Byl to vlastně nejabsurdnější zážitek letošního festivalu v Karlových Varech (kromě módní přehlídky Johna Malkoviche). Milovníci filmu, jejichž oddanost tomuto umění je každoročně vychvalována, odcházejí z promítání zřejmě nejzajímavějšího filmu, Stromu života Terrence Malicka. Znechucení některých diváků, ale i recenzentů nad vítězným filmem z Cannes bylo opravdu veliké: něco takového si dovoluje natočit? Nesrozumitelná série obrazů, tlumeného mluvení, rádoby filozofování o životě a jakéhosi pseudonáboženského vytržení, jehovistická Strážná věž smíchaná s přírodopisným filmem.
Filmy-pocity a filmy-pohyby
Je to velká odvaha natočit něco tak mimoběžného, pochvalovali si naopak někteří kritici. V záplavě více či méně komerčně prefabrikovaných filmů je Malickovo dílo opravdu výjimečné. Jenže proč vlastně? Proč takový cirkus kolem filmu, jehož jedinou zvláštností je to, že je skutečně filmem. Šok z toho, že z plátna může mluvit naprosto autonomní jazyk, byl pro některé diváky tak veliký, že museli zkrátka odejít, protože to, na co se v kině obvykle dívají, mluví úplně jinou řečí. Jsou to díla vstřícná, přímočará, která po divákovi nežádají, aby se odevzdal řeči-obrazu, jako to dělá Malick. Nechtějí po něm nic než dvě hodiny času a totálního, bezstarostného uvolnění.
V tomto rozdílu řečí by se dala vysledovat diskutovaná hranice mezi zábavním průmyslem a uměním, mezi tím, co Aldous Huxley kdysi zachytil dvojicí „feelies“ a „movies“, filmy-pocity a filmy-pohyby. Ale sama tato hranice, respektive její přesné zachycení a popis nejsou tak důležité. Podstatná je odlišná zkušenost, kterou díky jejímu napětí máme. Pokud ovšem jako ve Varech rovnou neodejdeme z kina.
Při běžné projekci v multiplexu se tato hranice dala u Malickova nového filmu sledovat přímo. Reakce publika ji vykreslovala tak sugestivně, že se jí každý mohl dotknout. Už po prvních několika minutách, kdy každému muselo být jasné, že vstupujeme mimo ryze zábavní rámec, přestávalo šustění popcornu a jiných dobrot. I lidé, kteří přišli pozdě, cítili „něco“ ve vzduchu a šeptem se dokola omlouvali, ačkoliv jindy by to nemělo smysl.
Příběh jako záchytný bod
Po dalších desítkách minut pozornost opadla, snad proto, že divák věren své zvyklosti toužil po návratu do srozumitelnějšího světa zábavy. Dělo se tak přesně ve chvílích, kdy se film zcela odkláněl od své minimální příběhovosti a hlavní slovo měly obraz a imaginace. Pozornost se pak opět zvedla přesně v okamžiku, kdy se velmi řídce propletená narace znovu nenápadně vynořila a nabídla se jako tradiční záchytný bod. Sledování příběhu, to nám jde dobře, jinak strukturované řeči obrazů a zvuků už rozumíme méně a jsou často překvapivě přehlédnutelné a němé.
S odmítnutím Malicka ve Varech souvisí ještě jedna zvláštní okolnost, k níž se někteří otevřeně přiznali: těch citů, toho „panenského sentimentu“ bylo na ně ve filmu moc. Hranice mezi zábavou a uměním, jak se zdá, vede zřejmě i územím emocí. Až dětská, citová otevřenost, kterou Malick nikdy nešetřil a která by se nejlépe pojmenovala slovem patos, příliš zábavná není. Nejspíš proto, že na rozdíl od zábavních prefabrikátů zůstává v těle a mysli příliš dlouho, a není tedy potřeba ji tak často na trhu obnovovat. Emocionální stimulace musí být ve světě zábavy opakovaná, a právě proto prchavá.
Strom života se nedá vydržet: je emocionálně příliš čistý a žádá si intelektuální práci, myšlení, a to do kina, jak před rokem prohlásil ministr kultury, rozhodně nepatří: „Do kina se chodím bavit, přemýšlím ve sprše.“
Stálo by za to někdy změnit stereotypy. Zajít do kina na Malicka a pak si ho klidně s sebou vzít i do sprchy.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
