Oficiální oslava dvaceti let Občanské demokratické strany připomínala debatu abiturientů vzpomínajících na staré dobré časy na gymnáziu, které by si všichni chtěli ještě jednou zopakovat. Ta gründerská doba nového svobodného státu, kdy z lidového politického proudu konečně vystoupila občanská politická strana, instituce, bez níž demokracie nemohou dýchat. Pocit nadšení, že po čtyřiceti letech se může říkat – děláme pravicovou politiku…
Když vznikala ODS…
ODS definovala strukturu české politiky. Pořád ještě žijeme v prostředí, které čerpá z původního étosu Klausovy strany, totiž z euforického pocitu, že když má politika jasné a srozumitelné ideje odpovídající obecnému zdravému rozumu, může měnit věci k lepšímu. ODS – při vší úctě ke svobodě jedince – byla od počátku inženýrským projektem. Nenabízela hotovou konstrukci budoucí společnosti, jako to dělal předchozí režim, ale přicházela s vírou v jakási přirozená, pevná pravidla, která tvoří základní společenskou síť, a pokud se jich při konstrukci budovy státu budeme držet, zajišťují rovněž dobrý směr. Česká společnost z nadšeného naivismu raných 90. let mezitím vystřízlivěla. Přesto se ve volbách vždy znovu vrací naděje, že právě návrat zdravého idealismu (vznik nové strany; příchod nových lidí; oživení „staré dobré ODS“, jak o něm nostalgicky vypráví prezident Klaus) zabrání úpadku politické scény – „jako tenkrát, když vznikala ODS“.
Tento pozitivní náboj, přinesený první porevoluční občanskou stranou, přetrvává ve společnosti i přesto, že se ODS mezitím stala symbolem korporativistického propojení byznysu a politiky. Dvacet let obnovené víry ve smysl stranické politiky paralelně provází příběh o politicko-společenském úpadku. Ideje samy o sobě na nic nestačí, zvláště když se vyprázdní a změní v ideologická klišé. Síť nepsaných pravidel a zákonů ve společnosti asi opravdu existuje, ale dobrá správa věcí veřejných není totéž, co jejich nekonečné formální opakování.
Liberecké chléb a hry
Roli didaktického příkladu proměny nadšeného idealismu v prázdnou a manipulativní ideologii plní v případě ODS nejlépe místa, kde strana vládla posledních dvacet let. Jedním z nich je Liberec, místo, kde správa věcí veřejných naplňuje ryze obchodní význam. Nejde ani tak o mnohokrát probranou zvláštní „náhodu“, že většinu stavebních zakázek získává jediná firma, ale o ještě podivnější vztah k občanům, kteří se v představách politiků ODS proměnili v ryzí konzumenty. Měřeno počtem nákupních a zábavních center se smyslem samosprávy v Liberci stal konzum. Chléb a hry, motto každé vlády a také skutečný základ obnovené demokracie…?
Odkaz na přirozeně dané ideje a pravdy lidského rozumu, s nimiž pracovala ODS zejména v ekonomice, se v Liberci totálně zploštil. Projevuje se to v naprostém přehlížení tradičních souvislostí, ve zvráceném vztahu k místu a jeho historii. Technické památky (Textilana, obchodní dům Ještěd) se bez problému bourají a nahrazují je málo využívané, univerzální, unylé krabice ze skla, železa a betonu. Kavárenské skvosty první republiky se mění v rychlé občerstvení nebo nefungují vůbec a chátrají. Staré s novým si nerozumí, protože nové nebere na staré žádný ohled.
Podoba, kterou Liberci za dvacet let dala místní ODS, představuje méně pozitivní dědictví Klausovy strany: formální konzervativizmus, pod nímž vystupuje utilitarismus bez skutečného pouta k „duchu místa“. Okázalý odpor k Evropské unii, která se nehodí jinak než jako naditá peněženka, je stejného rodu. Rádoby krásný vztah k národu a místu, ale stejně prázdný a falešný.
(texty z blogu Petra Fischera publikuje pravidelně deník HN)
