Kdy má umění šanci, že se prodere na titulní strany a stane se tak událostí? Zkušenost z předchozích dnů hovoří jasně: musí být obrovské, megalomanské; anebo - což je jen variace téhož - musí vonět skandálem, překročením míry, virtuálního či skutečného tabu. Minulý týden se narodily dvě takové události: 8. Symfonie „Tisíců“ Gustava Mahlera v pražské O2 Areně a skandál dánského režiséra Larse von Triera, který si na filmovém festivalu v Cannes pohrál s novináři, světem i sám se sebou, když ironizoval svůj vztah k nacistické estetice a Hitlerovi. Co jsme to s Mahlerem a Trierem prožili? Co se s námi dělo uvnitř těchto událostí? A co po nich v našich myslích zůstane?
Poslouchat tělem
Mahlerova Osmá proletěla arénou Aleše Hušáka a zmizela jako mlha nad hladinou. Očekávaný silný, vnějškově i vnitřně obrovský emotivní zážitek, který pomáhal z akce udělat událost (společenskou, hudební, televizní), se nekonal. Mahlerova hudba unikla rozevřeným prostorem, zmizela pod kopulí a mezi sedačkami tribun. Oživla partitura, hudba se hrála, byla slyšet, a přece se „nic“ nestalo.
Úvaha, že za to může sama Mahlerova hudba, která v Osmé není tak úžasně vesmírná jako třeba v závěru Třetí, je správná. Ale hlavní příčinu neúspěchu je třeba hledat jinde. Hudba v příliš volném prostoru ztrácela na dotykové síle. Zněla ušima, byla slyšet v rozumu, v hlavě, ale nebyla cítit. Nerozechvěla tělo, které - jak jsme se díky nepovedené Osmé mohli přesvědčit - celé slouží hudebnímu živlu. Když hudba nerozkmitá naše tělesné proudy, vnímáme možná sekvence tónů, ale nepřijímáme hudbu. Hudba nevzniká v nástrojích a jejich souhře, nýbrž v těle, ve zvláštním chvění či napětí tónů a proudění tělesné energie.
Napětí přinášející věčnou emoci ale nemůže vzniknout v prostoru, který nemá meze. Bezmezno znemožňuje zrození, rozeznění hudby. Hudba Mahlerova, říkalo se, proráží stěny koncertních sálů. Žádá si větší prostor. Její sílu ale paradoxně neumocníme tím, že posuneme stěny a strop, že jí dáme větší prostor. Naopak Mahler musí znít v obkroužení zdí, protože jsou to ony, jež svým odporem a koncentrací nesnesitelně silného zvuku umožňují pronikání hudby tělem, bez něhož je každá hudební událost jen simulací zážitku.
Všichni ti hanební pancharti…
I Trierova aféra z Cannes jakožto „velká kulturní událost“, která se dokázala dostat na titulní strany (českých!) novin, v sobě nese jakousi „necitlivost k míře“. Neměl ji Trier, který se ve snaze ironizovat novinářský dotaz zapletl do zmateného proudu osobních asociací; neměli ji novináři a pořadatelé festivalu, kteří v alergické reakci na sérii „nacista - Hitler - Žid - Izrael“ (to samo o sobě ke skandálu stačí, nic víc už nemusí být řečeno) přehlédli všechny souvislosti, včetně evidentních rozpaků dánského tvůrce.
Co je to za podivnou společnost, která se ještě před dvěma lety v Cannes s Quentinem Tarantinem a jeho filmem Hanební pancharti mlátí smíchem nad parodovanou nacistickou ikonou násilí, a dnes nesnese pár poťouchlých výroků o izraelské osině v zadku a určitém druhu sympatie k Hitlerovi? Provokuje snad Trier nejvíce tím, že připomněl banální, ale opomíjenou okolnost, že Hitler byl, bohužel, člověk z masa a kostí a nikoli mimozemšťan, zatímco pro Tarantina je Hitler kreslený hrdina komiksu Dějin, ve kterém můžeme donekonečna variovat a opakovat vítězství dobra nad zlem?
Měšťáci z Cannes, měšťáci celého světa volají po absolutním morálním soudu, který z jejich životů dávno zmizel. Naštěstí je tu ironik Trier, účinný nástroj k sublimaci této skupinové frustrace. Hitler, ikona Zla; Trier - ikona špatnosti a nevkusu. Událost titulní strany a její skrytý smysl.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
