Politická krize skončila, chtělo by se napsat po nočním jednání koalice v Kramářově vile. Tak snadné to ale není. Naopak není vyloučené, že výsledek třítýdenní politické přestřelky, který je spíše kosmetickou úpravou půdorysu koaličního vládnutí, je důkazem, že politika v Česku nefunguje, neboť není s to přinášet efektivní, obecně přijatelná řešení. Důvody k takovému tvrzení netřeba složitě hledat, leží přímo na premiérském stole.
Mravní patos
Od počátku bylo zjevné, že krize vzniká jako konflikt morálních požadavků a praktické politiky. Ostatně ohlédneme-li se třeba jen pár let dozadu, zjistíme, že „morální konflikt“ je v centru každé politické krize. I první vážný polistopadový zádrhel, rozpad Klausovy vlády v roce 1997, byl konfliktem morálním, sporem o étos transformace. Krize v české politice téměř nikdy nejsou programové, v tom lze souhlasit s prezidentem republiky.
Petr Nečas, vlivní členové ODS, místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek, ti všichni hovořili o nepřípustném pronikání soukromé bezpečnostní agentury do veřejného prostoru. O jeho privatizaci. Zcela vážně se mluvilo o ohrožení demokratického vývoje. ABL a lidé, kteří se s ní jakkoliv setkali – což jsou potenciálně všichni členové a sympatizanti Věcí veřejných – plnili roli ďábla, kterého je třeba vyhnat za hranice veřejného politického prostoru. Ochrana demokratičnosti byla nadřazena nad koaliční dohodu a stabilitu vlády. Zejména mravní patos uvnitř ODS zněl absolutně: bude-li to nutné, rozbijeme vládu, jen když se demokratická politika zbaví podezření, že příliš podléhá soukromým zájmům. Premiér Nečas kvůli tomu překročil zvyklosti koaliční spolupráce a navrhl odvolání ministrů jedné z koaličních stran, aniž by to s touto stranou probral. Byla to podmínka, bez níž nelze jít dál!
Po jednání v Kramářově vile nezůstalo z mravní zásadovosti nic. Ministři John a Dobeš, veřejně premiérem označeni za neschopné, zůstávají ve vládě, a Lucifer všech čertů z VV, Vít Bárta, kvůli němuž morální bitva o české demokratické prostředí vypukla, má šanci se za půl roku vrátit do vlády. Lze tento výsledek označit jinak než jako zesměšnění premiéra?
Krize pokračuje
Premiér společně se svými poradci teď bude vysvětlovat, že jednal v zájmu republiky, v zájmu stability vlády, která přinese občanům důležité reformy, a že ten, kdo dělá politické kompromisy, není nutně směšný slaboch. Ale proč potom Petr Nečas onu opěvovanou stabilitu nejprve narušoval tím, že nutil prezidenta Klause k odvolání některých ministrů? Poloústavní zdržování prezidenta teď v případě (ne)odvolání ministra Dobeše zachránilo premiéra před ještě větším trapasem. A jak se mohlo stát, že stabilita vlády je najednou vyšší hodnota než demokratičnost veřejného politického prostoru, jenž premiérova strana předtím prohlásila za posvátnou krávu liberální demokracie, týranou k smrti Vítem Bártou a jeho Věcmi veřejnými?
Relativní snadnost, s jakou premiér Nečas, ale i hlasitě moralizující Miroslav Kalousek ustoupili z absolutních požadavků, prozrazuje, že o zásady a pravidla od počátku nešlo. Staly se pouze vhodnou zbraní v boji o ministerstvo vnitra a umenšení vlivu Věcí veřejných ve vládě. To, čeho jsme byli v posledních týdnech svědky, tedy nebyl osudový souboj mravní zásadovosti s bezohledným ekonomicko-politickým cynismem, jak to na začátku pojmenovávala pravicová dvoukoalice ODS a TOP 09, nýbrž obyčejné kunderovské „morální judo“, které politici hrají v médiích, doufajíce, že jim hra na čestnost přinese politické body.
Morálka v politice se opět ukázala jako ta nejsměšnější mystifikace demokracie. Ne, krize neskončila, pokračuje dál…
