Klause proti pochodu homosexuálů v Praze není obsahově až tak výjimečné. Když se na věc podíváme s cynickým odstupem, prezident a jeho vicekancléř říkají jen to, že homosexualita je odchylka od normálu, „trest Boží“, s nímž se má každý potýkat v sobě a nechodit s tím, natožpak masově, na veřejnost. Totéž tvrdila Česká biskupská konference, totéž razí ultrakonzervativci po celém světě. Nic nového.

Boj o kůrovce na Šumavě není jen střetem zelených pošetilců s lesními technokraty, jak se na dálku zdá. Není to ani odborný spor, souboj odlišných pohledů na věc. Takový souboj by předpokládal jistý minimální bod setkání, shodu na předmětu zájmu a jisté elementární logice, a to se nestalo. Na jedné straně jednohlasný souhlas vědecké obce, na druhé přesvědčení „znalců lesa“, kteří hlas vědy neuznávají, protože ten svůj, vedený snad jakousi vnitřní lesnickou zkušeností, považují za oprávněnější.

Proměny společnosti nejlépe odráží proměna řeči. Ta česká je za dvacet let nejen prošpikovaná anglickými výrazy asi jako každý jiný světový jazyk, ale výrazně změnila i způsoby výpovědi, které se krátí a zrychlují. Během minuty jsme dnes schopni říci mnohem víc, protože podvědomě cítíme, že na dlouhé řeči není čas; zkracujeme slova, fráze, mluvíme v narážkách. Ztrácejí se rozdíly mezi formami výpovědi, řeč se nivelizuje. Forma mizí na úkor obsahu, tak jako směnná hodnota vystrnadila hodnotu užitnou. Souhra obého – proč, proboha? Sry… (zkratka)

Filmový festival v Karlových Varech se dělá kvůli bijákům, které máme tolik rádi, tvrdí jeho prezident Jiří Bartoška. Kolik takových „bijáků“, tedy filmů, které opravdu mluví obrazem a které se v jeho možnostech radostně koupou, se tu dá vidět?Letošní ročník ukázal, že zase ne tolik. S výjimkou artistního Pedra Almodóvara, který se opájí vizualitou možná nejvíce malířskou a film mu slouží jako cesta k jisté barevné a tvarové dokonalosti, a Stromu života Terrence Malicka, jehož filmové obrazy, podobně jako u pozdního Larse von Triera, vycházejí ze silného hudebního pocitu, se mezi novými filmy „bijáků“ příliš neurodilo. Většina tvůrců dál využívá filmového obrazu jako média vyprávění, které stále více vychází z literatury než ze samostatného obrazového myšlení. Film jako by se nemohl vymanit z područí psaného textu a byl jen jeho působivějším převodem. Ostatně tak jako celý multimediální aparát zvuků a všemožných efektů. Film se pořád nejprve píše a potom, podaří-li se, filmuje.

Filozofie „se zacyklila ve své hyperpozdně-post-moderní dekonstrukci“ a odtrhla se od života, postěžoval si nedávno Tomáš Sedláček. Nechtěl tím říct nic víc, než že se politici dnes nemohou spolehnout na radu moudrých, protože i ti, kteří mají mudrování v popisu práce, si nevědí rady ani sami se sebou.Problém ovšem je, že filozofie nikdy nebyla a nemůže být avantgardou společnosti. Někým, kdo ukazuje, kam se má jít, někým, kdo svou autoritou „vědy všech věd“ rozhodne spravedlivě a správně. (Ostatně dějiny ukazují, že když filozofové podlehli této iluzi, mělo to katastrofální důsledky.)

Sedmdesátiny Václava Klause byly vítanou příležitostí, jak probrat jeho ctnosti a nectnosti, ale i posedlosti, manýry a libosti spojené s dvacetiletou politickou kariérou dnešní hlavy státu. Prezident přirozeně poutal veškerou pozornost, přičemž vycházel lidu maximálně vstříc, když v nedělní den D vysílal rozhodná sebehodnocení přímo z titulní strany nejčtenějšího bulváru.

To je politická stávka! - takový je nejsilnější argument proti zítřejší stávce. Premiér ji považuje za nahrávku levici; ministr financí za pokus přepsat výsledky voleb; prezident mluví o „ukradení si stávky pro politické cíle“. Všichni společně naznačují, že „politická stávka“ je nepřijatelná. Překračuje demokratické zvyklosti (a legitimitu odborů), možná i celý demokratický rámec, a to proto, že demokracii, ztotožňované s volným trhem a kapitalismem vůbec, zdá se, přísluší výhradně stávka za konkrétní vyšší platy či lepší pracovní podmínky.

Obrovské dílo rukou a hlav, které jest slaviti jako výraz velikosti Rozumu… Budovatelská zvolání a dikce, které lze najít nejen v komunistickém tisku 50. let, ale už mnohem dříve, byly nejčastěji spojovány s megalomanskými projekty. Čím větší dílo, tím větší člověk. Oslava Člověka vykonávaná skrze nadměrná díla; patníky na cestě pokroku k lepším zítřkům.

Zjištění, že naše já není nikdy samo, je jednou z konstant moderní doby. „Každý z nás je sborem hlasů,“ psal Herman Hesse, kterého okřikuje Arthur Rimbaud: „Já je někdo jiný.“ Zatímco Hesseho sbor zahrnuje jakýsi ladný souzvuk, možnost harmonie, Rimbaudovo zvolání naopak zdůrazňuje, že v sobě se nikdy nevyznáme. Moderní doba, do níž patří i naše současnost opatřena věčnou minulostní předponou „post-“, žije v trvalém napětí mezi Hessem a Rimbaudem. Mezi ideálem souladu všech našich já a poznáním, že naše já nám (bohužel? bohudík?) neustále uniká.

Kdy má umění šanci, že se prodere na titulní strany a stane se tak událostí? Zkušenost z předchozích dnů hovoří jasně: musí být obrovské, megalomanské; anebo - což je jen variace téhož - musí vonět skandálem, překročením míry, virtuálního či skutečného tabu. Minulý týden se narodily dvě takové události: 8. Symfonie „Tisíců“ Gustava Mahlera v pražské O2 Areně a skandál dánského režiséra Larse von Triera, který si na filmovém festivalu v Cannes pohrál s novináři, světem i sám se sebou, když ironizoval svůj vztah k nacistické estetice a Hitlerovi. Co jsme to s Mahlerem a Trierem prožili? Co se s námi dělo uvnitř těchto událostí? A co po nich v našich myslích zůstane?

Manažer ekonom, anebo odborník v oblasti umění? Tak se ptal ministr kultury, když hledal šéfa Národní galerie, jímž se nakonec stane absolvent VŠE Vladimír Rösel. Otázka to byla od počátku špatně položená. Osoba šéfa nejvýznamnější české instituce v oblasti výtvarného umění by měla ideálně spojovat oba obory. Ředitel NG by měl umět řídit, ale měl by i poměrně detailně rozumět tomu, co řídí. Ne nadarmo se přece i na českých vysokých školách začal vyučovat kulturní management, což je obor, v němž se trénují lidé kulturně velmi dobře orientovaní, kteří zároveň chápou, že se dnes bez ekonomie a dobrého vedení kulturní projekty neprosadí. Dobrým kulturním manažerem těžko může být ten, kdo nemá slušný kulturní rozhled ani cit pro umění.

Ústavní soud se plete do politiky, což mu nepřísluší, nebylo by tedy od věci mu to zakázat. Už si to nemyslí jenom prezident; stejného názoru je i druhá hlava exekutivy, premiér, který dokonce ví, jak na to. Pro lepší a klidnější běh české demokracie by podle Petra Nečase stačilo, kdyby ústavní soudci nesměli hodnotit zákony s přímým rozpočtovým dopadem. Vláda by pak nemusela složitě řešit otázku, kde vezme dodatečné miliardy, jako se to stalo nyní, kdy Ústavní soud zrušil úpravy státní podpory stavebního spoření.

Dalo se očekávat, že smrt Usámy bin Ládina přiměje spoustu lidí k úvahám, zda jde o skutečnost, nebo jen o fikci. V Česku je centrem takových zásadních pochybností Pražský hrad, který v postavě Petra Hájka ani tentokrát nezklamal.

Oficiální oslava dvaceti let Občanské demokratické strany připomínala debatu abiturientů vzpomínajících na staré dobré časy na gymnáziu, které by si všichni chtěli ještě jednou zopakovat. Ta gründerská doba nového svobodného státu, kdy z lidového politického proudu konečně vystoupila občanská politická strana, instituce, bez níž demokracie nemohou dýchat. Pocit nadšení, že po čtyřiceti letech se může říkat – děláme pravicovou politiku…

Politická krize skončila, chtělo by se napsat po nočním jednání koalice v Kramářově vile. Tak snadné to ale není. Naopak není vyloučené, že výsledek třítýdenní politické přestřelky, který je spíše kosmetickou úpravou půdorysu koaličního vládnutí, je důkazem, že politika v Česku nefunguje, neboť není s to přinášet efektivní, obecně přijatelná řešení. Důvody k takovému tvrzení netřeba složitě hledat, leží přímo na premiérském stole.

Petr Nečas prožívá velkou chvíli. Poprvé ve funkci premiéra rázně prosazuje svou politickou vůli a dělá to způsobem, na který nebyla česká politika zvyklá. To je pro její budoucnost důležitější než to, že tato krize zřejmě není ničím jiným než obskurním sporem o vliv na ministerstvo vnitra a policejní informace. O informace z policejních složek.

Politické aféry mají zvláštní vlastnost: jakmile se narodí, šíří nákazu, rozbíhají se do různých stran a ztrácejí se pod příkrovem dalších aférek, které se jakoby náhodou objeví, aby upozornily na to, že v něčem jsou namočeni všichni. Možná že u nás nebylo vše v pořádku, ale podívejte se na ostatní, ti jsou na tom ještě hůř. Až odejdou oni, možná odejdeme i my.