Zjištění, že naše já není nikdy samo, je jednou z konstant moderní doby. „Každý z nás je sborem hlasů,“ psal Herman Hesse, kterého okřikuje Arthur Rimbaud: „Já je někdo jiný.“ Zatímco Hesseho sbor zahrnuje jakýsi ladný souzvuk, možnost harmonie, Rimbaudovo zvolání naopak zdůrazňuje, že v sobě se nikdy nevyznáme. Moderní doba, do níž patří i naše současnost opatřena věčnou minulostní předponou „post-“, žije v trvalém napětí mezi Hessem a Rimbaudem. Mezi ideálem souladu všech našich já a poznáním, že naše já nám (bohužel? bohudík?) neustále uniká.
Já – bezesporu?
Přesně toto napětí se snaží zachytit i nejnovější mezinárodní výstava v pražském Rudolfinu nazvaná Já, bezesporu, která už v názvu naznačuje, že pohádka o nalezeném Já ještě žije. Já je „nesporné“, neobsahuje konflikt, prostě je, byť v mnoha podobách, v mnoha variacích téhož. Z této optimistické důvěry v možnost obnovení jednoty celku vycházejí nejen všechny psychoterapie, psychoanalýzy a pedagogiky, ale také říše politiky a práva, které určují hranice našeho světa.
Anglická verze názvu Undeniably me vypráví jiný příběh. Mluví se tu o já (me), které nelze odmítnout, popřít či zapřít (deny), aniž by se probíralo, jaké toto já je, zda je půlené, čtvrcené, rozsypané, schizofrenní. Zatímco česká verze názvu výstavy nese v sobě modernistickou víru v obnovení celku, scelení já, anglická ponechává prostor jistému unikání sebe. V tradičně pragmatické verzi nejsou důležité otázky podstaty (základní filozofická otázka z učebnic „co je?“ už není dávno základní), protože té se zřejmě stejně nikdy nedobereme. Má-li náš život mít nebo alespoň simulovat nějaký smysl, pak se nemůžeme donekonečna ptát, co jsme, nýbrž jak se k sobě postavíme. Jak se postavíme (a tedy částečně vyrovnáme) k tomu, že se neznáme, přestože „tohle všechno“ je „nepopiratelně“ naše já.
Celý život totiž obvykle děláme pravý opak. Žijeme filtrovaným obrazem vlastního já a systematicky popíráme, co se k nám jaksi nehodí. Od rádoby intimně bezbřehého Facebooku po stylizované veřejné prezentace, nikde nenajdeme nepopírající se já. Právě na veřejnosti, při plnění role (politika, přítele, učitele, umělce atd.), se to nejlépe pozná.
Já stokrát jinak
Radek John nabízí své já ve formě dávno opotřebené mediální aury, chtěl by být vstřícnou komunikativní autoritou, ale na každém kroku zoufale popírá, že na politiku intelektuálně a osobnostně nestačí. Petr Nečas nabízí uměřené, pracovité já, ale tvrdošíjně popírá, že trpí nedostatkem sociální inteligence. Václav Klaus předvádí odstup a nadhled, radikálně a nesmlouvavě odmítající sílu bludných ideologií, ale zároveň popírá, že se sám už dávno stal obětí vlastního ideologického bludu. Václav Havel dává na odiv schopnost (umělecké i politické) sebekritiky, ale popřel by, že tím kritice sebe sama předchází a zakrývá tím neochotu k opravdovému sebezpytu. Nejmenovaný spisovatel zneuznalý kritiky si hladí konzumní úspěch a ironicky se směje těm, kteří ho nemají; odmítá však přijmout, že mírou umělecké kvality není masa, a že když někdo dobře prodává sebe, ještě to nemusí být nutně dobré a krásné.
Strategií, jak popřít svá já, která nechceme nebo neumíme přijmout, je nepočítaně. Někdy přicházejí cíleně a promyšleně, jindy zcela nevědomě, vždy ale jako pokusy udržet vlastní já alespoň trochu pohromadě. Rudolfinská výstava tuto tradiční „fikci já“ přijímá a ctí, ale zároveň říká, že tohle je ještě lidské, příliš lidské. A nabízí alternativu přijímání sebe jako podivuhodně tekuté mnohosti. Nepopírat se a stávat se sebou – to jenom stará modernistická mysl může říct, že je to totéž co ztrácet se a šílet…
